Někteří lidé prohlašují, že stromy postrádají vědomí,
Ale to jen nerozumí poezii
Joy Harjoová

Každé vyprávění o životě musí začínat a končit u poezie.

Poezií je všechno, co oživuje. Všechno živé.

Hoďme za hlavu bohapusté školní definice a naslouchejme poezii, hlasu dnes stejně vitálnímu a naléhavému jako v kterékoliv jiné éře, ne-li více, coby fenoménu, jenž se nemusí nutně omezovat na tvorbu básní vycházejících tiskem nebo pronášených naživo při náboženských ceremoniích, inauguracích, slamových či rapových kláních.

Zkusme si poezii představit jako proces stávání se, rodění se do podoby – základní pohyb života-v-živelném-toku. Leckdo se možná pousměje, ale podobně jako Andreas Weber, k němuž se ve svých textech tolikrát odkazuji, neboť mu dlužím mnohé, jsem přesvědčený o tom, že jedna z cest ke (znovu)oživení našich životů a celé naší kultury (jež je v mnoha ohledech bohužel kulturou zapomínání) vede právě skrze poezii, cestou poezie.

Byl to Francisco Varela, Weberův mentor a spolupracovník, kdo ukázal, že veškerý život je poetický, přesněji autopoietický (sebetvořivý, sebeutvářející), že doslova bydlí básnicky. To mimo jiné znamená, že poezie není jen způsob vyjadřování vyhrazený pro privilegovanou vrstvu básníků. Všichni máme společný poetický, to jest tvořivý základ, skutečnost sama je poetická, těhotná tvořivým potenciálem. Cesta poezie je tedy cestou života a vice versa.

Každá báseň zvíře. Každé zvíře báseň

Není náhoda, že v poezii neexistuje oddělení mysli od těla, ducha od hmoty. Báseň za básní demonstrují, že vnější v nás vždy probouzí vnitřní odezvu, že se nás skrznaskrz dotýká; že niternost, její bující přítomnost, je podmínkou života, jednou z jeho definujících charakteristik. V jistém smyslu nedělají básníci a básnířky po celá staletí nic jiného, než že svým živorodým jazykem postihují spojení mezi vnějším světem a naším nitrem, poukazují na neoddělitelnost vnějších a vnitřních krajin, jakkoli nesouměrných. Poezie tudíž v sobě od samého počátku nese étos (energii, dech, patos) oživení.

Ve svých radách pro začínající autory s názvem A Poetry Handbook (Příručka poezie, 1994) píše americká básnířka Mary Oliverová o tom, že nestačí toliko suše popsat, co před sebou zrovna vidíme, aby z toho vznikla báseň. Když se rozhlédnu po místnosti a napíšu, že lidé sedí na židlích (od pohledu nepohodlných), židle jsou vyrobené z plastu a kovu, ze stropu visí žárovky, v květináčích rostou muškáty, klimatizace bůhvíproč nefunguje a nějak tohle všechno seřadím pod sebe, báseň se z toho automaticky nestane. Aby k tomu došlo, je potřeba emocionální jiskra, gesto vzplanutí; popisované musí projít procesem vnitřního obohacení – asi jako když se obohacuje uran (výsledek koneckonců může být stejně výbušný a zářivý), zkouškou niternosti. Pro ty, kdo rádi shrnutí: nakupení holých faktů ještě nedělá báseň. A stejně tak hromada kamenů nedělá lyrochvosta či žirafu.

Mluvíme-li o vnitřní dimenzi života (o životě jako intersubjektivním z/jevení, kteréžto svou niternost vyslovuje v těle i mimo něj – v pyramidách, sporách, mikročipech, písních nesených pouštním větrem), hovoříme o něčem, co je v zásadě těžko uchopitelné a unikavé, přinejmenším v běžných, neimaginativních pojmech. Z toho plyne, že pokus, jak tuhle vnitřní sféru uchopit slovy, musí chtě nechtě používat nepřímý, lehce obcházivý – magický – jazyk. Jinak riskujeme, že nám v rukou zůstanou toliko prázdné skořápky kdysi plnokrevných věcí.

Ať se nám to líbí, nebo ne (najde se vždy dostatek těch, kteří něco takového – z toho či onoho důvodu – odmítají přijmout), svět je divoký a mnohoznačný a otevírá se, nepředvídatelně a svévolně, tu na jednu, tu na druhou stranu, či spíše do mnoha stran současně – jako košatící se plasmodium na vlhkém pařezu. Strhává i povznáší. Zraňuje i léčí. Bere i dává. A aby toho nebylo málo: nikdy není stejný, neustále se přetváří, kolotá a pění.

A tady vstupuje na scénu umění metafory – obrazného vyjádření.

Metafora zjevuje či vytváří spojení mezi jednou a druhou věcí na základě vnější podobnosti – má vlasy černé jako uhel –, mnohem častěji ale na základě jakési vnitřní rezonance, souznění. V druhém případě nám poskytuje popis zevnitř, z tvořivého středu. Coby technika sešívání – nit z přízraků – je metafora pronikavě ekologická: vším pohybují vztahy.

Skutečně dobře zvolená metafora (metafora na správném místě a ve správný čas) v nás dokáže rozčeřit cosi hluboce zasutého, nedostupného rozumovým poznáním. Možná jí úplně nerozumíme, ale přesto do morku duše cítíme (jak jinak to říct?), že o světě nebo o životě vyjadřuje cosi žahavě pravdivého; poodhaluje zrovna tu fazetu či potencionalitu, která nám zatím nebyla zjevná, kdovíproč nám unikala.

Jaký lepší důkaz pravdivosti můžeme získat, než když nám vlastní srdce, ten velký dům živosti, s rozechvěním řekne: „Ano, to je ono, tohle jsem hledalo!“ A vy to pocítíte jako seismickou vlnu, procházející celým vaším tělem, celou vaší bytostí, celým vaším zvířetem. Protože – a je dobré si to opakovaně připomínat – jediný způsob, jak mít nějaký prožitek, jak se stát zjevující se, sebevyjadřující se niterností, která může zakoušet všechna napětí pozemské existence, je existovat jako dočasná hmota, osluněná tvář.

Jestliže jsem se za poslední roky o poezii něco naučil, pak to, že odhaluje neviditelné předivo vztahů mezi lidmi a vším, co nás ve světě obklopuje a prostupuje, tedy erotický rozměr (sou)bytí. Všechny básně, příběhy a písně, píše Joy Harjoová, básnířka a hudebnice z národa Muskogů/Kríků, jsou o spojení. Všechny básně jsou milostné básně.

Ve světě izolovaných objektů a mrtvé hmoty (naštěstí jen ryze hypotetickém) je samota možná a běžná, ale ne tak ve světě živosti a cítění. Jak můžeme být osamělí ve světě, kde se všemi – nejen lidmi, ale také s vorvani, hlenkami, perutýny, hvozdíky, baobaby, lodivody či kajmany – sdílíme stejné základní touhy, stejný základní prožitek živosti, povědomí o tom, co to znamená žít, být bdělý v bytí? Kde jsme všichni propojeni drnčící pavučinou velejemných fyzikálních i existenciálních vztahů, pnoucí se napříč generacemi, geologickými věky?

Každý dobrý básník tohle jaksi nitrožilně tuší a v ideálním případě se to také pokouší vyjádřit ve své tvorbě. A tak se, aniž snad o něco takového záměrně usiluje, stává heroldem živosti, mnohotvářné povahy tvárného světa, hromově niterného na dotek.

Dnes – na prahu šestého hromadného vymírání, na prahu velkého tání a velkého žíznění – se mnozí z nás obracejí k poezii pro radu a doufají, že nás znovu naučí cítit a rozpomenout se na vlastní živost, na esenci toho, co nás činí živými tvory (co nás jako živé tvory definuje, odlišuje od neživého) a co nás spojuje se všemi ostatními živými bytostmi na této Zemi – ať už je to odolná želvuška, rozvážný kahau, nebo mírný kapustňák.

A poezie, to plaché i odhodlané zvíře, odpovídá odbitím každého pozemského srdce.

Země se chvěje, když milujete!