Hašek věděl, jak osvobodivý je smích: neubráníme se mu, když nečekaně vezmeme na vědomí pravdu, vůči níž jsme byli slepí. Zejména když prohlédneme hloupost, která se vydává za pravdu a za dobro.

Stojíme před osnovným paradoxem: očarování inteligence systémem příměrů, tato „temná stránka“ a hranice lidského dorozumívání vůbec, je nejen prapůvodním stavem sdělení, nýbrž tím, čím je dorozumívání ve svém základu, před vším ostatním, před svou utilitární i estetickou jednostranností.

Zakazuje se jen umění, které je významně politicky aktivistické nebo má velký sociální impakt (jako populární rappeři, kritičtí vůči válce a režimu).

Genezi tohoto fenoménu lze popsat různě, já dávám přednost tomu začít na předměstí Moskvy na stanici Dolgoprudnaja (železniční trať Savjolovskaja).

Rabelaisovy literární obrazy naznačují změny ve vnímání času a prostoru: otevírá se epocha pochybností, jež prochází skrze zakázané zóny. Meze dosud poznatelného světa se postupně rozpínají.

V této prostoupenosti a obtížné oddělitelnosti jednotlivých vjemů, které lze uchopit pouze skrze celek hudební skladby, lze také částečně chápat skutečnost, že hudba Ordeta stále následuje, obklopuje jej, aniž by byla jeho vlastní tak, že by mu byla cele známá.

Ať už to popíšeme jakkoli – ať už tíhneme k podobnému chápání kosmické něžnosti, nebo bychom evoluci a pomalý nárůst komplexity raději dokumentovali s vědeckou neutralitou –, můžeme trvat na tom, že v tomto světě existuje něco jako stále aktivní tendence věcí shlukovat se a společně vytvářet vztahy v nových, složitějších, sofistikovanějších formách.

Zelená dohoda je založená na představě, že dokážeme zajistit růst HDP i chránit klima. Já tvrdím, že se musíme zbavit HDP a do ukazatelů kvality našich životů zahrnout také množství volného času, kvalitu ovzduší a životního prostředí, majetkovou a příjmovou rovnost či obecný pocit štěstí.

Tenzin Tsundue je tibetský literát a aktivista. Následující řádky přibližují jeho život i tvorbu.

Kdo jsme my, pozorovatelé cizích životů, abychom je soudili? Nesuďme služebníka/hříšníka Gotta, ani služebnici/hříšnici Chramostovou.

O planetě. Potopách, zvráceném světě, lidstvu. Katrastrofách. Smrtelných křečích planety, která ale přežije vše.

Díky stipendiu Literárního kolokvia jsem měla možnost se měsíc věnovat literatuře. Jak se to vlastně dělá? Několik poznámek k místu, průběhu a stavu mysli.

Překládání je neviditelná (průsvitná?) práce, která nikdy nekončí.

Ale ten pocit výčitky vůči lhostejnosti mi začal vrtat hlavou. Nejsem lhostejná vůči vlastní lhostejnosti? To se nám to nějak zamotává.

Jakkoliv se zálibně mazlíme s detaily svých krátkých řádků v okamžiku tvůrčího impulsu, jsme za hranicí svého jazyka němí, dokud nedostaneme příležitost vysloužit si svůj hlas znovu.

Život tady je pro mě průjezd, most. Nejsem tady doma. Pachatelé v Turecku si dávají načas.

A konečně – na oné mantře „překonávání se“ mi přijde signifikantní její důsledek, kterým je nuda.

Yamen zmiňuje, že mučení syrského režimu už má za oběť 22 000 obětí, další mučení přežijí a jsou nadále vězněni…

Prázdné židle, prázdné židle / tolik prázdných židlí

Moderní kolonialismus je spojený nejméně se třemi jevy – s objevitelskými cestami, osídlováním a se vznikáním raně kapitalistických vztahů závislosti a světového systému. Průkopníky zámořských objevitelských cest na počátku novověku byli Portugalci a Španělé, k nimž s nepatrným zpožděním záhy přibyli Angličané, Nizozemci a Francouzi. O ruské koloniální expanzi východním směrem, která nabrala obrátky v souvislosti s upevňováním ruské státnosti v 16. století, píše v tomto čísle česká historička a spolupracovnice Tvaru Veronika Sušová-Salminen, která trvale žije ve Finsku.

V předchozím čísle jsme zveřejnili první část textu historika Jana Klímy o portugalské expanzi do Asie, který nyní uzavíráme. Autor přibližuje portugalské úspěchy, vrcholící v 16. století, ale ozřejmuje i postupný úpadek portugalského vlivu v Indii i na Dálném východě, na němž měly rozhodující podíl konkurující evropské mocnosti Anglie a Nizozemsko. Ty, ačkoliv se každá z nich hlásila k jiné formě protestantismu, společnými silami zmařily i sen katolických monarchií, podporovaný papežem, o obrácení Asie na katolickou víru, jakkoliv úspěchy, které na tomto poli sklidili Španělé na Filipínách či Francouzi v Indočíně, nelze přehlížet. Zůstává paradoxem dějin, že to nakonec bylo oslabené Portugalsko a nikoliv např. mnohem silnější Velká Británie, které se jako poslední evropský stát vzdalo posledních zbytků svých asijských držav: předání Macaa Číně na sklonku 20. století se tak stalo symbolickým potvrzením falešných představ o evropské nadřazenosti.

Asie, zvláště některá její území, byla Evropanům známa již od starověku, a rovněž evropské středověké národy s ní byly v relativně občasném obchodním a kulturním kontaktu.

Velké zámořské objevy na konci středověku a během raného novověku přispěly ke vzniku novověkého kolonialismu a následnému rozdělování světa mezi některé evropské mocnosti, mezi nimiž vynikly zejména přímořské státy s dlouhou tradicí mořeplavectví. V minulém pokračování cyklu Dějiny kolonialismu doc. Jan Klíma z Univerzity Hradec Králové představil v koncentrovaném přehledu portugalské zámořské cesty a vytváření závislých území zejména v Americe a v Africe. Tentýž autor nyní pojednává o osudech největší portugalské kolonie, Brazílie, kterou potkal podobný osud, jaký na půdě jižní Ameriky stihl rovněž kolonie španělské, tedy o její cestě ke státní samostatnosti v 19. století.

Středověk se jako etapa světových dějin uzavíral zvolna a datace počátku novověku Kolumbovou cestou v r. 1492 je spíše věcí konvence než vědecky uznanou „pravdou“. Přesto lze říci, že vedle nástupu humanismu a renesance či vynálezu knihtisku je přelom obou epoch vrouben zámořskými objevy. Právě ty stály u počátků soupeření evropských mocností o koloniální rozdělení světa, a tedy i u kolonialismu ve vlastním smyslu slova.

V tomto čísle Tvaru otiskujme druhou, závěrečnou část článku Josefa Žemličky pojednávajícího o německé kolonizaci 13. století. Autor, profesor Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a zaměstnanec Historického ústavu AV ČR, se v něm vyrovnává s tématem německé východní kolonizace také jako s poltickým tématem, které bylo v době vyhrocujících se národnostních zápasů předmětem sporu mezi německými a českými historiky.

Cyklus Historie kolonialismu, jehož vydávání jsme započali v září 2016, otevíráme v novém roce článkem Josefa Žemličky, pojednávajícím o německé kolonizaci 13. století, označované někdy jako Velká východní kolonizace. Autor, který je profesorem Karlovy univerzity a souběžně působí i v Historickém ústavu AV ČR, se období 13. stol. věnuje dlouhodobě: napsal řadu studií, několik monografií (Přemysl Otakar I. Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného feudalismu, Praha 1990; Čechy v době knížecí 1034–1198, Praha 1997;  Počátky Čech královských 1198–1253, Praha 2002; Přemysl Otakar II.: král na rozhraní věků, Praha 2011 aj.) a také román. Svůj článek věnuje přehledu historické diskuse o německé kolonizaci v posledních dvou stoletích, v níž se živě střetávali čeští i němečtí historikové. Text je rozsáhlý, publikujeme jej proto na pokračování ve dvou číslech.