Vypadám na to, že jsem v pohodě? Fakt? Tak to ale vůbec nejsem. Jsem v háji. V háji Engelova urbanismu. Jako nedělám si srandu, ale mít za úkol zařadit se do sítě, jejímž středem je podkova, které se říká Kulaťák? Nebo splynout s geometrií, jejímž principem je symetrie? Přijde vám to jako jednoduchá záležitost? Mně teda ne. A to ještě není všechno. Mám být architekturou. A to s velkym á. My domy na lidi působíme, aniž by o tom věděli. Máme je vést k morálním hodnotám. To je přece šílená zodpovědnost! Taková nálož. Kdo by ji chtěl mít pod střechou? Tím spíš, pokud jste prostorem, ve kterém to bublá budoucími architekty. Zkrátka už jen proto, že jste, jim musíte něco do těch jejich hlav nasolit. Aby nebyli nafoukaní. Aby nebyli hloupí. Aby se nepřetvařovali. A tak ani já nemůžu nic předstírat, místo pohledového betonu se vyleju tím konstrukčním a navrch hodím nějakou tu trubku, ať je znát, kam co vede. Místo bílého sádrokartonového podhledu budu mít rastr pletiva, ať nic neskrejvám a je mi vidět až do žaludku. Nad vším budu shlížet přísnou geometrií. Pevným řádem. Vyvážeností. Vyladěním proporcí k dokonalosti. Jednoduchostí až na dřeň. Budu prostorná, prostupná, otevřená. Odevšad bude na každého vidět. Žádný takový, že se nějaký profesor někam zašije a bude dělat, že tam není. Všechny místnosti pěkně prosklené. Ať docent z jednoho konce vidí, kdo na druhé straně svítí, a může za větrného večera vzít láhev vína a jít na návštěvu. Ať si tu člověk nepřijde sám. Ať žije sdílení!

A tak na jednom konci kampusu Čé vé ú té tvořím tři slepené kostky, které do čtverce doplňuje obelisk. Obelisk, který je sloupem, který je odvětráním z garáží, který je vysoký jako všech mých sedm pater. Zvnějšku jsem oblečená do cihel, zvnitřku odhalená na betonovou konstrukci. Žádné předstírání. Žádné pitomé nápadíčky a velká překvapení. Tedy až na jedno, na neposedné posluchárny, které neposlouchají. Které svojí nerovnou hmotou a nestejnou velikostí vypadávají z konceptu a neváhají se k tomu přiznat, dokonce to ještě podtrhnou svojí neladící barevností oranžové, červené a fialové. Taková drzost, řekne si kolemjdoucí. Ale ať! Mně se to líbí, a to je důležité. Nepůjdu přece tak jednoduše na ruku. Budu náročná. A nebudu se bát vykročit ze svého minimalistického stylu, ve kterém jsem známá jako vybělená kost ohlodaná na svou podstatu.

Jsem fakulta architektury. Jsem taková, jaká je moje architektka a profesorka Alena Šrámková. Obyčejná a statečná. Zvládnu to. Zvládnu vychovat novou generaci architektů a architektek. Už jen tím, že budu pevně stát na zemi. Že se o mě budou moci opřít. Že budu pracovat jen s tektonikou, jednoduchostí, krásou a proporcemi. Že nebudu módním výstřelkem nebo designem. Nemusím přece šokovat. Nemusím být drahá. Stačí, když budu důstojná. A já jsem. A budu. Umím stárnout. Přirozeně stárnout.

Stojím mimo čas.