Pětatřicet let píšu recenze, přičemž zhruba čtyřicet procent z próz, o nichž píšu, je podepsáno způsobem, na jehož základě mohu předpokládat, že jejím autorem je ten typ člověka, který přírodovědci konvenčně označují slovem žena. Doposud jsem to považoval za signifikantní údaj: zaslepeně jsem totiž vycházel z předpokladu, že muži a ženy jsou sice tvorové stejného druhu a báječně se doplňují, nicméně jejich biologická funkce je vzájemně odlišuje, přičemž mnozí a mnohé z nich tuto genderovou odlišnost spontánně či dokonce vědomě promítají  do svých životů, činů i textů. Pokud tedy chci tyto životy, činy a texty pochopit, musím k pohlaví jednotlivých subjektů a jejich skupin přihlédnout.

Mea culpa. Po přečtení článku Česká literární šovinistika v elektronické mutaci Tvaru, zvané Ravt, jsem pochopil, jaký jsem to byl ťulpas. Jeho autorka, Olga Stehlíková, v něm totiž velmi chytře, elegantně, s vtipem a na mnoha příkladech dokládá, že jakákoli zmínka literárních publicistů o ženském pohlaví autorky je jen sprostý šovinismus, a to zvláště ve chvíli, když se z této diference cosi odvozuje. Jsem člověk submisivní a rád bych vyhověl, jen nevím, jak to udělat.

Pokud totiž nemám o všech ženských psát jako o chlapech, napadá mě jen jedna možnost: transponovat všechny hovory o literatuře do středního rodu. Místo sexistických slov, jako je autor a autorka, používat pojem „autorče“, místo spisovatel a spisovatelka pojem spisovatelče a do neutra důsledně přechylovat také všechna jména. Příklad: místo Pavel Janoušek je nutné psát Pavlo Janouško a místo Olga Stehlíková Olgo Stehlíko. A až se vžijí správná jména takových autorčat, jako byla Boženo Němco, Věro Linharto, Bohumilo Hrabalo, Josefo Kajetáno Tylo či Kosmaso, bude konečně sexismus odstraněn i z dějin české literatury.

Jen mám strach, zda to bude stačit a zda to není návrh opět jen sexistický. Ledacos jsem totiž už přečetl, a tak vím, že se muž vůči ženám může dopustit dvou stejně těžkých smrtelných hříchů. Prvním z nich je ten typ arogance, jež dráždí Stehlíkovou, tedy to, že muž vnímá a slovně pojmenovává rozdíl mezi ženami a muži – nedej bože po svém. Tou druhou je pak arogance přesně opačná, totiž postoj, který rozdíl mezi ženami a muži přehlíží a slovně nereflektuje – nedej bože po svém. Chápu, že obojí stejně špatné, ba odpudivé, nicméně potřeboval bych poradit, jak mezi touto Skyllou a Charybdou proplout bez ztráty holubice.

Co a jak psát nemám, totiž už vím. Potřeboval bych ale poradit, co a jak v daném případě psát mám.

(Není-li chyba už v mém pohlaví.)