Upřímně – nemůžu tomu uvěřit, jak živá je mladá ostravská poezie, jak vstřebává soudobé problémy světa a jak je transformuje do básní, které nevedou k nějaké jednotné lince „ostravské poezie“, ale naopak je každý z tohoto básnictva ryze svůj.

Kdokoliv píše o dějinách literaturu na Ostravsku, Bezručovi se nevyhne. V hospodách se tu pořád vede živá disputace, od koho Vladimír Vašek opisoval. I básník Petr Čichoň při jednom z nedělních setkání v hotelu Green pod kultovním ostravským vrchem Landek kroutí hlavou nad tím, jak Bezruč bezostyšně oloupil o verše učitele Ondřeje Boleslava Petra.

Lze tedy říct, že alespoň v tom malém výseku světa, představovaném palubami oněch dvou letadel, „tištěné slovo“ už fakticky přestalo existovat. A aerolinky, které mu uštědřily ránu z milosti, tak učinily takřka bez mrknutí
oka.

Alchymie jižanského léta všechny letní paradoxy vybičuje k důslednosti a pospojuje ve výbušném svazku. Léto upírá své hypnotické kulaté oči, zrozené ze slunce a moře, až se v jejich záři snadno ztratí pocit oddělení.

Všecko, co se těmto lidem plete v hlavách, má v sobě přirozeně také zrnko pravdy; dělají však ze sebe služebníky tohoto neurčitého obsahu pravdy, místo aby byli jeho pány.

Charlotta Masaryková ještě stihla uplatnit svůj vliv při prosazení volebního práva žen v nové republice a zúčastnit se prvních takto nastavených voleb roku 1920.

Brno se vlomilo i do další Blatného sbírky Tento večer (1945). Zde už jde o Brno periferií, pavlačí, náhodně zachycených hlasů, dokonce i účtů z obchodu; někdy jde jen o pouhé výčty, aniž se přesně ví čeho a jakého původu. Tedy Brno, kdy Blatný píše ve stylu Skupiny 42.

… Čtení v Brně má všude stejnou hodnotu. Blatného „každý okamžik je hoden básně“ tady stále platí. A platí to hlavně o těch místech. A možná vůbec nejde o Brno, jako spíš o současnou mladou generaci.

Hašek věděl, jak osvobodivý je smích: neubráníme se mu, když nečekaně vezmeme na vědomí pravdu, vůči níž jsme byli slepí. Zejména když prohlédneme hloupost, která se vydává za pravdu a za dobro.

Tenzin Tsundue je tibetský literát a aktivista. Následující řádky přibližují jeho život i tvorbu.

Kdo jsme my, pozorovatelé cizích životů, abychom je soudili? Nesuďme služebníka/hříšníka Gotta, ani služebnici/hříšnici Chramostovou.

O planetě. Potopách, zvráceném světě, lidstvu. Katrastrofách. Smrtelných křečích planety, která ale přežije vše.

Díky stipendiu Literárního kolokvia jsem měla možnost se měsíc věnovat literatuře. Jak se to vlastně dělá? Několik poznámek k místu, průběhu a stavu mysli.

Překládání je neviditelná (průsvitná?) práce, která nikdy nekončí.

Ale ten pocit výčitky vůči lhostejnosti mi začal vrtat hlavou. Nejsem lhostejná vůči vlastní lhostejnosti? To se nám to nějak zamotává.

Jakkoliv se zálibně mazlíme s detaily svých krátkých řádků v okamžiku tvůrčího impulsu, jsme za hranicí svého jazyka němí, dokud nedostaneme příležitost vysloužit si svůj hlas znovu.

Život tady je pro mě průjezd, most. Nejsem tady doma. Pachatelé v Turecku si dávají načas.

A konečně – na oné mantře „překonávání se“ mi přijde signifikantní její důsledek, kterým je nuda.

Yamen zmiňuje, že mučení syrského režimu už má za oběť 22 000 obětí, další mučení přežijí a jsou nadále vězněni…

Prázdné židle, prázdné židle / tolik prázdných židlí

Pavel Janoušek mne ve svém článku „Jsem starý a hloupý srandista, co si už nenechá poradit“ vyvolal jménem, jako druha postiženého stejným příkořím: zákazem nevážnosti, čímž obě polemiky nepřímo spojil a donutil mne tím k reakci.

Kořeny radikálních intervencí umělců do veřejného prostoru leží podle našeho názoru v revolučním diskursu avantgardního umění, konkrétně pak v jevištních akcích dadaistů.

Za důležitější považuji poukázat na Kandou ignorovaný fakt, že můj text byl adekvátní reakcí na daný podnět, neboť tím, kdo pracoval s prvky nevážné komické nadsázky, byla už sama Olga Stehlíková, byť možná bezděčně.

Není už načase, aby se česká kultura, potažmo česká společnost jako celek, začala brát trochu vážně? Nebo tak jako politika vstupuje údajně do postpravdivé éry, vchází i česká literatury do éry postpolemické?

Jednou z domněle odvážných, dnes již samozřejmých tezí oné doby bylo, že pokud by se podařilo krizi kritiky překonat, mělo by to blahodárný dopad nejen na schopnost čtenářů k literatuře přistupovat a číst ji, ale zprostředkovaně i na zlepšení schopnosti celého národa kriticky myslet, volit si úctyhodné představitele atd. Dnes již víme, že tato závislost skutečně platí.

…místo Pavel Janoušek je nutné psát Pavlo Janouško a místo Olga Stehlíková Olgo Stehlíko. A až se vžijí správná jména takových autorčat, jako byla Boženo Němco … či Kosmaso, bude konečně sexismus odstraněn

Bez rakouské dramatické tvorby, a to i té nejnovější, by současné německojazyčné divadlo vypadalo úplně jinak a bylo by značně ochuzené.

Festival spisovatelů Praha našel téma pro letošní ročník ve slavném Dostojevského románu – Zločin a trest.