Anna B. Háblová

Pádlo: Sklouznout se po břiše pohyblivé hory

V dnešní době už je tato městská skládka na severním okraji Modřanské rokle revitalizovanou krajinou. Její morfologie si ale bude navždy pamatovat vybagrování díry, navezení odpadků a snahu celé to zamaskovat nahrnutou hlínou a výsadbou dřevin. 

Esejistika – Pádlo
revue Ravt 18/2019

Při každém otevření koše a vyhození odpadku ve mně jemně neuroticky škubne. Tím spíš, jedná-li se o cokoliv vyrobeného z plastu. Mozek mi automaticky vygeneruje krátký film o tom, kam a jak dlouho smetí poputuje a kdo ho bude v zápachu a špíně třídit. Bude-li mít plastový výrobek štěstí, bude recyklován – nadrcen, namlet, umyt, roztaven, nagranulován a připraven k dalšímu použití – třeba k výrobě mikiny, pytle, zatravňovací dlažby nebo hracího prvku na dětském hřišti. Bude-li mít odpadek smůlu, skončí jeho život nudou na skládce. Tichým a pomalým pohybem se sesune po břiše hory jemu podobných a již nepotřebných věcí, a dokud nebude zakryt další vrstvou, bude se moci rozhlížet po okolní krajině, která bude bezpochyby velmi krásná. Takovýto kochající se pohled nicméně nebývá obousměrný. Výhled na pohyblivou horu, ze které občas odlétne nějaký ten pytlík, už takovým potěšením není.

V roce 2006 jsem se účastnila architektonického workshopu s Christopherem Dayem, britským architektem, environmentalistou a autorem knihy Duch a místo. Workshop se odehrával v centru Sdružení pro pomoc mentálně postiženým Modrý klíč v pražských Modřanech. Měl za cíl metodou konsenzu (consensus design) dospět ke společnému řešení přístavby budovy Modrého klíče. Christopher Day byl v té době v pokročilém stádiu roztroušené sklerózy, a tak jsme většinu času diskutovali shrbení nad jeho vozíkem. Proces tvorby zahrnovaly bouřlivé diskuze, nebylo proto bez zajímavosti osvěžit si myšlenky procházkou po okolí. Tuto pražskou lokalitu jsem v té době ještě příliš neznala, nezbývalo než se v ní pohybovat na základě intuice. Vydala jsem se směrem, kde se nabízel nezastavěný horizont a podle všeho to mohl být konec města s příslibem volné krajiny nebo přírodního parku. Vypadalo to nesmírně slibně. Stačilo přejít silnici, za kterou se zvedal mírný svah. Z dynamiky terénu bylo patrné, že za tímto návrším se ukrývá nějaké údolí nebo rokle. Těšila jsem se na vrásčité louky s příměstskou krajinou ubíhající do daleka. Rychle jsem přeběhla křovinatou louku a vyšlapala kopec. A pak jsem to uviděla. V žilách mi ztuhla krev. Výhled, který se mi tady zatvrzele nabízel, byla prohlubeň skládky se zlověstně barevnou mozaikou odpadků. Místo vůně louky ke mně dolehl odér hniloby. Jako bych zahlédla vyhřezlá střeva civilizace. Rychle jsem se otočila a přes drny klopýtala pryč. Vzpomněla jsem si v tu chvíli na slova Christophera Daye:

„Místa utvářená přírodou mohou být drsná, nehostinná a děsivá, ale nikdy nebudou neupřímná, agresivně ošklivá a nebudou devalvovat lidství. To naše činnost v nich vytváří tyto vlastnosti. Vliv místa na člověka a člověka na místo je reciproční: čím více ze svého prostředí zničíme, tím více bude ono pustošit nás. A naopak, čím více o něj pečujeme a uzdravujeme ho, tím více nás bude vyživovat, udržovat naše zdraví či nám ho třeba i navracet.“[1]

V dnešní době už je tato městská skládka na severním okraji Modřanské rokle revitalizovanou krajinou. Její morfologie si ale bude navždy pamatovat vybagrování díry, navezení odpadků a snahu celé to zamaskovat nahrnutou hlínou a výsadbou dřevin. Osud skládek se od sebe příliš neliší, vždy z nich vzniknou nepřirozené vyvýšeniny v příměstských krajinách, které se obce snaží více či méně úspěšně rekultivovat. Jendou z mála opravdu povedených rekultivací je skládka v pražských Kolodějích, ukončená v roce 2007 a dnes přezdívaná jako Kolodějský kopec. Tvoří ho dva vršky s vinoucími se hady mlatových cest. Na nižším vrcholku je kamenný amfiteátr vzbuzující v návštěvníkovi pocit, že se nachází na místě jakéhosi prastarého osídlení. Skoro jako by to bylo umělcovo ironické předznamenání daleké budoucnosti, ve které se skládky stanou cennými archeologickými nalezišti, na kterých se bude moci dokládat zaostalost současné plastové civilizace. Na vyšším vrcholu Kolodějského kopce, u jehož úpatí se tyčí dřevěná plastika evokující bránu do jiného světa, lze posedět na lavici a obdivovat doširoka otevřenou dlaň východní krajiny Prahy. V této rovinaté lokalitě slouží bývalá skládka jako oblíbená vyhlídková destinace.

Je jen pár dní po demonstraci na Letné a oslavě sametové revoluce na Václavském náměstí. Přemýšlím, jestli jsem tyto dva dny zaznamenala obraz, který se většinou naskýtá poté, co velký dav lidí opustí nějaké veřejné prostranství. Povalující se odpadky. Nevybavuju si je. Jako by to, že si je lidé odnesli s sebou nebo je nějak jinak kultivovaně zlikvidovali, bylo jejich vlastním obrazem a odkazem. Odpad je to, co tu po sobě můžeme zanechat. Anebo také nemusíme.

 

[1] Christopher Day, Duch a místo, Era, Brno 2004, s. 134.

Chviličku.
Načítá se.
  • Anna B. Háblová

    (1983) básnířka, architektka, teoretička. Publikovala básnické sbírky Rýhy (Arbor Vitae, 2015), Nevypínejte (Dauphin, 2018) a básně v literárních časopisech Host, Tvar, Weles a Pandora. V kulturním centru Dominikánská 8 moderuje ...
    Profil

Souvisí