Ve mně neumřeš, protože už jsi mrtvý. Budeš mi trvat 60 až 90 minut. Budu tě zahřívat 850 stupni celsia. Tvůj popel přesypu přes mlýnek do schránky a pak do urny. A pokud budeš chtít být rozprášen, ještě tě budu muset trochu rozemlít. Udělám z tebe jemný hebký prášek.

Pohřbívání ohněm jest povoleno. Tak jednoduše zněl zákon legalizující pohřeb žehem. Byl to můj šťastný rok 1919. Od té doby tvořím po celé zemi archetypy architektury. Mohu být antickým chrámem smrti, jednolodní bazilikou posmrtného žehu nebo centrální sakrální stavbou. Vyber si.

Jsem jednoduchým bílým kubusem vyrůstajícím z cihelné báze a rámovaný štíhlými travertinovými pilastry s pyramidálním zakončením. Jsem brněnským krematoriem od Ernsta Wiesnera připomínajícím zikkurat, kde se světlo dostává dovnitř proskleným stropem. Nebo jsem vysokým nezdobným kvádrem s vertikálními pásy oken dominující postranním křídlům odlehčeným loubím. To v případě, že jsem první české krematorium v Liberci od Rudolfa Bitzana. Anebo jsem skladba geometrických tvarů. Jsem oválným válcem stojícím na obdélníkové platformě a překrytý ještě dalším obdélníkem. V tomto případě jsem puristickým krematoriem v Nymburku od Bedřicha Feuersteina.

A nakonec jsem milovaným i nenáviděným rondokubistickým chrámem smrti v Pardubicích od Pavla Janáka. Čtvercovou obřadní budovou v objetí arkád s dvoubarevnou fasádou rytmicky členěnou kruhy, kruhovými výsečemi a obdélníky. U mého vstupu stojí kamenní Světlonoši jako symbol intelektuální svobody odkazující se k anarchistické minulosti kremačního hnutí. Společnost přátel žehu, tak si říkají. Členský příspěvek je jednorázový. Chceš-li.

Ani kameny nejsou tak těžké, jako je lehký popel, který z tebe udělám. Jestli jsi věřil v nekonečno, tak ve mně budeš věřit v auru bez krásy. Jsem tvé vystavení, hudba, promluva a žeh. Vzdej se naděje, ty, kdož vcházíš. Jsem kotel úlevy, ve kterém je možné zbavit se břemene věčnosti. Jsem zhmotněním nevyhnutelnosti.

Ti, co tě doprovázejí, hledají slova a gesta, kterými by projevili soustrast. Hledají způsob, jak ulehčit svému smutku. Snaží se vypořádat s touhou po věčnosti tváří v tvář realitě pomíjivosti. Já hledám způsob, jak tě zjemnit, jak tě zbavit tíhy a dát ti proměnlivý tvar. Nejsem tvojí adorací, protože jsi tak žalostně bez života. Dokud tě neoživím svým ohněm, budeš neforemný, ztuhlý a bledý.

Ty umíráš a já na tom nemůžu nic změnit. Můžu jen poskytnout místo provokující smysly. Nejsem tvojí oslavou. Jsem oslavou prostoru, stěn a světla, protože tam, kde není co velebit, nemůže existovat architektura. A já jsem architektura. Jsem architektura krematorií. A ty jsi novou jemnou architekturou stvořenou krematoriem.