Mechanismy radikalizace muslimů, její příčiny a důsledky jsou v souvislosti s islámem už desítky let jedním z ústředních témat veřejné debaty. Státy za účelem jejich výzkumu vytvořily štědře financované vládní programy. Na akademické půdě vznikly na toto téma stovky studií a knih a v mediálním prostoru se objevilo ještě větší množství článků, od těch seriózních a kvalitními informacemi nabitých až po hysterickou dojmologii. O poznání méně často se ale diskuse stáčí k situaci, v níž se ocitají muslimové, které rozum a srdce vedou zcela opačným směrem – nejen od radikálních podob víry, ale úplně pryč od islámu a Boha.

První, co většinu lidí, kteří mají alespoň nějaké povědomí o islámu, při zmínce o odpadlictví (ridda) napadne, je trest smrti. Automaticky by se dalo předpokládat, že podobně závažný trest bude kodifikovaný v Koránu, ale není tomu tak. Ten tresty nejtěžší vyměřuje mimo jiné těm, kdo k Bohu „přidružují“ (muškrikún) jiná božstva, a pokrytcům (munífiqún), ale ti, kdo přestali věřit? O těch se vysloveně nezmiňuje. Nevěřící (káfirún/kuffár) jsou v Koránu negativním protikladem muslimů, nicméně část islámských teologů je přesvědčená o tom, že apostata si na případný trest počká do soudného dne. Koneckonců druhá súra jasně stanoví:

Nebudiž žádného donucování v náboženství! (2:256).

Jak je tedy možné, že je v sedmadvaceti islámských zemích odpadlictví od víry považováno za trestný čin?

Korán sice trest smrti nestanovuje, ale stanovují ho hadíthy, sbírky zpráv o životě a činech proroka Muhammada. Obecně platí, že o hadíthech lze vést kritické debaty, protože tento soubor textů stvořil člověk, na rozdíl od Koránu, o němž se jakožto o přímém slovu Božím nediskutuje. Podle většiny teologů by se měli odpadlíci nejprve kát, a když to nepomůže, přistoupí se k trestu.

Na počátku devatenáctého století většina islámských zemí zrušila trest smrti za odpadlictví od víry, nicméně v nikoli nezanedbatelné části islámského světa za něj trestní zákoníky dál vymezují tresty na škále od pokuty přes odnětí svobody po bičování. A v jedenácti zemích stále můžete za ztrátu víry zaplatit životem: v Íránu, Súdánu, Saúdské Arábii, Egyptě, Spojených arabských emirátech, Somálsku, Afghánistánu, Kataru, Jemenu a v Mauretánii.

V teoretické rovině je velice obtížné přesně definovat, co odpadlictví od víry vlastně je a jak ho odlišit od hříchu, nevíry, hereze nebo blasfemie. V praktické rovině je to spolu s rouháním skvělá záminka k tyranizování a někdy i likvidaci nepohodlných jedinců. Změna vyznání, jeho úplně zavržení nebo i jen odlišný postoj k náboženským autoritám mohou být vnímány jako hrozba společenskému pořádku. V zemích, kde je stát slabý, tj. tam, kde nedokáže nebo nechce všem občanům poskytovat stejnou míru podpory a zajistit stejné bezpečí, je náboženská, etnická, klanová a rodinná příslušnost určujícím faktorem identity. Se změnou přesvědčení jde obvykle ruku v ruce určitá míra rebelie, a když člověk změní náboženskou příslušnost, s největší pravděpodobností se připojí k nepřátelům starého pořádku. Podle některých odborníků na islám není problémem samotné odpadlictví od víry, ale právě onen akt rebelie, který představuje.

Pořád je tu ale řeč o muslimských zemích. Co ale s bývalými muslimy, kteří žijí na Západě? Před pětaosmdesáti lety schválilo Valné shromáždění OSN Všeobecnou deklaraci lidských práv a svobod, která v osmnáctém článku stanoví, že „každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru“, a všechny západní země se zavázaly ji dodržovat. Stát tím pádem nemá na víru svých občanů žádný vliv a je to každého osobní věc. Jenže na nižší úrovni máme komunitu a rodinu a tam už to osobní věc vůbec být nemusí.

„V západním kontextu nepředstavuje pro ex-muslimy největší nebezpečí běsnící dav, ale osamělost a izolace způsobená ostrakizací těch nejbližších. Řada muslimů ztrátu víry tají, protože představuje stigma, které bývá spojené se zavržením,“ popisuje Simon Cottee, autor knihy The Apostates: When Muslims Leave Islam. Ztráta víry se většinou neděje dramatickým stržením šátku nebo ustřižením vousů, po němž by následovalo rozražení dveří a vytancování vstříc světlým agnostickým liberálním zítřkům. Je to často důsledek bolestného procesu plného mučivých otázek.

Socioložka Helen Rose Fuchsová Ebaughová vydala v roce 1988 knihu Becoming an Ex, v níž inspirována vlastní životní zkušeností bývalé jeptišky zkoumala proces „odcházení“. To se může týkat náboženství, ale stejně dobře se její závěry vztahují na odchod do důchodu, rozvod, změnu pohlaví, úmrtí životní partnera nebo léčbu závislosti. „Odcházející“ člověk prochází čtyřmi stadii: pochybnostmi, hledáním alternativ, bodem zvratu a na závěr vytvářením role ex. Podle Ebaughové je nezbytné, aby se člověk oprostil od ústřední role, kolem níž vybudoval vlastní identitu, a přijal roli novou, jež bude tu starou obsahovat – například jako ex-muslim.

Většina muslimů na Západě žije v pevně semknutých komunitách a ti, kdo pochybují o víře, se nemají na koho obrátit. Ocitají se uprostřed existenciální krize a trápí je filosofické otázky. Nemůžou jít za nikým z blízkých, těžko by podobné trápení sdíleli s imámem. Všichni, kdo procesem ztráty víry prošli, se shodují na tom, že čím větší je sužovaly pochybnosti, tím víc četli a studovali a tím větší měli problém u víry zůstat. V roce 2007 založila ve Velké Británii sekularistka Maryam Namazieová původem z Íránu Radu britských ex-muslimů (Council of ex-Muslims of Britain), jejímž cílem je ukončit náboženské zastrašování a vyhrožování. Ročně pomůže organizace přibližně 350 lidem. „Většině z nich někdo kvůli zřeknutí se islámské víry vyhrožoval,“ vysvětluje Namazieová, „ať už z rodinných, nebo islamistických kruhů“.

Odpadlíci od islámu vytvářejí vlastní komunitu uvnitř širší komunity muslimů, která drží pevně při sobě, protože to schytává od většinové společnosti. Rodiny odpadlíků bývají často šokované. Musejí se potýkat s výhrůžkami násilím, vyloučením z komunity, jednotlivci i s psychickými potížemi a řadou dalších problémů. Příslušníci západních imigrantských komunit popisují, jak v posledních dvaceti letech pozorují u generace svých rodičů postupné zpevňování a posilování víry. Podle některých je za tím krize identity, kterou po příchodu z rodných zemí na Západ zažívají. Jiní z toho viní ghettoizaci, multikulturalismus a identitární politiku, kdy jsou jedinci vnímáni čistě jako příslušníci oddělených kulturních bloků.

Problém multikulturalismu – ne jako žité zkušenosti, ale jako sociální politiky, která rozděluje a izoluje komunity – spočívá v tom, že ‚muslimskou komunitu‘ vnímá jako celek,

vysvětluje situaci Namazieová.

Disidenti a volnomyšlenkáři jsou tím pádem neviditelní, protože ‚autentický‘ muslim nebo muslimka chodí zahalený, je prošaríatský a proislamistický.

Ničemu nepomáhá ani fakt, že minimálně na západní akademické půdě vládne panický strach z toho, že by mohlo být jakékoliv protiislámské vyjádření označeno za nepřijatelnou islamofobii.

Ani média, ani akademické prostředí se přesto odpadlictví od islámu nijak zvlášť nevěnují.

Ve dvaceti letech jsem si opravdu myslel, že jsem jediný muslimský ateista na světě. Vůbec netušíte, že něco takového je. Ten koncept prostě neexistuje. Těžko se to vysvětluje. Je to, jako kdybyste věděli, že kolem vás je svět, ale nemohli jste ho spatřit,

říká Imtiaz Shams původem z Bangladéše, jenž vyrůstal ve Spojených státech a v roce 2015 založil spolu s Aliyou Saleem organizaci Faith to Faithless. Ta si klade za cíl šířit povědomí o odpadlictví od víry a poskytovat pomoc a podporu těm, kdo se víry zřekli. Shams odhaduje, že v šestisettisícové londýnské muslimské komunitě bude přibližně deset tisíc agnostiků. Přesto se ve větší míře nijak neřeší společenský tlak a psychické obtíže, kterým musí odpadlíci od víry čelit.

Podle think-tanku Pew Research Center jsou počty amerických muslimů opouštějících víru srovnatelné s počtem nových konvertitů. Ročně ve Spojených státech přibude přibližně sto tisíc nových muslimů a stejný počet od víry odpadne. Z průzkumu realizovaného v roce 2018 vyplynulo, že se čtvrtina dotazovaných muslimů vychovávaných ve víře neidentifikovala jako věřící (pro zajímavost v případě křesťanů to bylo v podstatě stejné číslo – dvaadvacet procent). Jako důvody odklonu od víry uváděli dotazovaní odpor k organizovanému náboženství (12 %), ztrátu víry v Boha (8 %), fakt, že se vnitřně necítí být věřícími (5 %), a každý pátý pak hovořil o konkrétní osobní zkušenosti s islámem; devět procent si k němu nikdy nevybudovalo vazbu, sedm procent nesouhlasilo s učením a čtrnáct procent připravila o víru osobní zkušenost. Není bez zajímavosti, že z výzkumu vyplynulo také to, že nejvyšší pravděpodobnost odpadnutí od islámu (22 %) je u přistěhovalců z Íránu.

Nemuslimové často nedokážou diferencovaněji vhlédnout do náboženské identity muslimů. Čím dál víc rozumíme jejich náboženským potřebám, ale ti, kdo je odmítají, nás matou.

Vadí mi, jak jsem se odcizil společnosti, i to, že už nikdy nenajdu způsob, jak zapadnout,

napsal na diskusní fórum Council of ex-Muslims of Britain dvaadvacetiletý Irtaza Hussain původem z Pákistánu. Byl jedním z těch, kteří duševní rozervanost spjatou se ztrátou víry nedokázali snášet. V září roku 2013 spáchal sebevraždu.

Ještě intenzivněji ztrátu víry anebo zjištění, že vlastně v nic z toho, v čem vyrůstáte a co je vám školou a komunitou vtloukáno do hlavy, doopravdy nevěříte, prožívají podle osobních svědectví ženy. V islámském světě se apostatky podle některých výkladů nikdy nemají popravovat – čeká je „humánnější“ vězení, ve kterém mají být bity, dokud nepřijdou k rozumu a nezmění názor. V západních zemích existuje tlak rodiny a komunity na určité chování, jež se od dívky či ženy nosící hidžáb očekává.

V šátku nepůjdete do hospody, nebudete dlouho do noci venku,

popisuje Nasrín, jedna ze členek Council od ex-Muslims of Britain.

Je to forma kontroly.

O „odlišné sadě pravidel pro muže a ženy“ hovoří i Aarini z Birminghamu. Po celou pubertu se dostávala do sporu s rodiči kvůli oblékání, vycházkám, pití alkoholu a kouření. Pro Aarin bylo náboženství především souborem pravidel, která ji omezovala a znemožňovala jí vést takový život, jaký by si představovala. Pro řadu imigrantů, kteří na Západ přesídlili v prepubescentním nebo raně pubescentním věku (mezi sedmi a čtrnácti lety), stejně jako pro ty, kdo vyrostli v relativně sekulárním prostředí, představují náboženství a víra spíše součást „rodné, domácí“ kultury než něco, co je zapotřebí kultivovat i v novém prostředí.

Mnozí lidé považují víru za dar, za požehnání. Jenže co s dárkem, o který nestojíte, který se vám nelíbí? Co s ním, když ho otevřete a zjistíte, že máte v rukou jenom prázdnou krabici? Jak darujícímu vysvětlíte, že se asi něco pokazilo, aniž byste ho přitom urazili? Budete se tvářit, že jste vlastně velkými nadšenci do prázdných krabic? A co s tím, když se vám to dřív líbilo, a v některých případech i opravdu moc, a najednou vám to už nic neříká? Tolik otázek, a to se tu bavíme jen o hypotetickém dárku. Život po víře v prostředí, ve kterém právě víra udává tón téměř všemu v každodenním životě, je nesmírně obtížný. Mnozí ex-muslimové toto období popisují jako věčný boj mezi „vnitřním muslimem“ a „halál hlasem“. Pro začátek jsou tu základní povinnosti: vedle víry v jediného Boha je to pět denních modliteb, půst v měsíci ramadánu, almužna a pouť do Mekky. Dobře, do té vás nikdo proti vaší vůli nepovleče, ale co to ostatní? I bez vepřového a alkoholu se asi obejdete (ale proč byste měli?), jenže je tu řada dalších povinností a očekávání, o vnitřní rozervanosti a únavě, které věčná přetvářka způsobuje, ani nemluvě.

Když jsem doma řekl, že jsem se nechal pokřtít, chtěl mě táta vydědit,

vzpomínal po letech kamarád na dobu, kdy jako mladý dospělý našel jako jediný člen silně ateistické české rodiny Boha. V českém, převážně ateistickém (nebo, chcete-li, halíkovsky „něcistickém“) prostředí si jen těžko dokážeme představit, s jakou paletou problémů se musejí muslimové a muslimky ztrácející víru vypořádat. Jednoduché to ale rozhodně nemají.