Anna B. Háblová

Jako když prst revizora cinkne o drát

Šestý díl cyklu Město-já-stavení.

Beletrie – Próza
revue Ravt 12/2019

Jsem linearita. Mluvím přímočaře. Á bé cé. A brzy už i dé. Projíždím pod záchvatem povrchu. Pod kokony bytů. Pod buňkami kanceláří a rozvalinami obchodních center. Pod svěžestí parků. Zelená, žlutá, červená. A brzy už i modrá. Duním. Nade mnou rozsvěcování a zhasínání světel. Nade mnou opilost města. Nade mnou živelný pohyb. Jsem také v pohybu. Ale jinak. Koncepčně. Pravidelně. Předvídatelně. Umím se protínat. Samo sebe překřížit. A přitom se nepotkat. Em há déé. V centru ražený, na okrajích hloubený.

Každé zastavení je jedinečné. Každé má svou identitu. Světlý Anděl s výdutěmi světel – jemná kresba mramoru třicet pět metrů pod povrchem. Zlatý Můstek s trojlodním sloupovým prostorem – vypouklé hliníkové disky, ve kterých se odráží čekající strnulost tváří. Béžové Karlovo náměstí čtyřicet metrů pod zemí – na stěnách válečky jako štangle skleněných salámů.

Jiným mým zastávkám se raději vyhnout. Jejich kůže plesniví a opadává, za jejich záda zatéká, z jejich dilatací se rodí krápníky izolace. Černý most je černý až v základech. Rajská zahrada ušpiní sídlištní omáčkou. Zlý Zličín uprostřed bezcharakterního prostoru. Vltavská vylitá mezi traťové koleje a severojižní magistrálu. Holé Nádraží Holešovice.

Můj rozklad vrcholí nejen tam, kde se blížím konci města. Kde vyjíždím na povrch. Kde nejsem ražené ale hloubené. I přes tyto nepatřičnosti dál protékám pod městem. Proudím pod Vltavou. Jsem řeka pod řekou. Plují ve mně lidé s tvářemi nasvícenými displeji. Každý z nich je jako ryba ponořená sama do sebe. Každý den ve mně ztěžkne jeden a půl miliónu takových ryb. Těla se pohybují v rytmu mých příjezdů a odjezdů. Dovnitř a ven, rozjet se a zastavit. Jako když o rezavý drát cinkne kovový prst revizora. Takový zvuk. Takové napětí.

Jsem snem každého velkoměsta. Bylo jsem počato v myšlence obchodníka Ladislava Rotta už v roce 1898: „Slavné městské radě královského hlavního města Prahy. Po včerejší přednášce pana Paroubka dovoluji sobě na to upozorniti, že bylo by lze a to nyní, pokud se assanuje, nákladem poměrně nepatrným zaříditi dráhy podzemní.“ Od té doby se myšlenka na mě vyvíjela a rostla, až byl můj provoz spuštěn roku 1974. K této příležitosti byly na trh uvedeny čtyři sladké obdélníčky s polevou, symbolizující mé čtyři vagony souprav. Dezert Metro, kterým si děti budou plnit bříška až do revoluce.

Výstup a nástup utřeme do pěny, zlehka vmícháme prosátou tmu a vyšlehaný sníh světel. Směs nalijeme do tunelu vyloženého stříkaným betonem a pečeme ve vyhřáté zemi na 22 °C asi 3 minuty. Po upečení necháme vychladnout a rozkrájíme na stejnoměrné kousky. Smetanu vyšleháme do tuha a zašleháme leštěný kámen a glazované tvárnice. Nakonec vmícháme změklé podhledy a krém svítidel necháme vychladit. Každý dílek upečeného těsta potřeme op-artem, potáhneme rozválenými hliníkovými kazetami a konce namáčíme v rozehřátém davu lidí. Dezert těžký jako jsem těžkým metrem sovětského typu. Ukončete, prosím, celý vesmír, dveře se zavírají.

Chviličku.
Načítá se.
  • Anna B. Háblová

    (1983) básnířka, architektka, teoretička. Publikovala básnické sbírky Rýhy (Arbor Vitae, 2015), Nevypínejte (Dauphin, 2018) a básně v literárních časopisech Host, Tvar, Weles a Pandora. V kulturním centru Dominikánská 8 moderuje ...
    Profil

Souvisí