Záměrem festivalu Take Care je propojovat lidi, místa a iniciativy, které už nějakou formou ekologického obratu prošli. Tento obrat může mít různé podoby. Festival proběhne během jednoho měsíce v jednom městě – od 1. září do 4. října v Praze a okolí.
V době ekologických, ekonomických, společenských i duchovních krizí hledáme způsoby, jak se starat o své nitro, druhé i svět, i to, jak znovuobnovit vztah s přírodou. Na příkladu festivalu ekologického obratu Take Care se pokusím ukázat, jaký význam může mít vděčnost, uznání bolesti, propojování, péče, naděje a spojení ekologického a spirituálního rozměru. Dokážeme si představit, jak by vypadala naše civilizace, kdyby se zakládala na respektu ke stvoření?
Záměrem festivalu Take Care je propojovat lidi, místa a iniciativy, které už nějakou formou ekologického obratu prošli. Tento obrat může mít různé podoby. Festival proběhne během jednoho měsíce v jednom městě – od 1. září do 4. října v Praze a okolí.
Vycházíme z předpokladu, že dobrých věcí se už děje dost, není potřeba vymýšlet další akce, ale raději zaměřit síly na propojování těch již existujících. Navíc tlak na zrychlující se nadprodukci se týká nejen výrobků, HDP, produktů a zábavy, ale vlastně většiny oblastí života v naší západní civilizaci, včetně kulturních akcí, knih, výstav, koncertů. Nevytvářeli jsme tedy pro festival nový program, ale snažíme se propojit akce a místa, které už prošly příklonem k ekologickému přístupu k životu. Případně je inspirovat k načasování akce na Dobu stvoření, aby se tak posílila synergie.
Načasování festivalu ekologického obratu odpovídá Době stvoření, tedy času mezi 1. zářím a 4. říjnem. Dobu stvoření navrhl papež František jako čas příhodný k intenzivnějšímu připomínání úcty k veškerému životu. Věříme, že synergie padesáti akcí a řady drobných aktivistických počinů může k posílení tohoto tématu přispět, podobně jako se z malých pramínků a potůčků postupně stává mohutná řeka. Čtvrtý říjen je navíc den svatého Františka, patrona přírody, zvířat, ekologie a chudých. A po svatém Františku nosí jméno i současný papež, který se věnuje také ekologické a sociální činnosti, svoji důležitou eko-sociální encykliku Laudato si’: O péči o společný domov pojmenoval po básni svatého Františka, v překladech nazývané Ať Tě chválí, ať Tě ctí, ať Ti projevují vděčnost.
Mezi současnými ekologickými, ekonomickými a společenskými krizemi a pocity úzkosti, deprese a osamělosti existuje přímá souvislost. Co se děje se světem, souvisí i s naším nitrem. Můžeme se doslova zacyklit v žalu. I proto mám ráda dílo filosofky a aktivistky Joanny Macyové, která ukazuje cestu z této krize. Podle Macyové zná naše doba tři paradigmata: první nazývá běžná praxe (Business As Usual), kdy věříme, že vše, co se kolem nás děje, je zcela v pořádku, protože to tak dělají všichni; druhému přezdívá velký rozpad, kdy si začneme uvědomovat souvislosti a upadneme do deprese a hlubokého žalu nad stavem světa; a konečně třetí příběh nese název velký obrat. Ten může být největším dobrodružstvím naší doby a předpokládá vnitřní stav nebo spíše praxi zvanou aktivní naděje. V ní hledáme zdroj ve vděčnosti, ta nám pomůže plně prožít a unést bolest, díky čemuž můžeme situaci nahlédnout novýma očima a směřovat dál.
Tuto část textu píši na Kuksu, v barokním areálu rozděleném Labem na břeh života a břeh smrti. Na protějším břehu smrti před hospitálem zasvěceným péči o chudé stojí mezi dalšími Ctnostmi a Neřestmi i barokní socha Naděje. I křesťanská naděje je ukotvená, dokonce doslova: má u sebe vždy námořnickou kotvu. Představuji si, jak je ukotvená ve vděčnosti a víře. Prožívá bolest světa, a přitom hledí do dálky. Její kotva jí umožňuje směřovat dál.
Pokud se nám podaří vycházet z vděčnosti za stvoření, ať již v absolutní formě, nebo v dílčích chválách krásy a rozmanitosti světa, můžeme si připomínat i vděčnost za vlastní stvoření nebo si každý večer napsat tři věci, za něž jsme vděční už nyní, a žití ekologického obratu tak ztělesnit. Pokud vycházíme z vděčnosti, nemůžeme už vidět svět jako soustavu zdrojů, které vytěžíme. Kdo by potom dokázal vidět horu jen jako tabulku zisků nebo stromy jako surovinu, která během přeměny v papír dvakrát oblétne planetu, kdy z nich desítky mizerně placených lidí vychrlí nesmyslné produkty, jež se často vyhodí ještě předtím, než se začnou užívat? Bylo by toto nesmyslné konání možné, kdyby naše činnost vycházela z respektu ke stvoření?
Věříme, že ekologický obrat musí proběhnout zároveň na osobní i kolektivní úrovni. Každý z nás může ovlivnit svoji jedinečnou ekologickou niku – své místo v ekosystému a svoji síť. A to není málo. Zároveň abychom přešli k ekologicky orientované civilizaci, potřebujeme obrat na kolektivní úrovni. Festival, který propojuje, už je takovou kolektivní buňkou. Žijeme v zajímavé a napínavé době, a pokud máme přejít k civilizaci orientované na život, budeme nutně potřebovat kolektivní obrat.
Pro citlivější přístup k sobě navzájem i k planetě je třeba proměnit i jazyk, jehož prostřednictvím se k jevům života vztahujeme. Když místo slova ekologie použijeme starost o společný domov a místo ekonomie správa společného domova, neosobní a neangažovaný postoj se změní v postoj velmi osobní a angažovaný. Jiné je uvažovat o klimatu a o planetě a jiné je cítit bratra vítr, bratry oblaka, sestru Lunu, sestru vodu, bratra oheň, bratra Slunce, sestry hvězdy a sestru matku Zemi.
Co se týče jazykové otázky, dospěli jsme s naším festivalem zatím někam na půl cesty: polidštění termínu ekokonverze nebo ekologická konverze jsme vyřešili spojením ekologický obrat. Take Care nese podtitul „festival ekologického obratu“. (Připomínám, že festival běží již šestým rokem a za dobu jeho fungování se péče o stvoření stala mnohem častěji skloňovaným tématem – za což jsme samozřejmě vděční.) Další hesla a obsah jsou již jazykově měkčí a našemu záměru bližší: „co se děje našemu domu“ a „spojeni toutéž starostí“.
Jakmile se něco týká domova a našich vztahů, ať již mezi námi lidmi, nebo vztahů s dalšími druhy, skálami, oceány a půdou, není akademický jazyk dostačující. Akademický nebo technický jazyk záměrně vede k odosobnění a tím narušuje schopnost se vztahovat, čímž zároveň usnadňuje využívání nebo vytěžování. Snad se postupně podaří proměňovat i způsob vyjadřování se směrem k větší prostotě a obraznosti a i touto cestou podpořit život.
Slepé místo či slabý bod tušíme (vzhledem k názvu a tématu festivalu možná i paradoxně) v tématu rovnováhy v distribuci péče. Samy*i jsme si musely*i přiznat, že se nám to ne vždy zcela daří. Zatím nevíme, jak této rovnováhy docílit, víme jen, že je to velké téma, pravděpodobně související s hlavními tématy naší doby. A že se o nalezení a udržování téhle křehké rovnováhy budeme dále pokoušet.
Kdybychom opravdu vycházeli z respektu ke stvoření, dopustili bychom, aby se našemu společnému domu dělo všechno to vytěžování a neúcta, ekologické a společenské krize, zvyšování nerovností?
Kdybychom vycházeli z respektu k veškerému stvoření, jak by vypadal přístup k dalším druhům, jež s námi sdílí Zemi? Jak bychom zacházely*i se zdroji? Byly by vůbec možné (post)kolonie a vytěžování tzv. třetího světa? Existovaly by nerovnosti způsobené hamižností a nutkáním vlastnit více než druzí?
Kolik vztahů v našem okolí z úcty ke stvoření nevychází? Zahrnuje náš respekt jen mocné, nebo dokážeme vycházet z úcty i u dětí, teenagerů, starých, nemocných, neprivilegovaných? A u lidí a forem života, jež jsou nám cizí?
Kolika zdroji se plýtvá v práci, kterou se zabýváme? Kolika lidem se v ní nedostává úcty? Na čí úkor jsem ochoten*na pro svůj prospěch jednat? Co bych jako první věc proměnil*a, kdyby se základní optikou stala úcta ke stvoření?
Jak můžeme respekt ke stvoření vnést do svého nejbližšího okolí?
To jsou základní otázky našeho festivalu.
Literatura traumatu, která takovouto proměnu nepřináší, je zbožím, jež se možná dobře prodává a vděčně konzumuje, ale trauma zneviditelňuje. Intelektuální hráči, kteří naopak trvají na tom, že trauma je definitivní mlčení a nenávratná destrukce, se velkou oklikou vracejí k názorům lékařů z poloviny 20. století.
Náš domácí Blaník je vlastně nakonec docela kouzelný, je to výhonek velmi starého mýtu, vzorce, který najdeme v mnoha náboženstvích a lokálních legendách.
Každý pojem operuje v určitém čase a sociálním prostoru. Také korektnost, či hyperkorektnost nebo šílená korektnost vypadá všude trochu jinak.
Po dlouhé době má Itálie velkou literární událost, ale to není nejdůležitější. Rozhodující je, že všechno tu šlo úplně jinak, jiným směrem, jinými cestami, jinými hodnotami než stále únavnější knižní velkokšeft.
Racionální, suverénní a silní se nesnižují k tomu, aby reduktivně dělili svět na dobro a zlo, zajímá je kritická debata, takže dělí svět na normální lidi a úchyly.
