Anna B. Háblová

Nikdy o mě nepiš, řekl most

Třetí díl Město-já-stavení.

Beletrie – Próza
revue Ravt 9/2019

Jmenuji se Trojský most. Znám všechny řeky na světě, jejich délky a počty přítoků. Znám všechna města, kterými řeky procházejí, a pamatuju si počty oblouků všech jejich mostů. Jsou mi čtyři roky, pět měsíců a šest dní. Moje vymezení je autismus. Nemám rád dotyk aut. Masáž prstů kol podél mé páteře. Pohyb střídavě jedním a pak druhým směrem. Rozptyluje mě nečekané hnětení ocelových svalů pod betonovou kůží. Pohyby kloužou olejem motorů. Příliš lepkavé a mokré. Nemám rád světla aut. Jejich záblesky mě bolí. Nemám rád jejich hluk, který mě zneklidňuje. S řekou se ale cítím dobře, i když mi často říká, že jí nerozumím. Nedokážu se vcítit do jejích nálad, pocitů a výšky toku a neumím číst mezi jejími břehy. Když mluvím k řece, neumím se jí dívat do vln. Pokud se jí dívám do vln, nedokážu myslet na to, co říkám. Moje řeč je jiná než její. Její tok chápu doslovně. Když se mě zeptá jak se mám, rozumím tomu jen jako otázce po vlastnictví.

Žiju na jiné planetě. Sám jsem tou planetou. Málokdo ví, co se děje na druhé straně mé země, mého úhořího těla. Vlny žeber, odraz holé statiky, šupiny světla a stínů, pravda mého břicha. Jsem tak upřímný, až ostatní uvádím do rozpaků. Žádné ozdoby, obklady, konzoly nebo kubistické prvky jako má zchátralý Libeňský. Není na mě ani gram zbytečnosti. Jsem elegantní a čistou konstrukcí, úsporný materiálem a drahý výstavbou.

Žiju v chaosu. Svět je tím chaosem. Mám v sobě příliš mnoho pocitů z různorodé velikosti stromů na březích a odvrácené strany holešovického nádraží. Matou mě grimasy klikatých silnic a pomrkávání městského okruhu. Nerozumím vyčnívajícímu komínu pražské teplárny a nevím, co po mě chce přímost vlakových kolejí.

Mezi mnou a ostatními je dlouhý most. Mezi mnou a ostatními jsem já sám, sebestředný, protože jsem středem. Jsem tu jen já. Z mého místa je vidět na Barikádníka, a i ten je mi nesmírně vzdálený. Jsem nejlepší. Jsem lepší než můj otec Koucký. To je ten malý geniální architekt s dlouhou bradkou, která se mu třepe, když mluví. Já žádné takové nepatřičnosti nemám. Jsem dokonalý. Betonová žebra. Ocelové zábradlí. Šrafura pevných lan. Mám nejplošší síťový oblouk na světě. Mojí vzácností je poměr výšky a délky. Nejsem důležitý svým rozměrem, ale poměrem. Útlá mostovka a široká ramena oblouku.

Říká se, že nelze být součástí dvou světů. Ohýbat si je podle potřeby. Chvíli těžit z jednoho, a vzápětí se pohybovat v druhém. Ale já tohle dokážu. Být široce rozkročený. Být spojnicí břehů. Kloubit. Být nad tím vším jako nad řekou. A prý že metaforám nerozumím. Nejsem jen konstrukce nebo jen estetika. Jsem syntéza myšlení doby. Zeptej se mě, proč má většina pražských mostů oblouky? Protože všichni chtěli respektovat tvarosloví kamenného Karla. I když měli na víc. I když se mohli víc vypnout. Překročit větší vzdálenost. Nic takového. Pokorně přemosťují po malých obloucích. Mně stačí jen dva pilíře. Jsem předpjatý podélně i příčně.

Jsem Trojský most. V mých mezerách prochází celé město. Jsem místem mezi místy. Stojím sám vedle sebe. Jsem sám a je mi úzko. Jsem sám.

Chviličku.
Načítá se.
  • Anna B. Háblová

    (1983), básnířka, architektka, teoretička. Publikovala básnické sbírky Kry (Mox Nox, 2013), Rýhy (Arbor Vitae, 2015), Nevypínejte (Dauphin, 2018) a básně i povídky v literárních časopisech. V kulturním centru Dominikánská 8 ...
    Profil

Souvisí

  • Michel Houellebecq

    Serotonin

    Další, ještě politováníhodnější inovace od pobytu s Camille spočívala právě v instalaci detektorů kouře do pokojů. Všiml jsem si jich hned po příchodu a zároveň si uvědomil, že vzhledem k výši stropů – aspoň tři metry, spíše čtyři – je nedokážu deaktivovat.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 8/2019