… vím, že svět je v tuhle chvíli plný sociálního napětí, mizerů u moci, ohrožení veřejnoprávních médií a Richarda Krajča v O2 Areně…

Možná je to dáno hospodářskou krizí z let 2008 a 2009, kdy si lidé si o něco více uvědomili, že ekonomický profit a mnohdy i ekonomické vyniknutí nad jiné, komerční a konzumní způsob života vysněné velké štěstí nepřinášejí.

Glosu dopisuji v pondělí, kdy mě zasáhla zpráva o vraždě mladého slovenského investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně.

Na křtu v Unijazzu zazněly i jiné bizarnosti, jimž byl Arnošt Novák v 90. letech takříkajíc nablízku, ať už to byla brněnská kapela Mrtvá budoucnost, z jejíhož okruhu se rekrutovali aktivní environmentalisté, nebo rozkol mezi eko-aktivisty a anarchisty…

Vietnamská státní média k těmto masovým hrobům nadále mlčí.

Ráda bych popsala i Aslıino literární dílo, které je poměrně rozsáhlé, ovšem dosud z něj nic nebylo přeloženo do češtiny a guglování o dílech není žádné čtení.

Spokojili bychom se myslím s krátkým prohlášením a okamžitým suspendováním andělů, kteří brány Ráje hlídají.

RAVT je dočasně pozastaven! Více čtěte po rozkliknutí.

Melancholie, která může vyústit v až psychotické mechanismy, možná vystihuje situaci současného umění podobně, jako situaci umění postmoderního vystihovala ironie.

Pokud se shodneme na tom, že současné umění je v krizi, pak silně pochybuji, že by nás z ní mohlo vyvést moralizování a s tím spojené nálepkování nebo adorace socialistického realismu.

Stáli jsme chvíli na malé čtvercové ploše, která – jak jsme se pak dočetli – sloužila jako zahrada k pěstování zeleniny. Hnojila se lidským popelem. Bylo to vlastně docela rozumné a hospodárné řešení, protože popela bylo v pecích stále dost a byla by škoda jej jen tak vyhodit.

Předvádivost k literatuře patří. Nejen to. Literatura předvádivost potřebuje. Potřebuje inteligentní, výrazná gesta, která zasáhnou.

Rád bych se zúčastnil té diskuse (anketa „Chcete mě?“, Tvar č. 18) a není to ani v nejmenším z nějaké potřeby se hájit. Mám ale pocit, že jsem se fenoménu, který se tu probírá, věnoval dost důkladně na to, abych si pár věcí ujasnil.

V minulém čísle jsme otiskli první část článku Jarmily Bednaříkové z Filozofické fakulty MU. Nyní přinášíme jeho druhou, závěrečnou část. Autorka je žačkou nedávno zesnulého prof. Josefa Češky.

Konec starověku a období tzv. barbarských států je dobou, kterou zachycuje jiný typ pramenů než vrcholnou antiku, a značnou část pohnutých dějin tohoto období známe jen fragmentárně. Toto období, někdy v dějepisectví označované jako temná staletí, zahajuje krize a rozklad Západořímské říše a za jeho konec je konvenčně považováno obnovení západního císařství pod franským králem Karlem Velikým. Dramatickou tektoniku této zlomové epochy, jež zásadně poznamenala budoucí podobu Evropy, zachycuje vynikající znalkyně této doby, docentka Filozofické fakulty MU Jarmila Bednaříková, žačka nedávno zesnulého prof. Josefa Češky (jehož nekrolog přineseme v příštím čísle), autorka řady odborných článků i monografií (Stěhování národů, Frankové a Evropa, Attila: Hunové, Řím a Evropa) a spoluautorka kolektivní monografie Stěhování národů a východ Evropy: Byzanc, Slované a Arabové. Vzhledem k množství kolonizačních procesů oné epochy její článek zveřejňujeme na pokračování.

Římská kolonizace je v dějinách osídlování a šíření kultury fenoménem v mnohém odlišným od fénické a řecké kolonizace, o nichž jsme pojednali v předchozích číslech Tvaru, a to především absencí živelnosti a spontaneity. Článek Jiřího Bartůňka, interního doktoranda Ústavu klasických studií Filozofické fakulty MU v Brně, přibližuje počátky starověké římské kolonizační tradice v Itálii, šíření tohoto jevu do římských provincií a rovněž se vyslovuje k otázce, jaké existovaly typy kolonií a co byl nejspíše hlavní účel jejich založení.

Dobrodružný příběh fénické civilizace a zejména jejích kolonizačních aktivit rekapitulují brněnští klasičtí archeologové.

V rámci cyklu Historie kolonialismu, který jsme zahájili letos na podzim, předkládáme v tomto čísle čtenářům článek věnovaný jedné z nejstarších evropských kolonizací, a to první i druhé řecké kolonizaci, označované jako „velká“. Ačkoli jsme si vědomi toho, že kolonizace a kolonialismus jsou rozdílné jevy, jejich společný základ, nejen etymologický, ale i faktický, jak na něj v č. 15/2015 poukázal filolog Jiří A. Čepelák, nás vedly k rozhodnutí věnovat se v seriálu kolonizacím starověku a středověku. Snažíme se ukázat kolonizační i koloniální procesy v jejich podobnostech i odlišnostech jako součást migračních změn. Řeckou kolonizaci v tomto čísle představují archeologové zabývající se problematikou prehistorie a rané historie egejské oblasti Věra Klontza-Jaklová, která působí v Ústavu archeologie a muzeologie FF MUNI, a Manolis Klontzas, archeolog společnosti Archaia Brno o. p. s. Oba se podílejí na vedení výzkumných projektů na Krétě (http://priniatikos.net/).

Koloniální spoluvina v prostoru evropské semiperiferie. Autorka textu, Veronika Sušová-Salminen, je česká historička žijící ve Finsku. Specializuje se na středoevropské a ruské dějiny a na postkoloniální teorie ve vztahu k regionu střední a východní Evropy.

Dalším textem v rubrice Historie kolonialismu je text Jiřího A. Čepeláka. Autor se v článku obrací ke kořenům samotného pojmu kolonialismus a vysvětluje jeho etymologii v antické latině.

Kolonialismus jako pojem sice vznikl poměrně nedávno, ale má velmi hluboké antické kořeny a neméně bohaté jazykové příbuzenstvo.

Tvar zajímají i obory mimo literární vědu. Nový cyklus článků Historie kolonialismu se bude zabývat teorií samotného pojmu, jeho dobovou i zpětnou reflexí – a to i ve společenských vědách a krásné literatuře bývalých kolonií. Rubriku zahajujeme textem sociologa PhDr. Ondřeje Lánského, PhD. o postkolonialismu – historicky ojedinělé kombinaci kompozice kolonialismu, kapitalismu a liberalismu.