Důvodem mých obav je ovšem také již naznačený fakt, že „trendy“ tendence napravovat zkažený svět prostřednictvím nových forem tabuizace má i svůj mnohem obecnější rozměr kulturní, politický, sociální. Snaha vnést do světa správný pořádek tím, že omezíme vše, co by se mohlo nás či těch druhých dotknout, a nastavíme tak nová tabu, nemíří totiž jen proti nevhodnému humoru, ale i mnoha jiným součástem našeho života.

Básník Miloslav Topinka nám ve svém esejistickém díle odkrývá cestu hlubokého vhledu do podstaty všech věcí skrze poezii, jakožto jedním z možných mystických prostředků k dosažení porozumění univerzu. Nejde tedy o pouhou literaturu, ve svých textech nám nastiňuje pravou moc slova, která nás provází už od počátku světa, jak je psáno už v bibli: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh…“

Mnozí lidé považují víru za dar, za požehnání. Jenže co s dárkem, o který nestojíte, který se vám nelíbí? Co s ním, když ho otevřete a zjistíte, že máte v rukou jenom prázdnou krabici? Jak darujícímu vysvětlíte, že se asi něco pokazilo, aniž byste ho přitom urazili? Budete se tvářit, že jste vlastně velkými nadšenci do prázdných krabic?

Milost lásky i k nepřátelům jako poslední záchranná brzda do lidského šílenství, utrpení, beznaděje, působící často teprve zpětně, přes nedohledatelné počty navrstvených obětí; jak shledáváme – kupodivu – nad právě sbírající se vůlí ke smíření v čase 80. výročí „Volyňské řeže“ (1943–44): vyvolané „nastavením náruče“ polských rodin tak nebývalému počtu ukrajinských běženců před ruskou agresí. Milost lásky… jež se nám jakoby znovu a znovu i skrze nepřátele „uklání“.

Bod úplné prázdnoty (šunita) nelze vysvětlit řečí nebo slovy. Vybavil jsem si zenového mistra z devátého století, který když odešel coby žák sudovat k jinému mistrovi a odvážil se po třech letech mlčení mistra zeptat na pravou podstatu Buddhovy dharmy, dostal ránu holí.

Skutečně dobře zvolená metafora (metafora na správném místě a ve správný čas) v nás dokáže rozčeřit cosi hluboce zasutého, nedostupného rozumovým poznáním.

Prózy Bruna Schulze se o to překotné a převratné dění, o ropu ani o válku, zdánlivě nezajímají, ale přece v těch textech všechno to vření a bouře jsou přítomny pod povrchem a tikají tam jako časovaná bomba.

Klíčová otázka, kterou bychom si tedy měli klást v politice, vědě i umění, by mohla znít takto: Jak se můžeme vrátit k demokratickému ideálu společného rozhodování? Zvláště pro umělce by pak mohlo být důležité zjištění, že rozmach umělé inteligence znamená především nově zkoumat, co to znamená být člověk.

Mnohí výskumníci a výskumníčky upozorňujú aj na obrovskú potrebu inklúzie rodových, rasových a národnostných skupín pri príprave, trénovaní a testovaní dátových algoritmov LLM.

Podobně jako při generování poezie, tak i při vytváření prozaických textů znamenalo zveřejnění jazykového modelu GPT-2 enormní kvalitativní skok kupředu. Přesto však první výsledky byly dokladem právě jen zmíněného skoku, nikoli však ještě jazykově bezchybného výsledku.

Když jsem dostal nabídku pokusit se nějak o Kahudu, celkem bezelstně jsem na to kývl, protože mně přišlo vlastně zajímavé psát o někom, koho jsem znal, jehož poslední knihy se mi obsahem vůbec nelíbí, a přesto je to moje literární hvězda. A také mě zajímá teze, že dobrá literatura je střídmá grafomanie. Je to tak?