Environmentální čtení literatury obvykle nazývané ekokritikou je na jedné straně reakcí literární vědy na postupující klimatickou a biodiverzitní krizi, je snahou literární vědy přispět svými přístupy a metodami k tomu, aby náš svět stejně jako svět dalších živočišných a rostlinných druhů, s nimiž sdílíme svůj prostor, nezašel na úbytě.

Čtenářský mainstream je, na to se nemusíme nikoho ptát, v tom ministreamu, který zde presentujeme; není naděje, že někoho přesvědčíme, pokud to sám nečte – je však možnost pomocí moudrých slov a brutálního násilí a hrstky peněz přesvědčit pár vlivných bookloverů, kteří by několika fotkami knihy s čajíčkem nebo jinou rošťárnou s pár zelenými listy salátu přesvědčili čtenáře, že to má smysl.

Stejně tak se chovám jako návštěvník měst. Už dávno jsem přestal číst v průvodcích a v doporučeních cestovatelů. Nevytyčuji trasu, mapu mám, ale použil bych ji jen v kritické situaci – při čtení přece jen k takovým stavům nedochází.

V Británii som napokon zažila svoju rabínsku chvíľu. Po prekonaní pásmovej choroby ma na pódiu spovedala žena so sladkým, ľubozvučným prízvukom. „Takže,“ trilkovala, „boli ste zranená ľudstvom a utiahli ste sa do prírody, aby ste našli útočisko.“

Pamuk představuje celou řadu postav, které jsou sice sociálně typizované, reprezentují různé vrstvy současné turecké společnosti, nepostrádají však výrazné individuální rysy. Kupř. otec İpek a Kadife, Turgut Bey, byl dříve jako zanícený komunistický aktivista mučen a vězněn, nyní je sympatickým hoteliérem a milujícím otcem.