Ženské pero. Začnu trapnou košilatostí schválně.  Nebudu analyzovat rozdíl ve volbě intonace pro slova „básník“ a  „básnířka“ v literárních debatách, nechce se mi rozebírat působivost titulu Dej holce jméno Lukáše Vavrečky, zamýšlet se nad rolí ženy v prózách Miloše Urbana, nad důvody, pro něž blazeované přehlížení tvorby spisovatelek přežilo 19. i 20. století, nebo nad tím, jaký by byl mužný pendant k antologii Ve sladké tísni klína. To nechám představitelkám feministického hnutí, a mnohem raději feministům a vědcům v oboru gender studies, od nichž takovou práci očekávám. Zůstanu u české literární publicistiky. Jak je v ní ženské pero uchopováno, tj. reflektováno a traktováno? A budu citovat: pro jistotu, pro důkaz i pro legraci.

Ono je vlastně s podivem, že „ženskou autorku“ (JP²) vůbec k něčemu v literatuře pustí:

„Nejlepší básně letos poprvé vybírala žena“

Vznikají četná pojednání na téma „Literatura psaná ženami“ (po vzoru šokantní přítomnosti „žen v politice“, „žen ve vědě“ nebo „mužů v domácnosti“), až se mi zachtívá zkompilovat elaborát s titulem „Knihy psané muži“ nebo „Otec v současné české próze“. Literatura (a literární kritika) psaná ženami je tedy něco docela jiného než písemnictví mužů.

Napíše-li spisovatelka text společensko- či historickokritický nebo jinak „náročný“, pak je provokativní, případně kontroverzní, což vyvěrá z rozháranosti její psýché, doprovázené nepřestajně zrychleným bušením dobrého (rozuměj naivního) srdéčka. Nejvyšším kritickým oceněním je pak pochvalné vyjádření „těžké téma zvládla“ (oproti všem předpokladům). Píše-li žena o sexu, je buď odvážná (rozuměj „necudná“, což nemá daleko k prostituci), nebo má sklon k pornografii (a to pak „vůbec není erotické“, TG). Je-li ironická, pak jde o „trapné siláctví“ (TG, MŠ, OH), debutuje-li, potom jde o debut „ambiciózní“ (četné natolik, že výčet iniciál by byl extradlouhý), usiluje-li o nadhled a odstup, pak to „přerůstá v hysterii“ (MŠ, MJ, TG), pakliže se věnuje niterným stavům a pocitům, je „emocionálně přepjatá“, a ovšem popíše-li otevřeně svůj neotřesitelný vztah k literatuře, mělo by to být tištěno „Patkovým písmem. Na dámské toalety Filozofických fakult, ale celorepublikově“ (JCh). Protože přichází-li s tvrzeními na podporu svých soudů či rozhodnutí literární kritik či romanopisec, jde o poctivé argumenty, zatímco od kritičky či prozaičky jsou to „klišovité teze“ (tamtéž). Ještě že tyto beznadějné pokusy o zapojení racia do života žen představují statistickou nulu, jelikož obecně u nich „kauzalitu nahrazuje mystérium a magické vcítění se“ (JP). Zkrátka, „prostě ,moc pocitů´, které místo aby pomáhaly, spíše škodí.“ (MJ) Od pocitů je skutečně hnusné, že nám, ženám, nepomáhají.

Ne, spisovatelky u nás „nejsou podezírané ze sofistikovanosti“ (ŠN). Mnohem spíše je jim připisována subjektivnost, labilita, zvýšená emocionálnost, intuitivnost, afektovanost a nízká sebekontrola, příp. neschopnost nahlédnout realitu (OM, MJ, MŠ, ŠN, PK, JP, JCh). Nevšimla jsem si, že by se v souvislosti s kritickým soudem na adresu spisovatelů kdy zmiňoval aktuální stav jejich prostaty nebo počet výstřiků za měsíc. Chce-li se ale říct, že se na literárním poli nedaří spisovatelce, lze to beztrestně pojednat v kontextu její neuspokojenosti, ať už má jít o frustraci sexuální, nenaplněnost (nepřiměřeně vysokých) tvůrčích ambicí nebo nepřijetí role matky/manželky (MJ, ŠN ačd.). No ano, zatímco „Roman je intelektuálnější, Olina je emocionálnější“ , přičemž „tato odlišnost je dána už přirozeně“ (hromadný mail, MO).

Ve své kritice mé sbírky básní MJ mimo jiné zmínil: „místy je to příliš košatě ženské. I když nic proti upovídanosti…“ Upovídanost a košatost jsou tedy ženské nešvary, ale nic proti nim. Jen drobně přeformuluji další pasáž téhož textu: „bouřlivácký básnící otec v nejlepších letech utržený z řetězu, který si řeší problémy z minula, zamilovává se a je milovaný“. Je to věc vkusu? Ne, je to věc rodu. Pakliže autor v zápětí sebereflexivně nahlédne, že „balancuji na hraně toho nejpitomějšího šovinismu“, asi by bylo dobré podotknout, že balancování předcházelo.

Zmiňovat znovu kauzu Sáry Vybíralové a „jejího“ kosočtverce už nebudu (více v Tvaru č. 9/2016; ačkoli můžeme fantazírovat o možnosti, že by prozaický debut takového Marka Šindelky zdobil výstavní stylizovaný falus), podobně zbytné by bylo opakovat vpravdě reprezentativní článek o politováníhodných důvodech, jež ženy vedou k psaní, od JP z konce r. 2012.

Větší prostor by si zasloužily kritické reflexe próz Petry Hůlové, ale zejména Radky Denemarkové. Jeden příklad za všechny:

„Můžeme mluvit o ženské atmosféře určitého textu, či lépe o jeho perspektivě. Touto perspektivou je ztvárňovaný svět tušen a cítěn, nikoli – po mužském způsobu – konstruován a stavěn. Takový svět pak (…) je subjektivní, protože je určen tím, kdo jej vnímá a líčí. Poslední román Radky Denemarkové Kobold je v tomto smyslu opravdu ženskou literaturou.“

(I ne, nemám v úmyslu se hájit před nařčením, že jde o nepřijetí negativní kritiky „ženské tvorby“ jako takové nebo o neschopnost popasovat se s odsudkem mé vlastní knihy.) Jelikož i česká literární šovinistika má své extrémy, vynechám písemné doklady obecně známé misogynie jednoho z našich nejuctívanějších literátů, PK, nebo sexistické literární posudky staromilce PL.

ČLŠ je na pohlaví paradoxně nezávislá: příkladný srpnový text o „literatuře psané ženami“ nenapsal redaktor časopisu Maxim nebo magazínu On Dnes, ale orientalistka a antropoložka JF, jež ve svém pozoruhodném přehledu českých spisovatelek (opřeném rovněž o četné zmínky o tom, čí je která z nich dcerou či ženou, jelikož to je kvalifikuje nejlépe) jmenuje paradoxně na prvním místě známé feministky…

Taková recenze WH na Sto nejlepších básní editorky SMR třeba obsahuje i tuto blazeovanou didaktickou doušku s vřelým oslovením, završeným empatickou exklamací:

„(…) se pořadatelka chtěla ve své dobrotě zavděčit všem. Všem se ale zavděčit nelze, možná vůbec nikomu. Ach, milá Simono, s básníky je to těžké. Tys to přece tušila!“

Variace: „Pořadatel PB se ve své špatnosti nechtěl zavděčit všem. Ale všem se zavděčit lze, ach, milý Petře! S básníky je to těžké, tos netušil?“

Zpátky k úvodnímu buranství: ženské pero „nemá koule“. Přinejmenším někteří literární muži (a ženy) tak smýšlejí. Ruku, jež ho roztřeseně svírá, nejspíš vede aktuální křivka periody, zaznamenaná v Lunárním kalendáři krásné paní, nebo úzkostlivá obava o to, co tak sladce voní z trouby. K ženám v české literární publicistice (protože neironické označení „kritička“ se hodí pouze pro jedinou, EK), abychom se zastavili také u nich, se přistupuje s odpovídající posměšnou blahosklonností. Na vratkých recenzních podpatcích lámaných subjektivitou, intuitivností a zbytnělou emocionalitou komicky klopýtají přes kocouří hlavy, jimiž je dlážděn svět vysoké (= mužné) literární kritiky, a jejich bezcenné hodnoticí soudy tryskají přímo z jejich (neukojeného) lůna. Ve svém pohlaví jsou při posuzování a interpretování literárních textů zřejmě příliš zaklíněné. Upozorňovat na to znamená získat punc hysterické fňukalky, čímž se podtrhávají všechny výše naznačené postoje.

Svědčí skutečnost, že jsou citované výroky (a vážně nemám na mysli prostou na pohlaví nezávislou negativní kritiku) bez výhrad otištěny, o shovívavosti šéfredaktorů a zodpovědných redaktorů? Vyspělost „národní“ literární publicistiky lze posuzovat i podle toho, jak se vypořádává s takovými přešlapy; rozdíl mezi nimi a hodnocením „Jde o černošský román“ je totiž jen nepatrný.

Důstojný stařec, to uznání si přejeme pro svého otce či dědečka. S označením důstojná stařena jste se dozajista až dosud nesetkali. Tak to tedy všecko bude způsobeno stereotypností a předsudečností jazyka. Jeden literární přítel mi v jednom z našich chatů vyjádřil soustrast takto: „Být umělec-žena je obzvlášť tragické.“ Asi ano, nevím. A teď si představte, jaké to je, být umělkyní. No to musí být něco strašného.