Miloši, pokud se nepletu, jsi původně vyučený zedník. Jak se přihodí, že se ze zedníka stane renomovaný tuzemský redaktor a editor knih současné české literatury (z toho dvaceti nominovaných, šesti vítězných a dvou Knih roku v Magnesii Liteře)?

Milane, předně nejsem vyučený zedník, já ten obor pouze líznul, protože po roce jsem z něj zběhl. Ale pravda je, že to bylo moje úplně první studium po základce. A taky můj první krok mimo údolím stísněný Adamov. Tím učněm jsem se ovšem stal nikoli kvůli osobní preferenci, důvodem byla čistá ideologie. Adamov byl totiž odjakživa dělnickou baštou, s obrovskou strojařskou fabrikou a bytovkami. Ve městě – teď se bavíme o 70. letech – nežil v podstatě nikdo jiný než dělníci a technici, takže se v tomto vzorně vybetonovaném a rovnostářském dolíku dařilo rudému myšlení jedna báseň.

Na základkách bývaly poradkyně pro další studium. U nás to byla ruštinářka přezdívaná přiléhavě Ptíca, která se nechala slyšet, že má-li někdo tak mizerný původ jako já, jsou mu všechny ty jedničky k ničemu. A „poradila“ mi pomýšlet na učební obor, protože jinam doporučení stejně nedostanu. Ptíca se nutně řídila instrukcemi tamní KSČ, jež ostrakizovala každého, kdo příslušel k hrstce adamovských katolíků – a naše rodina do toho ghetta patřila. A pak, náš otec František byl vždy rovný a pevný muž, který se držel zásady, že „s bolševickou sebrankou se nevyjednává“. No a tak jsem 1. září 1974 vyfasoval slušivý zednický mundúr, lžíci, šufan, olovnici a plastovou helmu a začal se vzdělávat – v rytmu týden po stavbách a týden ve škole – na brněnském učilišti Pozemních staveb. Právě tam rozjížděli experiment: po pěti letech nám slibovali v jednom balíčku nejen výuční list, ale i maturitu.

Chloubou experimentu ses tedy nestal… Co bylo dál? Co ti umožnilo ukázat jim záda?