Dne 7. ledna 1937 si Cesare Pavese zapisuje do svého deníku: „Chyby jsou vždy na začátku.“ Přiznám se, že s podobnými apodiktickými tvrzeními mívám potíž, protože jedinečný okamžik konkrétní zkušenosti převádějí na rovinu abstraktního moudra, bez ohledu na nepřehlednou rozmanitost životních situací. Tím se poznání, které by mělo zůstávat otevřené dalšímu poznávání, uzavírá do patosu osudovosti. Chyby mohou vzniknout stejně tak dobře i uprostřed nebo na konci. Kdo to posoudí a čí perspektiva rozhodne, nedokážu-li se na sebe podívat zvnějšku a uvidět svůj život jako lineárně se odvíjející příběh?

Naštěstí to, co se nedá rozhodnout v životě, nabízí literatura. (Paveseho výrok přehání, tak jako přehání literatura vždy, když chce život estetizovat a když chce být čtena alegoricky.) Ne každý literární text, zvláště romány modernistických velikánů, musí mít konec. Avšak zákonitě má svůj začátek, onu oslepující trhlinu v textuře – blesk první věty. Mým snem je vytvořit komentovanou literární antologii, která by sestávala výlučně z prvních vět vybraných děl a zachytila by tak mou představu o dějinách literatury jako dějinách rétorických principů a postupů. Jak by taková antologie vypadala?

Jistě by musela obsahovat začátek Janova evangelia stejně jako vstupní „meteorologickou“ perzifláž z Musilova Muže bez vlastností. Nebo veleznámé vznosné souvětí Anny Kareniny i s jeho ironickým převrácením u Nabokova. Nemluvě o začátku Kafkovy Proměny, této explozi snu svírané kazajkou byrokratického jazyka. Jsou začáteční věty, které představují hutné shrnutí autorovy poetiky. Stačí vedle sebe položit jednoduché konstatování Cizince a úvod Lolity, zvlněný girlandami aliterací. Camus nastoluje atmosféru mrazivé věcnosti, neemocionálního popisu a temnoty (v tom se mu blíží úvodní formulace Kertézsova Člověka bez osudu), zatímco Nabokov hned zkraje předvádí své svrchované slohové mistrovství, hraničící u něho leckdy až s estétstvím. Jiné první věty takříkajíc klamou tělem. Například začátek Joycova Odyssea mě pravidelně zklamává svou dutou banálností, takže jsem toto obdivované opus magnum nikdy nemohl začít číst souvisle – a dodnes jej čtu na přeskáčku, jako encyklopedii, což je koneckonců případnější. Stejně tak mě odrazovalo Márquezových Sto roků samoty. Jsou zkrátka první věty, jimiž se člověk musí prokousat. Nezáleží přitom na jejich délce, protože Faulknerova nekompromisní dlouhá souvětí jsou plná podmanivé žhavé vášně, která čtenáře zaručeně zavraždí dřív, než stačí zalapat po dechu. Dalším krvavým vrahem světové literatury – na malé, ovšem významově nedozírné ploše povídky – je Isaac Babel.

Dosavadní výčet by mohl tvořit základ vysněné antologie. Jenže je to spíš potvrzení sdíleného kánonu, a tedy v zásadě nic překvapivého. Uvedu proto trojici prvních vět, které mám rád osobně, tudíž jednostranně, a chci se o ně podělit (případná originální zvýraznění v citátech ignoruji).

První:

„Již před dvaceti lety zjistil H. Taine snahu a schopnost metafysického synthetismu jako podstatu nové poesie.“

A začíná velkolepě. Mladý autor rázně vykročil z těsného domácího kontextu a vyhlašuje dalekosáhlý projekt tvůrčí syntézy. Žádné párání se v maličkostech a jepičích pomíjivostech, žádné úhybné manévry a žabomyší spory s literárním provozem (na ty, pravda, dojde v některých Šaldových pozdějších textech, ale i tehdy na ně kritik pohlíží svrchu). A ani žádné dětinské fňukání, že literaturu dnes probůh nikdo nečte! Čtyřiadvacetiletý Šalda míří přesně do středu věcí, aby hledal rovnou to nejdůležitější – substanci moderního básnictví. Ten text je učiněné zjevení, natolik sebevědomé (nikoli arogantní), že nízké a malé jednoduše přehlíží. Pořád, i teď a tady, zůstává integrujícím platonismem ve světě aristotelismu, vždy připraveného definovat, rozdělovat, hierarchizovat.

Druhá:

„Reálný humanismus nemá v Německu nebezpečnějšího nepřítele nad spiritualismus či spekulativní idealismus, který namísto skutečného individuálního člověka klade »sebevědomí« čili »ducha« a učí s evangelistou: »Duch jest, kterýž obživuje těloť nic neprospívá.«“

– V tomto energickém souvětí, jež otevírá spis Svatá rodina aneb Kritika kritické kritiky, máme Marxe a Engelse jako na dlani. Nic před námi neskrývají. Je to vyřizování účtů, ale věcné, ne osobní; a je to i předvedení vlastního pojetí. Několika zvichřenými, polemicky zaostřenými tahy narýsují oba autoři duchovní situaci Německa své doby a zároveň naznačí, že stojí na odlišné pozici a tu teď budou metodicky rozvíjet. Je to pozice myslitelů, kteří odmítají vykládat dějiny člověka z jeho hlavy, z jeho myšlenek, a chtějí je vyložit z lidských činů, z člověkových praktických zásahů do hmotného světa. Objevuje se zde i kritika křesťanství, jejíž důraznost překoná už jenom Nietzsche. Souvětí vyznačuje paradigmatickou revoluci filozofického myšlení a dokazuje, že esenciálními žánry moderní filozofické rétoriky jsou kritika a polemika.

Třetí:

„Sedím v autobuse 213, krouživě protíná křižovatku u Koh-i-nooru, přejíždí železniční most nad posunovacím nádražím a stoupá na Bohdalec.“

– Je to vlastně obyčejný popis, jakých má česká literatura nemálo. Ale fascinuje mě především tím, jak je dychtivě přisátý k reáliím města: nepředstavuje je, nýbrž bere je jako samozřejmost, aniž by tím vypravěč čtenáře přehlížel a dával mu tak najevo svou převahu. Patřím ke zvědavcům, kteří se občas toulají po knihkupectvích a namátkově si pročítají stránky různých knih. Hlavně první věty, samozřejmě. Tato věta Václava Kahudy mě pozvala partnersky dovnitř, byla mi hned blízko. Najednou jsem cítil, že Vítr, tma, přítomnost, z níž citovaná věta pochází, bude velké dílo. A je. Za poslední roky možná největší, čehož si současná literární kritika (existuje ještě něco takového?) neráčila všimnout. O tom však jindy, nyní jsem (prozatím) se začátky u konce.