Do Číny a Japonska
V Malace si Portugalci nejvíc rozuměli s čínskými obchodníky. Proto guvernér Malaky Rui de Brito Patalim vyslal roku 1513 k čínskému pobřeží Jorgeho Álvarese. Ten po prozkoumání několika indonéských ostrovů dospěl k cíli a roku 1515 vztyčil podle zvyku svých krajanů kamenný sloup (padrão) s portugalským znakem a křesťanským křížem v lokalitě Tamau v ústí Perlové řeky. Když stejné místo navštívil roku 1516 na cizí lodi také italsko-portugalský obchodník Rafael Perestrelo, vylíčil pak bohatství Číny tak barvitě, že v Portugalsku vyvolal novou dobyvatelskou horečku.
Fernão Peres de Andrade dovedl roku 1517 první portugalskou flotilu osmi plachetnic až do Kantonu; ve spleti řek se tam setkal i s korejskými obchodníky a s námořníky z ostrovů Rjúkjú, kteří vozili „velké množství zlata“. Uzavřel obchodní dohody a získal souhlas s průchodem portugalského poselstva do Pekingu. Kapitánův bratr Simão Peres de Andrade si však jako velitel další výpravy počínal u čínských břehů tak násilnicky, že Číňané začali Portugalce pokládat za piráty. Jednotliví Portugalci se však k čínským přístavům trousili dál a roku 1542 se usadili ve městě Liam-po. Číňané je odtud roku 1545 vyhnali, ale dobrodruzi se jen posunuli k Čchüan-čou a pak na ostrůvky Šang-čchuan a Lampakau.
António da Mota, Francisco Zeimoto a António Peixoto se vypravili od břehů jihovýchodní Asie s nákladem zboží do Čchüan-čou, ale tajfun je hnal celé týdny k severu. Patrně v září 1543 zakotvili v přístavu Tanegašima na jihu japonského souostroví. Zde vyměnili své zboží za stříbro, opravili loď a vrátili se do Malaky. Přivezli důležitou informaci, že jako neutrální námořníci budou vítáni, aby nahradili džunky čínských pašeráků na čilé trase výměny zboží mezi Čínou a Japonskem, mocenskými rivaly regionu.
Zprávy o poměrech ve východních mořích a o Japonsku zaujaly navarrského jezuitu Františka Xaverského. Misionář se roku 1549 vypravil z Goy do Malaky a zde nasedl na čínskou džunku, na níž dospěl až do Kagošimy na ostrově Kjúšú. Poznal tu japonskou společnost, ale uvědomil si, že nejdůležitější zemí pro šíření křesťanství je Čína. Roku 1551 se vrátil přes Čínu do Goy, tam se vybavil pro misijní práci v Číně a koncem srpna 1552 doplul s malým doprovodem na Šang-čchuan. Dříve než mohl rozvinout své poslání, podlehl počátkem prosince 1552 nakažlivé nemoci.
Portugalci si roku 1553 začali stavět domky v lokalitě Vân Nam. Protože se osvědčili jako užiteční námořní spojenci úřadů, dostali roku 1557 povolení zřídit trvalou obchodní osadu jižně od Vân Namu, které podle kantonského označení A Ma Gao říkali Macao. Osada rostla, stala se základnou pro námořní obchod i misijní působení na Dálném východě. Roku 1571 povolil Portugalcům pokřtěný japonský kníže Ómura Sumitada usadit se v přístavu Nagasaki na jihu souostroví.
S odkazem na svatého Františka Xaverského učinil papež Řehoř XIII. z Macaa v lednu 1576 sídlo nové asijské diecéze. Zdejší obchodníky si najímali Číňané k transportu drahých kovů a vzácného zboží. Začala zde vznikat komunita míšenců (macaenses) podporující vliv vzdáleného Lisabonu.
Portugalská expanze v Asii koncem 16. století vyvrcholila. Od Bahrajnských ostrovů v Perském zálivu, kde se lovily perly, přes indické břehy, Malaku, indonéské ostrovy Flores a Solor až po Japonsko pokryly pobřeží obchodní stanice katolických dobyvatelů. Ale ztráta Malediv roku 1573 ukázala, že je mohou vyhnat i domácí nespokojenci. Pak se objevil mocnější nepřítel: na moře vypluli za stejnými zisky protestantští konkurenti.
Evropská konkurence
Nizozemci svrhli v roce 1581 španělskou nadvládu a vyslali své vynikající lodě na oceány. Roku 1595 vyplula první nizozemská flotila k východu a doplula až na Jávu. Východoindická společnost založená roku 1602 svým programem vyhlásila Portugalcům válku. Roku 1603 zabrali kalvinisté ostrovy Ambon a Tidor v Molukách o tři léta později už ovládli celé Molucké souostroví, nejbohatší zdroj koření. Roku 1619 založili Nizozemci Batavii (Jakartu) na Jávě a jejich lodě nabyly převahy v Indickém oceánu. Nizozemci vypudili katolické rivaly roku 1639 z Nagasaki. Do nizozemských rukou padla roku 1641 Malaka, roku 1658 dosud portugalský Cejlon (Srí Lanka). Portugalci ztratili roku 1650 Maskat, roku 1661 Kollam, roku 1663 Kóčin i Kannanúr. V západním Tichém oceánu je omezovali Španělé z Manily, na oceánech jim jako konkurenti vyvstali také Angličané.
Portugalci už dávno vyklidili Bahrajn, Hormuz i íránskou základnu Bandar Abbás, pod tlakem arabských, íránských a indických vládců opustili ostrov Sokotra i indický Súrát. Své princezně dali věnem ke sňatku s anglickým králem Karlem II. roku 1661 Bombaj, roku 1666 odešli z Čitágáonu ležícím až v dnešním Bangladéši. Mezi evropskými koráby v asijských vodách se portugalská plavidla začala ztrácet. Portugalci se nevzdávali, třebaže roku 1749 museli už podruhé odejít od posvátného hrobu svatého Tomáše v São Tomé de Meliapor. Jezuita António de Andrade se roku 1624 vydal z Indie až do Tibetu a o izolované zemi poprvé informoval západní svět. V Macau stavěli Portugalci chrámy a zřídili univerzitu. Z indických základen Diu, Damão a Goa učinili dobře opevněné opěrné body a goánské území v roce 1779 dokonce podstatně rozšířili. I když v indonéské oblasti je Nizozemci vytlačili z Floresu a Soloru, zůstali na Timoru. Za soupeření Angličanů a Francouzů o Indii v 18. století však už stáli zcela na okraji. V 19. století inspirovali Angličany, aby naproti Macau zabrali a jako obchodní základnu budovali Hongkong.
Britové ovládli Indii, Barmu i část arabského světa, Francouzi se přece jen na několika místech Indie uchytili a budovali svou Indočínu, Nizozemci uchvátili rozlehlý ostrovní svět, pozdější Indonésii. Autochtonní asijské státy vybavené starobylými náboženskými systémy přesto evropskému kolonialismu vzdorovaly. Portugalsko zničené napoleonskými a pak občanskými válkami, soustředěné na své africké kolonie, se jako nejslabší z evropských kolonizátorů s obtížemi drželo ve zbytcích svých dávných asijských výbojů až do 20. století.
Neslavný konec a trvalý odkaz
Výsledky druhé světové války odsoudily koloniální impéria k zániku. Nový světový řád po roce 1945 pochopily asijské národy jako první: bez ohledu na evropské ambice vyhlásily nezávislost Indonésie a Vietnamu, na ústup se museli dát Francouzi, Nizozemci, svoji indickou perlu v koruně impéria museli v roce 1947 opustit Britové, ani USA už nemohly trvat na vlastnictví Filipín, kterých se zmocnily v roce 1898. Jen Portugalci zůstávali s poukazem na své dávné objevitelské a evangelizační zásluhy. Zbyly jim tři indické enklávy, kterým říkali Portugalská Indie, od japonských okupantů převzali zpět Portugalský Timor ležící na dvou třetinách stejnojmenného ostrova a uhájili si i malé, ale strategicky a ekonomicky důležité Macao v jihovýchodní Číně.
Naléhání svobodné Indie na odevzdání Goy, Diu a Damãa portugalský autoritativní premiér Salazar odmítal. Lidové hnutí však Portugalcům zabránilo už v roce 1954 – kdy své drobné indické državy opustili i Francouzi – dále spravovat východní část goánského teritoria nazvanou Dadrá a Nágar-Havélí. Když ani poté k jednání nedošlo, zasáhla indická armáda: ve dvou dnech 18. a 19. prosince 1961 všechny tři enklávy okupovala a přiřadila je k Indické republice.
Portugalský Timor setrval pod lisabonskými guvernéry až do „karafiátové revoluce“, která 25. dubna 1974 otevřela cestu k dekolonizaci. Nešťastný radikalismus tam však vyvolal bolestnou indonéskou okupaci, která díky OSN skončila až vyhlášením nezávislosti Východního Timoru 20. května 2002.
Kalendář pro opuštění Macaa zadali Portugalcům sami Číňané, protože podle jejich výkladu bylo Macao jako pronajaté území vždy čínskou půdou. Čína ponechala správní odpovědnost bývalým kolonizátorům až do roku 1999. Tehdy po dostatečné době předávání moci poslední Evropané svou poslední asijskou základnu opustili; mohli tak učinit s klidným svědomím, protože padesátiletý zvláštní statut garantoval Macau autonomii i případné využívání portugalského jazyka.
Byla to symbolická likvidace lichých představ o evropské nadřazenosti. A přece stopy historie zůstaly. Křesťanství je třetím nejdůležitějším náboženstvím v Indii, Goánci dosud působí v Mosambiku, Číňané z Macaa rádi investují v Angole a jako komunita se scházejí v Brazílii; tam všude jim portugalština připomíná historickou spolupatřičnost. I Východní Timor je členem Společenství zemí s portugalským jazykem (CPLP).
Portugalský náraz zahájil nezvratný proces propojování světa, kterému dnes říkáme globalizace. Obohatil západní Evropu, pomohl Evropanům ke světovému prvenství, o které se ve 20. století sami připravili dvěma světovými válkami. Současný vzestup Asie nehrozí pomstou za někdejší okupační výboje, naopak obnovuje vazby, které Portugalci v husté síti svých základen začali vytvářet poté, co cestu na východ otevřel Vasco da Gama.
