Kdo pozorně sleduje vývoj tvého myšlení, ví, že od dob vydání tvé patrně nejslavnější knihy Alles fühlt, před nedávnem vydané i v českém překladu pod názvem Cítí, tedy je, urazilo značnou cestu. Přesto mi ale dovol začít právě tou. Kniha se u nás, soudě dle četných reakcí z digitálního prostoru i z ohlasů v mém okolí, dočkala vřelého přijetí – jedná se sice o knihu, která se z velké části zaobírá teoretickou biologií a dějinami biologického myšlení, ale strávit ji dokáže i někdo, kdo základ v biologickém uvažování postrádá, což ledacos vypovídá o jejích kvalitách. Mnoho lidí tvrdí, že v nich kniha rozezněla cosi zasutého, jakousi skrytou strunu, v každodennosti umlčenou. Jako by čekali na ujištění, že není nepřípadné veřejně prohlásit: Ano, cítím, a díky tomu bezpečně vím, že jsem naživu. A že stejně tak cítí také kos. Nebo los. Nebo parmice. Podobně kladného přijetí se kniha dočkala i v dalších zemích, především ve Spojených státech, kde vyšla pod názvem The Biology of Wonder. Očekával jsi takový ohlas? A je něco, co bys v knize s odstupem času, zvláště s ohledem na pozdější vědecké objevy, pozměnil?

Kniha vyšla v německém originále v roce 2006, a to na základě mého myšlení a práce z předchozích patnácti let. Když se poprvé objevila, odezva byla spíše smíšená. Samozřejmě jsem doufal, že se dotknu čtenářských srdcí – a že jim připomenu něco velmi očividného, jmenovitě to, že se lidé vztahují k jiným tvorům jako cítící subjekty, čistě proto, že všechny bytosti jsou cítící subjekty. Mnozí čtenáři si oddechli, že někdo konečně něco takového vyslovil nahlas – a navíc byl schopen tento názor podložit množstvím vědeckých dat a teoretických konceptů. Jiní – a mezi nimi většina německého tisku – s tím však nesouhlasili. Moje myšlení jim připadalo emotivní, jaksi staromódní, jako něco překonaného, o čem se už nesmí mluvit. Doufal jsem ve vřelé přijetí, ale nazpět se mi dostalo mnoha ledově chladných recenzí.

Od samého počátku tudíž moje práce neměla v Německu na růžích ustláno. Navzdory tomu, že jako filosof a spisovatel jednoznačně vycházím z romantické tradice – a že tato „severní renesance“ měla spolu s britskými ostrovy své kořeny v německém kulturním prostoru. Romantické myšlení je dnes v Německu v podstatě zapovězené. V jiných kulturách je to odlišné. Jsem rád, že moje kniha našla po svém vydání v roce 2022 ve vaší zemi tak příznivé přijetí. Vnímám zde mnohem větší otevřenost vůči svým myšlenkám – a stejně tak naštěstí i v anglofonní kulturní sféře. Mnoho mých děl je překládáno do angličtiny, a několik knih jsem dokonce původně napsal v angličtině. A některé z nich ani nebyly nikdy přeloženy zpět do němčiny. Za mnohé vděčím anglo-americké ekofilosofii a přírodopisné literatuře. Celý kánon jsem vstřebal v mládí, dokud jsem ještě rozvíjel své postřehy a intuice. Dalo by se tedy říct, že jsem intelektuální emigrant. Emigroval jsem z vlastního jazyka do jiných. Emigroval jsem i fyzicky, přinejmenším z poloviny. Většinu roku trávím na jednom místě v Itálii. A doufám, že v budoucnu budu trávit více času také v České republice.

Co se týče změn v mé téměř dvacet let staré knize – ne, vlastně bych nic neměnil. Spíše bych řekl, že některé pozdější vědecké poznatky jsou v knize nějakým způsobem předjímány. Vezměme si třeba rozruch kolem otázky myšlení a cítění rostlin. Když na všechny organismy pohlížíme jako na subjekty, jelikož si utvářejí vlastní fyziologické nastavení, nepřekvapí nás, že nakonec i rostliny získaly takovou nálepku. Pochopitelně i stromy mají své já, protože v životě jde o uvádění já do světa.

Když už hovoříme o Česku, sluší se poznamenat, že myšlenky, které ve své knize rozvíjíš, u nás v jistém smyslu dosedly na předkypřenou půdu. Dlouhá tradice vnímavé goethovské biologie, která utrpěla smrtelnou ránu po druhé světové válce, zčásti díky skutečnosti, že řada německých biologů otevřeně spolupracovala s nacistickým režimem (byť důvodů je pochopitelně víc), u nás nikdy nebyla zcela přetnuta a bez úhony přežila nástup genového výzkumu a neodarwinistické syntézy. Velmi se o to zasloužil především filosof, biolog a mystik Zdeněk Neubauer, zakladatel Katedry dějin filosofie a přírodních věd na pražské Přírodovědecké fakultě – trdliště takzvaných „heretiků z Viničné“. Dá se něco podobného říct i o jiných zemích?

To je na České republice krásná věc. Z historického hlediska byla silně ovlivněna myšlenkami romantismu, které se urodily ve středoevropské kulturní sféře. Zatímco se však Němci po pádu nacistického režimu rozhodli zpřetrhat vazby s celým romantismem (mimochodem v typicky německém černobílém stylu buď-anebo), plodné romantické zdroje přetrvaly v jiných zemích. A to je i tento případ. Ba dokonce to tu takříkajíc cítím ve vzduchu. Před pár týdny jsem při cestě z jižních Čech zpět do Prahy potkal v regionálním vlaku dívku, která měla ve vlasech vpletené květiny. Něco takového jsem za celý svůj život v Německu neviděl. Také si myslím, že – a to je možná ještě důležitější než romantické intelektuální a básnické tradice a to, čemu říkáš goethovská biologie – tu přetrvává hluboká a vitální tradice spojení se zemí. Cítím to i na jiných místech ve východní a severovýchodní Evropě, například v Estonsku, které bylo pro mé intelektuální a emocionální zrání rovněž důležité.

Mimochodem, měl jsem tu čest se se Zdeňkem Neubauerem setkat v roce 2004. Přednesl jsem mu myšlenky ze své tehdejší disertační práce a pamatuji si, že se mu velmi líbily. V té době byla v Praze živá scéna celostní biologie, na které působily osobnosti jako Anton Markoš, s nímž jsem se tehdy také setkal.

V kapitole o kráse se zmiňuješ, byť stručně, o díle švýcarského biologa Adolfa Portmanna, blízkého přítele C. G. Junga a myšlenkového následovníka Goetha a Jakoba von Uexküll. Portmann je u nás překvapivě známou osobností, tedy přinejmenším ve filosofických a biologických kruzích. Zdeněk Neubauer přeložil jedno z jeho zásadních děl, Nové cesty biologie (Neue Wege der Biologie) z roku 1960. Někteří západní biologové, jako například Richard Prum, dnes oživují Darwinovy myšlenky o vnitřní estetické cítění živáčků, ale o Portmannovi, který otevřeně zpochybňoval funkční dogmata neodarwinismu a výmluvně psal o hýřivé kráse živé přírody, se nezmiňují. O to větší radost jsem měl, když na mě vykoukl ve tvé knize. Jak ses k němu vlastně dostal?

Portmann je dalším typickým příkladem toho, co bylo v německojazyčné filosofické a intelektuální tradici přerušeno. Byť musíme narovinu říct, že byl, stejně jako Jung, Švýcar. Přijde mi ale, že ve Švýcarsku došlo k něčemu obdobnému jako v Německu – buďte výkonní a racionální a hluboké emocionální dědictví hoďte přes palubu, protože je rozumové kontrole jenom na překážku.

Nejsem si jistý, jak jsem se k Portmannovi dostal. Jeho jméno se tu a tam vynořovalo v debatách o filosofii přírody během mých studií. A pak jsem měl to štěstí, že jsem zdědil některé jeho knihy prostřednictvím svého otce, který kdysi levně skoupil části obrovské biologické knihovny jistého německého botanika, který získal vzdělání před druhou světovou válkou, a byl tedy stále napojen na starší tradice. Byly tam krásné svazky, dokonce celé dílo Lorenze Okena, významného představitele německé romantické biologie. A věci od Wilhelma Trolla, který byl nepokrytě goethovský. Takže v jistém smyslu jsem ho měl doma už jako dítě.

Později jsem v jednom z velkých knihkupectví, která stále existují v pařížské Latinské čtvrti, objevil jeden svazek poněkud obskurního časopisu ve francouzštině. Pod vedením Francisca Varely jsem v Paříži psal svou disertační práci a také jsem se snažil nasát co nejvíce z její intelektuální atmosféry. Pro celostně uvažujícího filosofa přírody tam toho nebylo zas tolik, kolik by člověk očekával, ale nacházela se tam skvělá knihkupectví a knihovny (a seminář, na kterém antropolog Philippe Descola prezentoval své nejnovější myšlenky, jak mu zrovna přicházely na mysl).

V tomto svazku jsem objevil soubor obsahující některé zásadní poznatky ztracených holistických tradic, mezi nimi i Portmanna. Vzpomínám si, jak jsem seděl u svého stolu ve společné místnosti pro doktorandy v laboratoři Francisca Varely a Varela prošel kolem, všiml si časopisu na stole, vzal ho, prošel jeho obsah, vrátil ho zpět, podíval se na mě a řekl: „Oh là là.“ To vedlo k sepsání našeho společného článku, který ukazoval, že je subjektivita v organismech skutečná a je třeba ji začlenit do základních biologických konceptů. V článku s názvem „Život po Kantovi“ jsem ukázal, že i Kant měl v sobě silný podíl romantického biologického myšlení, kterého se snažil zbavit, ale ve skutečnosti se mu to nikdy nepodařilo.

Portmann byl vědec, ale svým způsobem také básník – jako jeho milovaný Goethe. Řada lidí by řekla, že v tvém případě je to podobné. Vnímáš sám sebe jako básníka? A neprospělo by nám, kdybychom přestali vést tlusté dělítko mezi vědou a poezií? Nevyrůstají nakonec ze stejného kořene?

Ano, vnímám, samozřejmě. Domnívám se, že v tomto ohledu je moje intuice velmi podobná té Goethově. Život a umění pocházejí ze stejného zdroje a vyzařují tutéž sílu, podněcující více živosti. Proto jsem také tak obšírně přemýšlel o tom, co je vlastně charakteristické pro to, co vnímáme jako poetické. Zašel jsem dokonce tak daleko, že jsem navrhl, abychom celou přírodu chápali jako poetiku samu o sobě, čemuž se dá rozumět tak, že celá příroda vyjevuje, jak dochází ke vzniku bytí, jak se bytí rodí ve vzájemnosti. Život je vždy napětím mezi jednotlivostí a celkem ve smyslu, že jednotlivost je vlastně celek, ale jakožto jednotlivost, tedy zdánlivě neřešitelný paradox. Poezie činí totéž. Máme zde jednotlivost, která však vypovídá o něčem, co je mnohem větší než ona sama. V tomto směru je mi také velmi blízký Gary Snyder, který spatřuje návaznost mezi lidským jazykem a již promlouvající skutečností. Lidský jazyk je tedy jedním ze způsobů, jak skutečnost vypovídá o sobě samé.

Vidím však obrovský rozdíl mezi poetickým a vědeckým myšlením – ve způsobu, jakým ho západní věda praktikuje. Vůbec si nemyslím, že by věda a poezie byly ze stejného těsta. V případě domorodé vědy samozřejmě ano, protože v té je výchozí myšlenka poetické povahy: všichni jedinci jsou nakonec spojeni s jedinou životodárnou skutečností. Západní vědu však svedlo na scestí dogma, že svět je v posledku mrtvý. Být vědecký často znamená dokazovat, že prožitek živosti je iluzorní. A taková věda pošlapává poetický impuls.

Navrhl jsem novou dvojici termínů pro to, čeho si věda, a zejména přírodní vědy, nejvíce cení, totiž empirických dat a objektivity. Jsem toho názoru, že k tomu, abychom dospěli k opravdové objektivitě a nezkreslovali velkou část nashromážděných dat, musíme vidět, že obojí je hluboce prostoupeno subjektivitou aktivních činitelů. Vzniká tak „poetická objektivita“ a „empirická subjektivita“.

Poezie je v jistém smyslu ústřední pro tvé myšlení: poezie jako způsob bytí, poezie ve svém nejširším a nejpůvodnějším pojetí, jako tvoření nebo, jak by upřesnila Donna Harawayová, spolutvoření (making-with). Hojně cituješ z romantické poezie, přirozeně, ale také z děl mnoha současných básníků a básnířek. Kteří z těch žijících jsou pro tvé myšlení obzvláště cenní?

Dosud žijícím básníkem, jehož si velmi vážím, je již zmíněný Gary Snyder. Je také skvělým esejistou. Praxe divočiny představuje jeden z hlavních zdrojů, k nimž se odkazuji. Provázela mě důležitou fází proměny mého myšlení a za to budu Snyderovi navždy vděčný. Mám také rád poezii Mary Oliverové, která nedávno zemřela. Její široce oblíbená báseň „Divoké husy“ je nedílnou součástí mých seminářů, protože tak krásně poukazuje na to, že abychom mohli být přijati do středu života, stačí být tím, čím jsme. Nestojí to žádné úsilí – nebýt ovšem škod, které napáchalo binární myšlení a posuzující racionalita. Velmi důležité je pro mě také dílo karibského básníka a filosofa Édouarda Glissanta, který ukazuje (skrze argumentaci, ale i svou poezií), že skutečnost je tvořena vztahy a že k tomu, abychom tuto vztahovost pochopili, musíme myslet a vnímat poeticky. Asi nejhlubší vliv na mě ale měl Rilke, jehož jsem četl v dobách mládí. Často jsem si nedokázal vysvětlit, proč se mě některé jeho verše tak hluboce dotkly. Teď už to vím. Byl to mystik. Je příznačné, že Rilke není v současné německé kultuře obecně kdovíjak oceňován.

Nemáš pocit, že je obecná definice poezie někdy až příliš těsná? Když s někým na poezii zavedeš řeč, dotyčný či dotyčná si většinou představí její psanou formu, ale to je jen jedna z mnoha jejích tváří. A také se tím omezuje pouze na hájemství lidského jazyka. Často říkám, že je tolik forem poezie, kolik je na světě živých bytostí. Co o tom soudíš?

Ano, naprosto s tebou souhlasím. Proto jsem napsal knihu s názvem Biopoetika (Biopoetics: Towards an Existential Ecology, 2016). Skutečnost chápu jako „poetický prostor“, který je sám o sobě poeticky uspořádán – udržováním nekonečna skrze individuaci, sebeuskutečňování. Jazyk je způsob, skrze nějž se skutečnost jeví a jímž můžeme skutečnost tvarovat (a být jí současně tvarováni). Soudobé mainstreamové pojetí poezie zdůrazňuje dvojakost mezi jazykovou myslí (zabývající se poezií či poetikou) a slepou a němou fyzickou realitou. Obávám se, že to je poněkud staromódní styl myšlení.

Zastavme se nyní u zážitkových seminářů, o kterých se okrajově zmiňuješ v jedné z předchozích odpovědí. Měl jsem možnost zúčastnit se dvou z nich – poprvé při tvé krátké návštěvě Prahy na začátku července za účasti několika našich společných přátel (strávili jsme spolu nějaký čas pod mandloněmi na Petříně, meditovali, poslouchali pištění rorýsů – tvých totemových zvířat – a sdíleli své pocity a postřehy) a později během letního semináře Potulné univerzity přírody v Horním Maršově, kde jsi byl hlavním hvězdným hostem, i když nakonec pouze vzdáleně. Mohl bys prozradit, co je hlavním námětem a cílem těchto seminářů? Odkud vzešla potřeba k jejich pořádání? A z jakých zdrojů čerpáš inspiraci?

Když jsem začal svou práci probírat na veřejnosti, chtěl jsem posluchačům přiblížit zejména svou představu biologie, myšlenku, že vesmír je živý a že život je vždy ztělesněný, subjektivní, pocitový a prožitkový. V průběhu let jsem si stále jasněji uvědomoval, že prožitkový aspekt zcela převládl. Přemýšlím o tom, co nás činí živými, co je to živost, jak se šíří, čím je vyživována, jak nachází výraz (skrze poetická gesta, ať už jde o let rorýsů na večerní obloze nad Prahou, nebo o řádek slov, který náhle rozbuší naše srdce). Dnes mě zajímá především to, jak tuto živost předávat. Jak ji učinit skutečnou. Přístupnou. Tak, abychom ji spoluvytvářeli.

Mohu zajít dokonce ještě o krok dál a říct – v souladu se svým přesvědčením, že ekosystémy bychom měli chápat jako milostné procesy a skutečnost jako rozvíjení hluboké, ústřední a neosobní touhy dávat –, že chci k oné lásce umožnit přístup. Vysvětlení se stalo druhotným. Dokonce bych si dokázal představit, že budu jen tak pobývat, sedět, procházet se, tančit, jíst a pít mezi lidmi i více-než-lidmi a tuto přicházející lásku vědomě prociťovat a zvát do společnosti. Takže když jsem v našem okruhu přátel vznesl otázku, jestli by někteří neměli zájem přijet na Petřín, chtěl jsem s tím experimentovat. Petřín se svými mandloněmi je mimořádně silné místo.

Konvenčnějším slovníkem by se dalo říct, že jsem nastoupil mystickou cestu a chci se o ni podělit s každým, kdo touží rozšířit své napojení do velkého srdce věcí a bytostí. Nic přitom nevytvářím, samovolně to ke mně už nějakou dobu přichází díky tomu, že jsem napojený na určitou linii súfijského předávání. Pro súfisty je realita – pravda – láska. A to je zážitek, který se nedá vysvětlit racionálními pochody, podobně jako se nedá mentálními pojmy vystihnout křivka letícího rorýse, když svým letem protíná neposkvrněné hedvábí večerní oblohy. Najdeme-li ve svém srdci ono místo, kde přebývá láska, dostáváme se do vztahu se samotným středem reality. Láska je touha po existenci života. V tomto smyslu jsme – spolu s každou bytostí – darováni sami sobě skrze touhu lásky po životě. U toho chci zůstat – a přizvat k tomu i ostatní. O filosofické pochopení jsem však usilovat nepřestal. Naopak, nedávno jsem publikoval článek, v němž se zabývám propojením mezi mým uvědoměním a některými klíčovými elementy v díle mého drahého učitele, teoretického biologa Francisca Varely. Varela byl také mystik. Praktikoval dzogčhenové – tantrické – učení.

Nepletu-li se, výše zmíněné bude také námětem tvé nadcházející knihy. Mohl bys o ní něco prozradit?

Nová kniha pojednává o životě z popsané mystické perspektivy. Nashromáždil jsem v ní přehršel zážitků, které jsem v tomto směru nasbíral za poslední roky. Její název (v překladu z němčiny) zní: „Být soustem: Směřování k mystické biologii.“

Obvykle publikuješ v němčině a angličtině, ale všiml jsem si, že jsi nedávno vydal knihu také v italštině (nese název Non vince il più forte: Elogio del compromesso, tedy „Vítězem není nejsilnější: Chvála střední cesty“). Ve svém příspěvku na Facebooku k tomu zmiňuješ, že italština je pro tebe jako tajný mateřský jazyk, jazyk tvému srdci nejbližší. Proč tomu tak je? A kterému z těchto tří jazyků se podle tebe nejlépe daří obsáhnout široké spektrum vnitřních pochodů života, jeho tužeb, nepředvídatelných hnutí duše? Můžeme říct, že některé jazyky jsou pro tento úkol vybaveny lépe než jiné?

Jsem v pokušení říct, že nepředvídatelná hnutí duše můžeme lépe než v kterémkoli z uvedených jazyků vyjádřit v češtině. V češtině máte takřka pro každé pojmenování i „měkkou verzi“, jak s oblibou říká jeden kamarád, takže můžete vždy hovořit jaksi něžněji, důvěrněji. Tato něha a pružnost ve vyjadřování emocí při užití oněch změkčení je jazykem života. Uvedu příklad. V angličtině máme slovo „butterfly“, a to je vše. Ale v případě českého slova „motýl“ existuje – jako hebká aureola originálu – jeho „měkká verze“. A tak můžete z „motýla“ odvodit „motýlka“. To mi připadá neuvěřitelně poetické – a je to přítomno už v jazyce samotném. Snad jsem se ale do téhle možnosti prostě zamiloval – vlastně vaším jazykem, kromě hrstky slov, hlavně jmen zvířat, nevládnu. Ale jeho poetický potenciál mi připadá velmi slibný. A tak se možná budu muset naučit česky.

Italština je mým tajným mateřským jazykem, protože mě v dospívání uchvátila její smyslná plynulost a melodická krása. Také mě okouzlovaly dívky v mém věku, které touto melodickou krásou hovořily. Jednoho večera během letní rodinné dovolené na Riviéře jsem si mezi olivovníky slíbil, že tento rozměr skutečnosti už nikdy nevypustím ze svého života, a zatím jsem svůj slib dodržel. Také v italštině můžeme mnohem snadněji než v angličtině a němčině tvořit „měkké tvary“, zdrobněliny. Z motýla, „farfalla“, se tak stane „farfallina“. Ale „farfallina“ není jen motýl v měkkém provedení, ve většině případů se tak označují menší druhy motýlů, například těch, kteří se vkrádají do kredencí a požírají naše jídlo.

Naproti tomu v němčině v sobě zdrobnělina od „Schmetterling“, tedy „Schmetterlingchen“, nese také pevně daný urážlivý nádech. „Schmetterlingchen“ není skutečný „Schmetterling“, ale pouze rádoby „Schmetterling“. V němčině tedy zdrobnělina nečiní pojmenování měkčím a láskyplnějším, ale naopak menším a hodným opovržení. Není to zajímavé?

V angličtině samozřejmě zdrobněliny naznačeným způsobem tvořit nemůžeme. Musíme jasně říct, co máme na mysli. Což může být také nadmíru užitečné, byť úplně jiným způsobem. Angličtina pro mě nejlépe funguje tehdy, když je řeč o životě „zevnitř“. Jednak ze zcela pragmatického důvodu, neboť jde o jazykovou kulturu, v níž se v posledních sto letech – dnes už ve světovém měřítku – nejvíce přemýšlelo a přemýšlí. A pak také proto, že anglická kultura (od německé tolik odlišná) nikdy nepřerušila své spojení s původní romantickou intuicí, že svět není pouze věc, ale také duše. Jakožto spisovatel považuji angličtinu za velmi krásný jazyk – jednoduchý a přímočarý, čistý jako modrá obloha. Jen bych ji chtěl lépe ovládat.

Když už mluvíš o angličtině, kterou mám mimochodem rád ze stejných důvodů, nedá mi to, abych se nevrátil k tradici anglo-americké přírodopisné literatury (nature writing), které skládáš poklonu v úvodu rozhovoru. V posledních letech můžeme pozorovat prudký nárůst v počtu vydávaných knih, které do tohoto žánru spadají. Některá nakladatelství se věnují výhradně publikaci děl známých spisovatelů píšících o přírodě, jedno takové máme koneckonců i u nás (viz aktivity brněnského nakladatelství Kazda). Po takové literatuře je zkrátka velký hlad. Může to být projev nějaké důležité změny v lidském vztahování se k ostatním formám života, světu jako celku? Nebo je to teď jen více vidět díky sociálním sítím a internetu?

Vzestup „přírody“ jako všeobecného tématu, obzvláště pak spojení přírody s duší není jen důsledkem většího počtu komunikačních kanálů. Myslím, že to souvisí s naší hlubokou touhou po znovunabytí celistvosti, touhou cítit se naživu. Ta tu byla vždy, ale mnoha lidem se zdálo, že mají dostatek času ji naplnit, že mohou dát nejprve přednost životu konkurentů na trhu, zabezpečit se, stát se soběstačnými a pak si teprve dopřát trochu krásy. Žijeme však v době, kdy vidíme, jak se tato krása den ode dne drolí a rozpadá. A stává se tudíž velmi vzácnou. Je to, jako bychom zpřetrhali vazby s člověkem, s nímž jsme si byli velmi blízcí – a on teď umírá a my čelíme zjištění, kolik času bychom s ním ještě chtěli strávit a otvírat si navzájem srdce.

Rozhovor jsme začali nad knihou Cítí, tedy je, hodí se tedy ho nad ní také uzavřít. Klikatá myšlenková trasa, kterou v knize popisuješ, symbolicky vrcholí v oceánech: v místě pravděpodobného vzniku všeho života, v pomyslné lázni míšení, v níž neexistují žádné nepřekročitelné bariéry nebo ostré hranice mezi živými bytostmi. O oceánech dnes slýcháme prakticky dennodenně. Více si uvědomujeme, jak je zamořujeme hlukem z dopravy či vojenských manévrů. Jak je znečišťujeme, ničíme. Naučili jsme se pozorněji naslouchat jejich zvukově orientovanému životu. Dokonce jsme na pokraji toho, alespoň to někteří lidé tvrdí, že se s pomocí strojového učení dokážeme dohovořit s vorvani nebo delfíny. Mohly by oceány být místem, odkud by jako náš vzdálený prapředek, pozvolna se sunoucí na písečnou pláž, mohla povstat naděje na širší oživení naší společnosti, lidské civilizace jako takové? Byly to koneckonců písně keporkaků, které v 70. letech způsobily, že se světová veřejnost obrátila proti průmyslovému velrybářství.

Je docela dobře možné, že po rozsáhlém, válkou způsobeném rozvratu, který čeká civilizaci v blízké budoucnosti a jenž potká i zemský systém, vzejdou z oceánů zásadní biologické inovace. Proč by ne? Stejně jako ty předpokládám, že právě v moři se život zformoval do zpola autonomních procesů cítění, jimž říkáme organismy. Lidé se však vyvinuli na souši. Myslím si tedy, že je to otevřené. O moři jsem hodně přemýšlel a psal a činím tak i nadále. Když přebývám ve svém letním italském sídle, které není příliš vzdálené od Východní riviéry, pravidelně se oddávám tyrkysovým vodám a nechávám své tělo, aby se jejich velkého těla ptalo na podmínky naší spřízněnosti. Oceán je v mnoha ohledech jeden velký organismus diferencující se do nesčetných bytostí, které se později opět rozpouštějí v tomto velkém tekutém srdci. A to je možná jedna z příčin blaženosti, již mnozí lidé prožívají na mořském pobřeží.

Hlubším důvodem této blaženosti, prožitku toho, že je člověk přítomen na správném místě, může být to, že oceán ve svém bytí, které je vždy individuální a celistvé současně, není ničím jiným než poukazem na povahu skutečnosti. Ta je také jedním obrovským oceánem s každou jednotlivou časovou vlnou coby svébytnou, neopakovatelnou, živou a jiskrnou, ale nakonec jen vodou téže vody.

A právě tato voda, oceán reality, bude vždy plodit život. Takže i poté, co Země vyschne v důsledku smrtícího klimatického oteplení, nebo poté, co se rozplyne ve Slunci rozpínajícím se do supernovy, bude život nadále klíčit a kvést. Život nemůže zemřít. Nikdo to nevyjádřil jasněji než indický buddhistický filosof Nágárdžuna, který ve třetím století pronesl: „Po smrti všech Buddhů se z prázdnoty rozlije osvícení.“