Umřel Karel Gott a leckdo si o tom leccos myslí. Umřela Vlasta Chramostová a leckdo si o tom leccos myslí. Uzavřely se dva velké životní příběhy normalizace s klenutým obloukem životní zápletky s mnoha vedlejšími postavami, zanechávají po sobě barvitý obraz sebe sama, který oba skýtali veřejnosti. Mediální prostor se zaplnil líčením toho, co kdo kdy s nimi zažil a jací „skutečně“ byli. Oba příběhy jsou navíc souzeny prismatem toho, jak moc si oba zadali s režimem či ne. Jenže: jací opravdu byli?

Okamžitě se vynořila řada informací, které obraz „mistra“ mění ještě renesančnějším směrem. Chartistka Marta Kubišová prozradila, že se jí Gott svěřil, že ho trápilo, „že se k nim nepřidal“. Hudebník Ondřej Brzobohatý sdělil, že Karel Gott lidem velmi pomáhal, ale nechtěl, aby se to o něm vědělo. Německá média Gottovo zadání si s režimem nekomentovala, tuto reálii jim musel připomenout kdo jiný než spisovatel Jaroslav Rudiš. Ten ovšem kolem Gottovi angažovanosti našlapuje opatrně – Gott podle něj nebyl „politický člověk“, chtěl jen „dávat radost a šířit dobrou náladu“ a přece jen zpíval o Palachovi a během revoluce zpíval na balkoně, takže dobrý, v pohodě, Karle!

Všechna tato vyjádření tak nějak ilustrují, jakým způsobem s „hrdiny“ normalizace zacházíme: nijak, neumíme to. Zatím jsme se to nenaučili. Zatímco každý Němec dokáže vyjmenovat aspoň pět koncentráků a ví, že v půli 20. století se to v jejich zemi slušně podělalo a toho břemene se už nikdy nezbaví, nám se ohledně děsivého politického mučení 50. let vybaví nanejvýš Jáchymov a pocit, že to tehdy nebyla úplně fajn doba. Nebyla to fajn doba, ale „ti lidi nějak žít museli“.

Ve čtvrtek zemřel renesanční člověk Karel Gott, který podepsal Antichartu a stal se jednou z jejích tváří. (Sám k tomu řekl následující: „Já jsem konkrétně přímo nesloužil ani jednomu režimu. Jestliže jsem někomu posloužil, tak spíš tomu, že jsem podepsal Dva tisíce slov. A u takzvané Anticharty, to jsme skočili na špek, zneužili nás, o tom jsem vyprávěl už mnohokrát. A to zase taková tragédie snad nebyla, já jsem nikdy nesloužil ani nezpíval za tyranů.“ Vlasta Chramostová zemřela v neděli, kdy ještě neutichl ryk ohledně toho, zda si Gott zaslouží státní pohřeb či ne a jestli lidem pomáhal a svých činů dostatečně litoval a jak moc vlastně. Vlasta tím vlastně vystřihla slušný klimax, jak se v divadelní terminologii říká vyústění krize v dramatickém díle. A my teď tak nějak marně čekáme na katarzi.

Po té jsem toužila v neděli večer, a tak jsem si zašla na mši ke sv. Salvátoru. Nechodím tam pravidelně, ale tak nějak se mi zachtělo. Tomáše Halíka si velice vážím, poněkud mě však zabolelo, že smrt velikána a velikánky zneužívá, staví je vedle sebe a srovnává. „Služebnice Vlasta“ měla lidský kredit evidentně větší, když o její smrti hovoří hned v úvodu mše a v pozdějších prosbách, o Gottovi se zmínil spíše na okraj a tak nějak z povinnosti. To bych ještě pochopila, v tu chvíli se ještě nevědělo, že i Chramostové se dostane pohřbu se státními poctami, a Halík chtěl zaujmout stanovisko k „válce pohřbů“. Nesprávné mi však přijde to, že o „služebnici Vlastě“ se Halík vyjádřil slovy „nikdy si nezadala s režimem“. S tím by nesouhlasila sama Chramostová, nikdy se netajila tím, že s režimem si pořádně zadala a pořádně s ním zametla: a to právě proto, že jej poznala na blízko. Podepsala spolupráci s STB a byla členkou KSČ. Nebyl to však jen názor, její názor byly i činy: ze strany vystoupila, přestože věděla, že už nebude moct hrát, a šla do podzemí. Přitom stejně jako Gott chtěla i služebnice Vlasta „dávat radost a šířit dobrou náladu“, byla to přece herečka.

V kázání přitom zaznělo, že Bůh v nás věří, Bůh nás miluje takové, jací jsme. Bůh tedy miloval i Gotta takového, jaký byl – prorežimního zpěváka, co se rozhodl nezanechat kariéry na dvacet let. Jako by osud paní Vlasty vedle Gotta byl zcela bez poskrvnky. Ale hlavně: kdo jsme my, pozorovatelé cizích životů, abychom je soudili? Prokristapána, otevřme svá srdce, co to jenom jde, a nesuďme služebníka/hříšníka Gotta, ani služebnici/hříšnici Chramostovou.

Gott i Chramostová za sebou zanechali životní příběh, tuny rozhovorů, citátů a vzpomínek v hlavách svých blízkých, ale i veřejnosti. Ta je teď soudí. Ten si zaslouží pohřeb v katedrále sv. Víta, i když nebyl katolík, ale ona ne, možná jen trochu a tak dále a tak dále. On byl renesanční člověk (ve volném čase totiž maloval), ona nebyla renesanční člověk a tak dále a tak dále. Životy Gotta a Chramostové jsou daleko spíše náměty na hollywoodský film plný milníků dvacátého století – křižovatek, kterými Gott i Chramostová prošli – proč? Protože se rozhodli tak a tak? Kdo ví. Mimochodem memoáry Vlasty Chramostové se jmenují Byl to můj osud. Zkusme jejich osudy vnímat především jako příběhy, o nichž také leccos nevíme.

Každý z nás žije život a ten nějakým způsobem vnímá: dobrý, špatný, kdovíjaký. Každý přizpůsobuje vnímání vlastní minulosti aktuální obrazu sebe sama, tedy leštíme, brousíme a lakujeme o hodně lepší verzi sebe sama – bez ohledu na fakta. (o tom podnětný článek zde) Pokud vzpomínky nejsou tak trochu fake news a budoucnost jedna velká scenáristická mlha. Jediné, co nám tedy zůstává a je jisté, je teď a tady. Teď a tady pro Gotta i Chramostovou skončilo, pro nás ještě ne. Dle Parlamentních listů se koná „válka pohřbů“, o tom, kdo si zaslouží jaký pohřeb, „diskutuje“ (slovníkem dneška „postuje“ názor na facebook) kavárna i antikavárna a lid komentující v samotě svých počítačů, myslitelé dneška.

Omlouvám se za další citaci, ale tak nějak se mi tato dvě úmrtí spojila s tím, o čem nedávno hovořil polský reportér Mariusz Szczygieł. V rozhovoru s Renatou Kalenskou popisoval osud paní, která se s absencí čehosi ve svém životě rozhodla bojovat excelovou tabulkou. Do té zapisovala všechny své úspěchy, prohry a stresy. „Prosím vás, já si to představuju takhle: Když už budu ležet mrtvá na podlaze, policajt nebo soused, který má klíče, přijde a podívá se do mého počítače. A ten člověk to uvidí a řekne: ‚Takhle žila Eva.‘“ Otázkou však je, jestli, proč a pro koho vlastně jde v excelu života skutečně všechno správně vykázat. Nesplývají úspěchy, prohry a stresy, všechny tyto ostře vymezené kategorie, v jednu velkou děsivou i nádhernou řeku jménem život? Nemluví život sám za sebe pouze v celku, jenž však nelze zachytit?