Tereza Semotamová

Pádlo: Nesoustředěné poznámky z rezidence aneb Berliner Luft

Díky stipendiu Literárního kolokvia jsem měla možnost se měsíc věnovat literatuře. Jak se to vlastně dělá? Několik poznámek k místu, průběhu a stavu mysli.

Esejistika – Pádlo
revue Ravt 13/2019

Jezero Wannsee se nachází za Berlínem a proslavilo se sebevraždou, neblahou konferencí, ale i řádkou bojovníků, kteří u něj bydleli. Německý dramatik Heinrich von Kleist pocházel z východopruské důstojnické rodiny. Roku 1811 u Malého Wannsee spáchal sebevraždu se svojí přítelkyni Henriettou Vogelovou, která kvůli neštovicím přišla o svoji krásu a onemocněla rakovinu dělohy. V roce 1942 se ve Ville Marlier u Velkého Wannsee konala konference, která měla nastavit konkrétní opatření pro konečné řešení židovské otázky. U jezera však žilo i několik odbojářů, kteří se v době nacismu snažili o protiútok. Byli jimi antifašista Heinz Schröder, který se později stal komunistou, a Berthold a Claus Schenkovi, hrabata ze Štauffenberku, kteří byli součástí mimo jiné nezdařilé operace Valkýra. (V jejich bytě kousek od jezera, ve Tristanstrasse, se konalo množství konspiračních setkání.)

– LCB celoročně pořádá literární akce. Instituce byla založena Walterem Höllererem, členem literárního uskupení Skupiny 47, který chtěl čelit tomu, aby západní Berlín za zdí nečelil kulturnímu zpustnutí, izolaci a provincializaci. Má tu sídlo spousta malých, ale důležitých institucí. Sídlí tu stipendijní program Grenzgänger udělovaný Nadací Roberta Bosche, který poskytuje německým umělcům finanční prostředky na to, aby pro svá díla konali rešerše v zahraničí. Konají se tu spisovatelské dílny, kde se mladí talentované autoři učí v diskusi s jinými psát. Vzešla z nich například Judith Hermann nebo David Wagner. Sídlí tu Překladatelský fond, který uděluje stipendia a pořádá semináře a konference. Kromě toho je tu deset pokojů, v nichž rezidence tráví stipendisté, překladatelé či spisovatelé. Každý pracovní den ráno tu servíruje snídani hospodyně Barbara, která ví o každém svoje, aniž by se kohokoli kdy na něco zeptala. Zažila Güntera Grasse, ale i Jáchyma Topola. Žije tu taky liška, kočka a spousta vran a racků.

-První týden: Trpím. Vlastně ideální podmínky a já stejně trpím. Potřebuju trpět, abych něco napsala? Pomáhá zjištění, že po mně na konci stipendia nikdo nic nebude chtít a můžu tu vskutku klidně jenom zírat na jezero a počítat racky. Ale dokážu si něco takového obhájit sama před sebou? Po týdnu na noc přijíždí M. Pokles nálady a děsivé zjištění, že venku je svět, kde lidi v srpnu jezdí na dovolené a prožívají něco, co si nemusí jako já vymýšlet. Frekvence výjezdů do města, abych něco prožila, se zvyšuje. Oblíbím si lokál Peppi Guggenheimové a peprmintku s názvem Berlínský vzduch (Berliner Luft). Ale další návštěvy odmítám. Znám už všechny ostatní stipendisty a žasnu, nikdo z nich mi není nesympatický. Družíme se. Píšu o nich, ale neví to.

-Druhý týden: Už umím jen tak zírat na hladinu jezera, aniž bych si u toho připadala divně. Navíc úplně dole u jezera není wifi, takže se tam dá báječně jen tak psát bez rušivých tzv. rešerší (většinou lepší výraz pro prokrastinaci) na internetu. Divné zjištění: nejvíc pracuju na tom, na čem jsem vůbec pracovat nechtěla. Let it flow. S ostatními stipendisty se už nebavíme jen o literatuře, vtipy ohledně Thomase Bernharda se zintezivňují. (Jedna z kolegyní stipendistek pracuje na druhém překladu Starých mistrů do srbštiny, velký milník v dějinách srbské germanistiky. Celý Balkán čeká na to, že si konečně Staré mistry přečte v dobrém překladu, protože ten starý stojí za starou belu. Saňa o Bernhardovi hovoří jako o „mém Thomasovi“ a jakmile ho někdo začne kritizovat, řekne: Tak na toho mi nesahej!) Nahoře na půdě jsem našla regály s knihami a čtu jednu za druhou.

-Třetí týden: Nestíhám. Jak to že to všechno tak rychle uteklo? Příští týden mě totiž čeká překladatelská akademie, takže psaní se nebudu moct věnovat. Trapná situace v knihkupectví: ptám se, jestli tuto knihu nemají ještě jednou (je to moje kniha v německém překladu). Ne, ale můžou mi ji objednat. Na jaké jméno? Kupuju pro dvě ze stipendistek svoji knihu, protože by je třeba mohla bavit. I mě jejich knihy baví. Jsem mimo jiné čtenář Blesku a autora a dílo rozlišuju, jen když se mi zachce. Gugluju si, jak to vlastně myslel ten Barthes. Pátek těsně před akademií, pročítám, co jsem tu napsala a zhrozím se. Tři týdny vyletěly komínem a výsledkem je tohle? Jedeme s kolegyní Švýcarkou koupat k nedalekému jezeru Schlachtensee, říká mi: Nic nemaž. Nech to uležet. Všechno má svůj čas.

-Čtvrtý týden: Uff, nemusím už být kreativní, úleva. Účastním se překladatelské akademie, kam se sjíždí překladatelé z němčiny z celého světa. Například kolegyně ze Šrí lanky, Japonska nebo Thajska. Program od rána o večera – o nových trendech v současné německojazyčné literatuře, čtení, přednáška o překladu, návštěva několika nakladatelství. O jedné z probíhajících kauz, diskusi kolem románu Miroloi Karen Köhler, která je spíš diskusí o tom, jak knihy vůbec vnímat, jsem už psala tady.

-V hlavě mi utkví termín hybridní literatura, který používá kritik Gregor Dotzauer z novin Tagesspiegel. Používá jej pro literaturu, které se dosud říkalo migrantská či multikulti, dříve gastarbajterská literatura. V závěsu za multikulti autory píšícími německy hovoří o queerliteratuře a feministické literatuře. Ptám se, co všechno je dnes onen hybrid – i homosexuálové a ženy-feministky? Ti prý už hybrid nejsou, ale přesto v Německu nikdy mít vlastní regál nebudou – nevím, zda je to dobrá nebo špatná zpráva, z londýnských knihkupectví regál s lgtbq literaturou znám, přitom leckteří autoři jako Ali Smith nebo Alan Hollinghurst to dotáhli i do regálu pro tzv. všechny. Jsem zmatená a pokládám si otázku, zda hybrid ví, že je hybridem, a zda vůbec nějaký spisovatel chce být hybridem, nebo prostě jen psát.

-Z rozhovorů s překladateli mě nejvíc utkvělo vyprávění amerického překladatele o tom, že ve Spojených státech už asi rok probíhá vzrušující debata o tom, jak překlady vlastně hodnotit. Někteří zastávají dokonce názor, že literární překlady by se neměly vůbec kritizovat. (Tady je k tomu zajímavý rozhovor).

-Maďar těsně před odjezdem do své země: Tak zítra návrat do Severní Koreje, nedá se nic nedělat! Nejdřív mu řeknu, ať se nerouhá, ale vlastně mu nějak po měsíci v Berlíně rozumím. Říká, že je to i tím, že nemusel nic moc dělat (napsal prý jednu báseň a to vůbec není málo). A že doma to má rád, jen režim v jeho zemi je totálně na budku. U nás to je o trochu lepší, ale i tak dumám, jak to zaonačit, abych se tam hned po příjezdu nezbláznila – z režimu své země i ale i režimu vlastní hlavy.

A ta nejlepší zpráva nakonec, pokud náhodou někomu unikla: Několikrát jsem na těchto stránkách skloňovala jméno Oleha Sencova, nabádala, ať se na něj myslí a ať se mu píše, jestli obědval slepici, jak píší v novinách. Oleh je na svobodě! Součástí výměny bylo další 35 politických vězňů. Ale pozor, dalších zhruba 35 nadále sedí neprávem v base! Mysleme na ně! #freethemall

 

Autorka textu děkuje Českému literárnímu centru a Literarisches Colloquium Berlin za tuto literární rezidenci.

Chviličku.
Načítá se.
  • Tereza Semotamová

    Pochází z moravské vesnice Spešov. Vystudovala dramaturgii a scenáristiku na JAMU, německý jazyk a literaturu na FF MU, má taky doktorát. Pracuje v jádu a učí číst. Napsala desítku rozhlasových ...
    Profil

Souvisí

  • Pomalu všechny už myšlenky vaše sdružují se samy sebou s hovnem, každé druhé přirovnání vaše čerpáno je ze záchodu, jakoby záchod byl polovinou světa; a tak pomalu všechny už věci ve vás zhovnatěly, svět je vám hovno, boha samého dovedete si představit jen v podobě hovna.

    Drobná publicistika – Nezařazené
    Z čísla 14/2018
  • Lesk a bída překladatelství
    Rita Kindlerová, Helena Beguivinová, Kateřina Klabanová, Markéta Vinická, Miloslav Uličný, Zdeněk Beran, Dana Svobodová, Jiří Hrubý, Alena Morávková, Lenka Kuhar Daňhelová, Vladimír Medek, Jana Zoubková

    Anketa

    Mám několik překladatelských snů, tj. tipů na knihy, které bych rád přeložil, ale takové sny se neprozrazují. Není nic snazšího než někomu jeho sen vyfouknout. Takže se svěřím pouze s jedním snem: aby konečně někdo vydal překlad, který mi leží v šuplíku už čtvrt století.

    Drobná publicistika – Nezařazené
    Z čísla 13/2018