„Kdyby o mně někdo prohlásil, že jsem normální, hluboce by mě tím urazil,” prohlásil profesor Vladimír Vondráček, zakladatel české moderní psychiatrie. Chtěl tím říct, že na nějakou normu, normálnost a na „čistě správnou” lidskou povahu prostou úchylek nevěří. Mám samozřejmě rád „normální” koncerty, při kterých je publikum poslušně zticha, sedí na místě a je očima i ušima obrácené ke scéně, kde probíhá produkce: Ale tahle rutina se vžila trochu moc: jsem rád, že bývám svědkem koncertů, kde si povaha hudby a situace říká o něco jiného.

Ten starý klasický model prý vymyslel Gustav Mahler, když se stal ředitelem Vídeňské opery. Představuju si, že byl ve svojí umanutosti impozantní i nesnesitelný zároveň. Stanovil, že v pořádání koncertů odteď nastane pořádek: budou mít stejně přísně vyžadovaná pravidla jako bohoslužba. Musíš přijít včas, čistě a slavnostně oblečený. Nebudeš mluvit, pít ani jíst: budeš sledovat obřad v posvátném tichu, očima obrácen k úctyhodné postavě, která zprostředkovává styk mezi božským a lidským, ke skoro kněží s taktovkou. Koncert není zábava: je to posvátné vytržení.

Mahler ovšem poslušnost pro hudební čarování vymýšlel na hranici starého a moderního světa. Všechno pak rychle začalo korodovat, lidi začali chodit víc na zábavnou než na vážnou hudbu, a i když „poslušný model” koncertu má dodnes tuhý kořínek, řada hudebníků a organizátorů se snaží vycházet nikoli z něj, ale z uvažování, co se pro konkrétní hudební událost hodí. Vždycky mě těšilo, když byl třeba sbor Národního divadla režisérem nucen zpívat vzývání Satana u základních kamenů Zlaté kapličky (v rámci díla Fantom aneb Krvavá opera tria Kofroň-Plachý-Šimáček): jednak se člověk při představení prošel i do sklepení a jednak byla znát mírná panika ansámblu ND, který byl vyveden z léta zavedených pořádků.

Nabourávat rutinu, nejlíp tak, aby to mělo smysl, se snažíme i v Jihlavě, tedy na známém festivalu dokumentárních filmů Ji. Hlava. V rámci hudebního programu jsem vyzval Martina E. Kyšperského z Květů, zda by po dva dny nehrál koncerty pro jednoho. Chtěl jsem vytrhnout posluchače z pohodlné anonymity, dát jim místo, na kterém se neschovají, s reakcí ani jinak. Martin přijal, vypůjčili jsme klubovnu-zpovědnici od evangelíků, a tam se postupně odehrálo čtyřicet setkání mezi čtyřma očima. Všichni si zároveň navzájem vyprávěli sny: při těch hovorech o tom, co se jim zdálo, Martin většinou přišel na to, co by bylo dobré jim zahrát. Měli jsme v Jihlavě i ranní probouzení koncert, hard core v devět ráno. Šlo o to, vyzkoušet, jestli tvrdý sound s expresí funguje i mimo zkouřenou setmělost a jestli může předat světlejší energii, kterou si pak člověk vezme do dne. Rusko-české společenství Black Moon O z Ústí nad Labem se zabydlelo na spojité tři hodiny v kostelíku, vařilo čaj a ambientní hudbu, vařiči a hráči si občas vyměnili služby, vypadalo to spíš jako zastávka kočovníků na cestě než koncert. 

Pak jsem ještě oslovoval Petra Marka, jestli by Midi lidi zahráli v sauně, to už se do realizační fáze neposunulo, Midi lidi odepsali, že by jim to roztavilo něco v computerech a že by to při skákavé povaze jejich repertoáru bylo samý infarkt. Možná ale jen nechtěli, aby je jejich publikum vidělo v bederních rouškách. Výtvarnice a performerka Tereza Stehlíková přivezla z domovského Londýna koncept, který by se líbil soustředěnému Mahlerovi: v městských katakombách zavázala všem příchozím oči a nechala je vnímat hudbu, hlasy, teplo, vůně, doteky a chuti bez rozptylování, které nám přináší věčně aktivní zrak.

Jestli někdo někdy skutečně myslel na to, jak nabourat „klasický koncertní provoz”, pak to bylo umělecké hnutí Fluxus. Jsou to moji miláčci: ani ne tak osobně konkrétní členové George Maciunas, Yoko Ono, George Brecht a další, ale duch jejich práce. Klasické eventy a „partitury” Fluxu ze šedesátých let měly formu „návodu k upotřebení“ (řečeno s Jiřím Kolářem) a osvěžujícím způsobem zkoumaly, kde leží hranice umění.

„Křič do nebe,“ znělo jedno ze zadání Yoko Ono. Jiné kompozice měly následující podobu: 

„Bubnuj na něco, nač jsi dosud nikdy nebubnoval.“ (George Brecht)

„Stěhováci přinášejí klavír na scénu.“ (George Maciunas)

„Stěhováci odnášejí klavír ze scény.“ (George Maciunas)

„Nakresli klavír a ukaž kresbu publiku.“ (George Maciunas)

„Nakresli rovnou čáru a vydej se po ní.“ (La Monte Young)

„Účinkující se zeptá, zda je v publiku přítomen La Monte Young.“ (Emmett Williams)

„Spáchej sebevraždu.“ (Jed Curtis)

„Účinkující nedělají nic.“ (Ben Vaultier).

Jsou skladby, které lze evidentně inscenovat, a doufám, že jich ještě pár zažiju. Jindy si partituru-text prohlížíme a říkáme si, má to být čirá poezie, nebo nás někdo provokuje, abychom to vzali jako jednu z mnoha „těžkých skladeb” a něco s tím udělali?

Jsou tu existenciální momenty, nepochybně, viz Yoko Ono: „Schovej se, dokud všichni neodejdou domů. Schovej se, dokud na tebe všichni nezapomenou. Schovej se, dokud všichni neumřou.” A pak cítíme odkaz dadaistů, viz Jean Dupuy:

Akce „Dobrý večer, pánové a dámy”: S použitím vysavače sejme jeden vystupující druhému klobouk. Druhá osoba při tom uvítá publikum slovy Dobrý večer, pánové a dámy.

Akce „Nashledanou”: S použitím vysavače, který tentokrát fouká vzduch ven, místo aby vsával, vystupující přidusí publikum menším oblakem vytvořeným z půl kila jemně namletého pepře. 

Rád bych na závěr podotkl, že vím, že svět je v tuhle chvíli plný sociálního napětí, mizerů u moci, ohrožení veřejnoprávních médií a Richarda Krajča v O2 Areně. Hudbě, která se snaží nemlčet o poměrech, se věnuju v jiných článcích, a rád. Ale o tom, že akce hnutí Fluxus dělají náš svět taky lepším, jsem dost pevně přesvědčený.