Žila a studovala jsi dlouhá léta v Čechách. Původem jsi ale Němka. Co tě k nám přivedlo a co tě přimělo k odchodu zpět do Německa?

To jsou poměrně intimní otázky… Původně jsem neměla k Čechám hlubší vztah, byla jsem tady jako dítě z NDR párkrát. Na začátku 90. let jsem se rozhodla, že chci konečně studovat jazyky (za NDR jsem vystudovala knihovnictví, protože jsem nechtěla být učitelkou ruštiny). Jelikož se mi v Čechách líbilo a bylo to za rohem, vybrala jsem si češtinu jako druhý slovanský jazyk na slavistice. Brzy jsem to obrátila, a bohemistika se stala mým hlavním předmětem. Tehdy jsem jezdívala do Čech i na Moravu často. Chodívali jsme s přítelem na hrady a zámky, zkoušeli venkovské hospody i městské hotely, navštěvovali koncerty, postupně jsem si troufala i do kina. Když jsem pak v letech 1996–97 studovala v Praze, už jsem mluvila česky – i když s chybami – a chtěla jsem za ten rok stihnout co nejvíc: studovat v českém prostředí a v češtině, nechat se inspirovat jiným stylem života, jíst a pít česky, absolvovat autoškolu, získat přátele (ze začátku byli čeští spolužáci dost rezervovaní, ale pak mě přijali a „týrali“ mě svým černým humorem, protože jsem Němka).

Přivedl mě zájem o jazyk a historii „souseda“, a zároveň jsem chtěla zvládnout samostatně žít v cizí zemi. Což jsem pak hnala na ostří nože, když jsem tu žila s rodinou. Syna jsem vychovala ještě v Německu česky, dcera se mi narodila v Praze. Teď žiju sedm let v Drážďanech, tedy v blízkosti hranic a s rozmanitými vztahy s českým prostředím. Právě tu proběhly česko-německé kulturní dny, největší kulturní akce.

Byl tvůj bohemistický zájem spíše jazykově, nebo literárně orientovaný? Čím se české vysokoškolské vzdělávání v 90. letech lišilo od zahraničních univerzit – pominu-li takovou podstatnost, jako že se kouřilo přímo na chodbách filosofické fakulty?