Irena Šťastná

Linka hlíny

Ve starších mapách jsme našli neexistující polní cesty, ty obnovili a osázeli stromy, o které pečujeme na dobrovolnické bázi v pravidelných intervalech, prostřednictvím adopce.

Esejistika – Pádlo
revue Ravt 1/2020

Kdy jste měli naposledy ruce zabořené v hlíně? Nikdy, občas, včera? Jde o bezprostřednost dotyku. Možná to stejně vnímá porodník, když uchopí rodící se dítko. Je to dovednost vnímat hmotu, z níž ještě něco dalšího vznikne. Je to o rozvzpomínání se. Dávněji to museli ti, jež máme každý v rodokmenu, uskutečňovat denně.

Pokud si zvědomíme, že i hlína je základní substancí jako voda či dýchání, může nám to rozšířit nejen nozdry, máme-li je blízko oné ruky, která se do prsti noří, ale i obzor. Pronásleduje mne pocit, že to vědění tu bylo a prosmýklo se nám mezi prsty. Pootočili jsme se za jinými lákadly a vracíme se oklikou přes vnadná hesla — zero waste, permakultura, ekozahrada, bio, aj. — ideálně pod rouškou mýtu bezúdržby. Dávno nemáme reálný pojem o tom, kolik námahy stojí vypěstovat si vlastní obživu.

Dovedeme si však celodenně osedět zadnici na kancelářské židli, máme headhuntery, umíme býti hackery, vrhat gigabity, investovat v kryptoměnách. Máme každý svou vlastní bublinu bytí, v níž často nevětráme, oken nemajíce. Směřuji k tomu, že mnohdy jsme si intuici zakázali sami sobě, přestože jsme se s ní narodili. Navrstvili jsme na ni takový nános, že ji neslyšíme.

Zátku vlastní intuici jsem otevřela v okamžiku, když se mi lomil život – napěchujte si to vágní označení čímkoli dle vlastních fantazií. Nakloubila jsem ji na zakořenění, přítomné díky kontinuitě šesti rodinných generací existující přede mnou v jednom konkrétním výběžku Nízkého Jeseníku, ve Slezsku, v Opavské pahorkatině. A rozhodla jsem se konat lokálně.

Ve starších mapách jsme našli neexistující polní cesty, ty obnovili a osázeli stromy, o které pečujeme na dobrovolnické bázi v pravidelných intervalech, prostřednictvím adopce. Tvoříme tak lidské tlupy, které mají společné téma a jinak by se nejspíš nepotkaly. Vytváříme stezky s tematickými tabulemi, krmítky a napajedly, obnovenými studánkami. Osazujeme vybraná místa lučními květy, děláme motýlí louky. Stmelujeme děti ve věku 6-14 let každý týden při aktivitách, které napomáhají držet jejich přirozenou vrstevnickou skupinu, již někteří rodiče snaživě rozbíjí intenzivním převážením potomstva do kroužků ve městě. Stačí na to jeden katastr jedné malé obce.

Dobrala jsem se k poznání, že řada z nás si svět kolem znepřehledňuje věcmi, které jsou naším „chtěním“, a pak obtížně rozeznáme, co jsou opravdové „potřeby“. Snažím se vyprovokovat v lidech okolo podobnou potřebu, jakou mám já. A funguje to.

A jaký je tedy „message“? Demaskovat se. Nehrát sám se sebou psychologické hry, v nichž jsme obvykle velice zdatní. Nepřijímat obvykle vnucenou roli zachránce, pronásledovatele či oběti neboli kořisti, abychom neskončili takto:

 

Vztah myslivce a kořisti

On: Posed. Pozorovatelna. Na vyvýšenině. Zpozorovat. Zaměřit. Kružnice hledáčku s čárami středem. Neminout. Odstřelit.

Ono: Na otevřeném oranisku okusit hlínu. Nahromadit ji v puse a pomazat si zuby. Maskování. Pak ležet opodál. Odloveno. Pomočeno loveckými psy. Vystaveno u honitby.

On: Na odchodu. S objemnou důvěrou v pušku pohupující se na rameni a hubou plnou slin.

Chviličku.
Načítá se.
  • Irena Šťastná

    (1978) Narodila se v Opavě. Je autorkou 5 básnických sbírek: Zámlky (Host, Brno 2006), Všechny tvoje smrti (Literární salon Terezy Riedlbauchové, Praha 2010), Živorodky (Perplex, Opava 2013), Žvýkání jader (Srdeční ...
    Profil

Souvisí

  • Irena ŠťastnáŽvýkání jader

    Stříhá si nehty do postele

    Reflektuje Milena Fucimanová

    Jednotlivé básně někdy působí jako křehká vlákna mezi neodbytnou minulostí a steskem současnosti. Zase jsme v exteriéru.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 7/2016
  • Irena ŠťastnáŽvýkání jader

    Stručný manuál ke žvýkání jader

    Reflektuje Mirek Kovářík

    Osobní epizodické zážitky, emotivní erupce, zábleskové vzpomínky znovuvybavované autobiografickou pamětí jako informativní zásoba k projekci ovlivněné situačním kontextem…

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 7/2016
  • Kniha v tisku
    Alan Hollinghurst

    Sparsholtova aféra

    Otevřel skicák a nenápadně ho naklonil ke svíčce před sebou. Pokoj se znovu vynořil ze tmy vměkce rozpitých zónách karmínu a šedé, s tuctem plamínků posbíraných do zrcadla a s širou, nehybnou temnotou okna, bylo to téma, které se bez barvy neobešlo. Přísvit svíček zdůrazňoval prohlubně a výstupky těch postarších tváří, hladil je a jemně karikoval.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 20/2019