Jezero Wannsee se nachází za Berlínem a proslavilo se sebevraždou, neblahou konferencí, ale i řádkou bojovníků, kteří u něj bydleli. Německý dramatik Heinrich von Kleist pocházel z východopruské důstojnické rodiny. Roku 1811 u Malého Wannsee spáchal sebevraždu se svojí přítelkyni Henriettou Vogelovou, která kvůli neštovicím přišla o svoji krásu a onemocněla rakovinu dělohy. V roce 1942 se ve Ville Marlier u Velkého Wannsee konala konference, která měla nastavit konkrétní opatření pro konečné řešení židovské otázky. U jezera však žilo i několik odbojářů, kteří se v době nacismu snažili o protiútok. Byli jimi antifašista Heinz Schröder, který se později stal komunistou, a Berthold a Claus Schenkovi, hrabata ze Štauffenberku, kteří byli součástí mimo jiné nezdařilé operace Valkýra. (V jejich bytě kousek od jezera, ve Tristanstrasse, se konalo množství konspiračních setkání.)

– LCB celoročně pořádá literární akce. Instituce byla založena Walterem Höllererem, členem literárního uskupení Skupiny 47, který chtěl čelit tomu, aby západní Berlín za zdí nečelil kulturnímu zpustnutí, izolaci a provincializaci. Má tu sídlo spousta malých, ale důležitých institucí. Sídlí tu stipendijní program Grenzgänger udělovaný Nadací Roberta Bosche, který poskytuje německým umělcům finanční prostředky na to, aby pro svá díla konali rešerše v zahraničí. Konají se tu spisovatelské dílny, kde se mladí talentované autoři učí v diskusi s jinými psát. Vzešla z nich například Judith Hermann nebo David Wagner. Sídlí tu Překladatelský fond, který uděluje stipendia a pořádá semináře a konference. Kromě toho je tu deset pokojů, v nichž rezidence tráví stipendisté, překladatelé či spisovatelé. Každý pracovní den ráno tu servíruje snídani hospodyně Barbara, která ví o každém svoje, aniž by se kohokoli kdy na něco zeptala. Zažila Güntera Grasse, ale i Jáchyma Topola. Žije tu taky liška, kočka a spousta vran a racků.

-První týden: Trpím. Vlastně ideální podmínky a já stejně trpím. Potřebuju trpět, abych něco napsala? Pomáhá zjištění, že po mně na konci stipendia nikdo nic nebude chtít a můžu tu vskutku klidně jenom zírat na jezero a počítat racky. Ale dokážu si něco takového obhájit sama před sebou? Po týdnu na noc přijíždí M. Pokles nálady a děsivé zjištění, že venku je svět, kde lidi v srpnu jezdí na dovolené a prožívají něco, co si nemusí jako já vymýšlet. Frekvence výjezdů do města, abych něco prožila, se zvyšuje. Oblíbím si lokál Peppi Guggenheimové a peprmintku s názvem Berlínský vzduch (Berliner Luft). Ale další návštěvy odmítám. Znám už všechny ostatní stipendisty a žasnu, nikdo z nich mi není nesympatický. Družíme se. Píšu o nich, ale neví to.

-Druhý týden: Už umím jen tak zírat na hladinu jezera, aniž bych si u toho připadala divně. Navíc úplně dole u jezera není wifi, takže se tam dá báječně jen tak psát bez rušivých tzv. rešerší (většinou lepší výraz pro prokrastinaci) na internetu. Divné zjištění: nejvíc pracuju na tom, na čem jsem vůbec pracovat nechtěla. Let it flow. S ostatními stipendisty se už nebavíme jen o literatuře, vtipy ohledně Thomase Bernharda se zintezivňují. (Jedna z kolegyní stipendistek pracuje na druhém překladu Starých mistrů do srbštiny, velký milník v dějinách srbské germanistiky. Celý Balkán čeká na to, že si konečně Staré mistry přečte v dobrém překladu, protože ten starý stojí za starou belu. Saňa o Bernhardovi hovoří jako o „mém Thomasovi“ a jakmile ho někdo začne kritizovat, řekne: Tak na toho mi nesahej!) Nahoře na půdě jsem našla regály s knihami a čtu jednu za druhou.

-Třetí týden: Nestíhám. Jak to že to všechno tak rychle uteklo? Příští týden mě totiž čeká překladatelská akademie, takže psaní se nebudu moct věnovat. Trapná situace v knihkupectví: ptám se, jestli tuto knihu nemají ještě jednou (je to moje kniha v německém překladu). Ne, ale můžou mi ji objednat. Na jaké jméno? Kupuju pro dvě ze stipendistek svoji knihu, protože by je třeba mohla bavit. I mě jejich knihy baví. Jsem mimo jiné čtenář Blesku a autora a dílo rozlišuju, jen když se mi zachce. Gugluju si, jak to vlastně myslel ten Barthes. Pátek těsně před akademií, pročítám, co jsem tu napsala a zhrozím se. Tři týdny vyletěly komínem a výsledkem je tohle? Jedeme s kolegyní Švýcarkou koupat k nedalekému jezeru Schlachtensee, říká mi: Nic nemaž. Nech to uležet. Všechno má svůj čas.

-Čtvrtý týden: Uff, nemusím už být kreativní, úleva. Účastním se překladatelské akademie, kam se sjíždí překladatelé z němčiny z celého světa. Například kolegyně ze Šrí lanky, Japonska nebo Thajska. Program od rána o večera – o nových trendech v současné německojazyčné literatuře, čtení, přednáška o překladu, návštěva několika nakladatelství. O jedné z probíhajících kauz, diskusi kolem románu Miroloi Karen Köhler, která je spíš diskusí o tom, jak knihy vůbec vnímat, jsem už psala tady.

-V hlavě mi utkví termín hybridní literatura, který používá kritik Gregor Dotzauer z novin Tagesspiegel. Používá jej pro literaturu, které se dosud říkalo migrantská či multikulti, dříve gastarbajterská literatura. V závěsu za multikulti autory píšícími německy hovoří o queerliteratuře a feministické literatuře. Ptám se, co všechno je dnes onen hybrid – i homosexuálové a ženy-feministky? Ti prý už hybrid nejsou, ale přesto v Německu nikdy mít vlastní regál nebudou – nevím, zda je to dobrá nebo špatná zpráva, z londýnských knihkupectví regál s lgtbq literaturou znám, přitom leckteří autoři jako Ali Smith nebo Alan Hollinghurst to dotáhli i do regálu pro tzv. všechny. Jsem zmatená a pokládám si otázku, zda hybrid ví, že je hybridem, a zda vůbec nějaký spisovatel chce být hybridem, nebo prostě jen psát.

-Z rozhovorů s překladateli mě nejvíc utkvělo vyprávění amerického překladatele o tom, že ve Spojených státech už asi rok probíhá vzrušující debata o tom, jak překlady vlastně hodnotit. Někteří zastávají dokonce názor, že literární překlady by se neměly vůbec kritizovat. (Tady je k tomu zajímavý rozhovor).

-Maďar těsně před odjezdem do své země: Tak zítra návrat do Severní Koreje, nedá se nic nedělat! Nejdřív mu řeknu, ať se nerouhá, ale vlastně mu nějak po měsíci v Berlíně rozumím. Říká, že je to i tím, že nemusel nic moc dělat (napsal prý jednu báseň a to vůbec není málo). A že doma to má rád, jen režim v jeho zemi je totálně na budku. U nás to je o trochu lepší, ale i tak dumám, jak to zaonačit, abych se tam hned po příjezdu nezbláznila – z režimu své země i ale i režimu vlastní hlavy.

A ta nejlepší zpráva nakonec, pokud náhodou někomu unikla: Několikrát jsem na těchto stránkách skloňovala jméno Oleha Sencova, nabádala, ať se na něj myslí a ať se mu píše, jestli obědval slepici, jak píší v novinách. Oleh je na svobodě! Součástí výměny bylo další 35 politických vězňů. Ale pozor, dalších zhruba 35 nadále sedí neprávem v base! Mysleme na ně! #freethemall

Autorka textu děkuje Českému literárnímu centru a Literarisches Colloquium Berlin za tuto literární rezidenci.