V Británii som napokon zažila svoju rabínsku chvíľu. Po prekonaní pásmovej choroby ma na pódiu spovedala žena so sladkým, ľubozvučným prízvukom. „Takže,“ trilkovala, „boli ste zranená ľudstvom a utiahli ste sa do prírody, aby ste našli útočisko.“

Pamuk představuje celou řadu postav, které jsou sice sociálně typizované, reprezentují různé vrstvy současné turecké společnosti, nepostrádají však výrazné individuální rysy. Kupř. otec İpek a Kadife, Turgut Bey, byl dříve jako zanícený komunistický aktivista mučen a vězněn, nyní je sympatickým hoteliérem a milujícím otcem.

V dnešních debatách o ekologii a poezii tato prastará básnická dovednost, která je ekologická z podstaty, někdy zaniká: schopnost pouze být, nechat svět i sebe otevřené a přítomné a tím dovolit, aby vše vstoupilo do prostoru lidského slova, a tak byla poezií odhalena základní jednota mezi člověkem a ostatním stvořením.

Interkulturní literatura zpochybňuje nároky na vlastnictví univerzální pravdy o světě i o skutečnosti uměleckého díla. Zvlášť důležitý je její respekt k subjektivní zkušenosti a tolerance k její nedokonalosti. Takový postoj otevírá cestu k překonávání představ o interkulturních vztazích jako zákonitostech, které lze objektivně popisovat, analyzovat a interpretovat.

Důvodem mých obav je ovšem také již naznačený fakt, že „trendy“ tendence napravovat zkažený svět prostřednictvím nových forem tabuizace má i svůj mnohem obecnější rozměr kulturní, politický, sociální. Snaha vnést do světa správný pořádek tím, že omezíme vše, co by se mohlo nás či těch druhých dotknout, a nastavíme tak nová tabu, nemíří totiž jen proti nevhodnému humoru, ale i mnoha jiným součástem našeho života.

Básník Miloslav Topinka nám ve svém esejistickém díle odkrývá cestu hlubokého vhledu do podstaty všech věcí skrze poezii, jakožto jedním z možných mystických prostředků k dosažení porozumění univerzu. Nejde tedy o pouhou literaturu, ve svých textech nám nastiňuje pravou moc slova, která nás provází už od počátku světa, jak je psáno už v bibli: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh…“

Mnozí lidé považují víru za dar, za požehnání. Jenže co s dárkem, o který nestojíte, který se vám nelíbí? Co s ním, když ho otevřete a zjistíte, že máte v rukou jenom prázdnou krabici? Jak darujícímu vysvětlíte, že se asi něco pokazilo, aniž byste ho přitom urazili? Budete se tvářit, že jste vlastně velkými nadšenci do prázdných krabic?

Milost lásky i k nepřátelům jako poslední záchranná brzda do lidského šílenství, utrpení, beznaděje, působící často teprve zpětně, přes nedohledatelné počty navrstvených obětí; jak shledáváme – kupodivu – nad právě sbírající se vůlí ke smíření v čase 80. výročí „Volyňské řeže“ (1943–44): vyvolané „nastavením náruče“ polských rodin tak nebývalému počtu ukrajinských běženců před ruskou agresí. Milost lásky… jež se nám jakoby znovu a znovu i skrze nepřátele „uklání“.

Bod úplné prázdnoty (šunita) nelze vysvětlit řečí nebo slovy. Vybavil jsem si zenového mistra z devátého století, který když odešel coby žák sudovat k jinému mistrovi a odvážil se po třech letech mlčení mistra zeptat na pravou podstatu Buddhovy dharmy, dostal ránu holí.

Skutečně dobře zvolená metafora (metafora na správném místě a ve správný čas) v nás dokáže rozčeřit cosi hluboce zasutého, nedostupného rozumovým poznáním.