Další tvář ruského kolonialismu
Historie kolonialismu
Veronika Sušová-Salminen

Další tvář ruského kolonialismu

Po prázdninové přestávce se Tvar vrací k pokračování cyklu Dějiny kolonialismu, jehož vydávání zahájil loni na podzim. Pojednání, které zveřejňujeme a jehož autorkou je česká historička žijící ve Finsku Veronika Sušová-Salminen, si všímá ruské koloniální expanze do střední Asie v posledním půlstoletí před únorovou a říjnovou revolucí.

Esejistika – Studie
Z čísla 15/2016

Kolem poloviny 19. století se začala zintenzivňovat vzájemná soutěž evropských velmocí o kontrolu nad Eurasií a Afrikou. Navzdory první vlně dekolonizace v Amerikách mezi koncem 18. století a začátkem 19. století kolonialismus a imperialismus formovaly podobu světa, ve kterém žijeme do dnešních dnů. Rusko, které už bylo v 19. století plně rozkročené od Baltu na západě až k Tichému oceánu na východě, nebylo v tomto globálním trendu výjimkou.

Odborníci často chápou ruský příklad jako zvláštní, a to v porovnání především se západními protějšky, jako je Velká Británie a Francie. Edward Said například viděl odlišnosti ruského imperialismu v tom, že expandoval výlučně do svého sousedství a po zemi. To ovšem neznamená nic jiného, než že ruská zvláštnost byla dána zeměpisnými a přírodními podmínkami, a ne nutně radikálně odlišnou kulturou nebo přirozeností. Ve skutečnosti bylo Rusko říší mnoha tváří, která, jak to psal Vasilij Ključevskij ve své slavné tezi o „smyslu ruských dějin“, kolonizovala sama sebe. To ovšem vůbec neznamenalo, že nekolonizovala také jiné národy.

Příkladem ruské expanze a koloniální nadvlády je ruské panství ve střední Asii v letech 1867 až 1917. Jak píše anglický historik Dominic Lieven, říše jsou koneckonců především produkty zeměpisných podmínek. A je to nepochybně právě přírodní zeměpis, který měl v první řadě vliv na ruskou politiku v tomto regionu.

Ruské motivy ve střední Asii

Jižní a především jihovýchodní hranice Ruska byla ještě v 19. století nestabilní a otevřená pro pokračující útoky jižních sousedů – především nomádským způsobem žijících Kazachů, kteří využívali rovinaté stepi a pouště dnešního Kazachstánu k loupeživým nájezdům na sever. Oblasti jihozápadní Sibiře, které představovaly z přírodně nejpříznivější oblasti Sibiře, byly dlouhodobě bezpečnostně i ekonomicky ohrožovány. Bezpečnostní ohledy sehrávaly pro formování Ruska obrovskou roli. Obecně se dá dokonce tvrdit, že Rusko vznikalo jako strategický projekt ruských elit za účelem obrany v prostoru či sousedství tzv. Velké eurasijské stepi.

Bezpečnostní motivace nikdy nebyly osamocené. Obvykle s nimi byly pevně spojené ekonomické zájmy. V kontextu Ruska často šlo jednoduše o potřebu nové a úrodné půdy pro od 17. století rostoucí ruskou produkci obilí mířící na světové trhy. Spojení bezpečnostních (tatarské nájezdy z Krymu) a hospodářských zájmů ukazuje příklad jižních oblastí Ukrajiny včetně tzv. Divokého pole (Dikoje pole) a vzniku provincie Nové Rusko (Novorossija), kde od konce 18. století probíhala ruská a ukrajinská kolonizace tamní černozemě. Ekonomika hrála svoji roli také v případě ruské expanze do střední Asie a souvisela – mimo jiné – s potřebou hledat náhradu za dodávky bavlny z USA, které přerušila americká občanská válka. Globalizující ekonomika vzájemných závislostí byla v polovině 19. století skutečností také pro periferní Rusko. Posledním motivem bylo geopolitické soupeření. Ruská elita se pro expanzi do střední Asie rozhodla v době, kdy její hlavní cíl získání kontroly nad černomořským Bosporem a Dardanelami byl v důsledcích porážky v krymské válce zablokován. Středoasijské hřiště mělo v tomto ohledu sekundární smysl a cíleně ohrožovalo britské zájmy v Indii. Ostatně už od začátku 19. století existovaly plány Alexandra I. na pochod do Indie – právě via střední Asie a pohoří Afghánistánu. Po celé 19. století se Londýn obával, že by Rusko mohlo k takovému plánu opravdu přikročit. Ve vzájemné rivalitě obou velmocí spočívala takzvaná Velká hra a dobytí a kolonizace střední Asie Ruskem byly její významnou součástí.

Dobývání a ovládnutí středoasijského prostoru

Mapa střední Asie vypadala z hlediska politické geografie jinak než dnes. Region byl historicky zaklíněn mezi tři kontinuální říše-civilizace – perskou na západě, čínskou na východě a konečně vzdálenější a horami oddělenou indickou na jihu. Ve středověku představoval významný spojník na nejvýznamnější (a vpravdě globální) obchodní komunikaci, jakou byla Hedvábná stezka. Kulturně a etnicky byla střední Asie různorodou mozaikou, kde převládal sunnitský islám a kde žily skupiny turkických národů – Kazachů, Uzbeků, Kyrgyzů – vedle íránských Tádžiků a dalších. Politicky v polovině 19. století tu existovaly tři státní útvary: chanáty Kokand a Buchara a emirát Chiva, které se rozkládaly zeměpisně zhruba na území dnešního Uzbekistánu, Kyrgyzstánu a Kazachstánu. Nicméně v regionu byly fakticky z hlediska státní autority prostory nikoho s kočovně žijícími populacemi v severněji umístěné stepi a poušti současného Kazachstánu. Zaplňovat vakuum bylo logikou každého impéria. Nemělo by nám ujít, že právě dobytí střední Asie symbolicky dokončilo ruskou „misii“ ovládnutí bývalé Zlaté hordy.

Získání kontroly nad tímto složitým prostorem bylo otázkou vojenského dobývání, postupného vytváření ruských záchytných stanic a měst v rovinatých prostorech středoasijské stepi. Tak například vzniklo největší kazašské město Almaty, a to pod jménem Věrnyj, jako ruská fortifikace. Podobně má také dnešní Astana, hlavní město země, ruskou vojenskou historii jako kozácká pevnost Akmolinsk ze třicátých let 19. století. Tyto záchytné body sloužily zároveň k obraně před nájezdníky a k další expanzi a kontrole stepních prostor. Podobně jako na Sibiři během 17. a 18. století, ale v podmínkách modernizované ruské armády.

Ruské vojenské kampaně ve střední Asii jsou staršího data. Nicméně hlavní, systematicky organizovaný proud, začal v roce 1867 a skončil se zhruba kolem roku 1875. Rusko postupně vojensky anektovalo Kokand, Chivu a Bucharu a dovršilo kontrolu nad rozsáhlou kazašskou stepí. Při těchto kampaních se proslavili ruští generálové Michail Skobelev a Konstantin von Kaufman, který pak sloužil jako první generální gubernátor nové provincie Turkestánu.

Záhy se ukázalo, že ruský přístup k těmto dobytým oblastem bude jiný než v případě například Zakavkazska nebo Sibiře, či dokonce baltských provincii, částí Polska nebo Finska. Každý z těchto příkladů ztělesňoval svého druhu jedinečný přístup k nadvládě. V důsledku revoluční ruské modernizace 18. století už Rusové viděli střední Asii západníma očima – jako radikálně odlišnou od samotného Ruska (centra) a jako faktickou kolonii (okrajinu) v pravém slova smyslu. Protože se tu pojily bezpečnostní a ekonomické zájmy, Rusko administrovalo většinu střední Asie skrze úřad generálního gubernátora Turkestánu a další části především severním směrem sjednotilo s dosavadními sibiřskými guberniemi. Na druhou stranu ruská vláda ponechala formálně existenci obou chanátů a emirátu, které se staly fakticky vazalskými státy Ruska a podléhaly kontrole generálního gubernátora.

Základní prvky ruské nadvlády

Na rozdíl od jiných příkladů Rusové neinkorporovali místní elity do těla ruských imperiálních a nadnárodních elit. Důvod, proč bucharské nebo kokandské a chivské elity zůstávaly mimo, byl poměrně jednoduchý: Rusové vnímali ostře civilizační hranici mezi „námi“ a „jimi“, na které stálo moderní koloniální panství. Na druhou stranu ruská nadvláda do značné míry ponechala nedotčený místní řád a moc domácích vládnoucích tříd. Platilo to například pro justiční systém, který i pod ruskou nadvládou nepřestával být islámský. Jednalo se vlastně o klasický imperiální recept vnuceného a násilného aranžmá: domácí řád a jeho opory byly dobyvatelem ponechány výměnou za loajalitu a podřízenost novému hegemonovi a jeho zájmům.

To neznamenalo, že by Rusové střední Asii nezačali měnit podle vlastních civilizačních standardů. Příkladem je například urbanizace a řada ruských urbanizačních projektů, ze kterých je možné uvést příklad uzbeckého Taškentu, v době ruské carské nadvlády hlavního města provincie Turkestán. Během šesti let začal generální gubernátor von Kaufman ruskou část města proměňovat podle evropského vkusu alejemi, širokými ulicemi a bulváry a reprezentativními budovami. S tím přišla samozřejmě i evropská kulturní praxe a instituce jako divadla, operní představení nebo koncerty. Nepřekvapí, že ruští administrátoři pocházeli z ruské vojenské nebo byrokratické elity nebo přímo šlechty a všichni měli západoevropské vzdělání a manýry.

V ekonomické oblasti se ruská vláda dostala do kontaktu s místními, složitými systémy vlastnictví půdy, vody (a zavlažování) a také s domácím systémem placení daní. Tyto prvky administrace se noví páni snažili od 60. let 19. století systematizovat a přiblížit systému, který fungoval v ruské v metropoli. Prakticky až do 80. let neměla ruská vláda intenzivnější zájem o ruské osidlování, které znesnadnil i pro Rusy neznámý zavlažovací charakter zemědělství. Rusové také stanovili poměrně omezující zákony na získání a vlastnictví půdy v Turkestánu, aby zabránili domácí rebelii. Ruská správa změnila daňový systém např. tím, že zaměnila platbu tributu za pravidelné daně, které platili hlavně místní stepní kočovníci. Na jednu domácnost připadala roční daň dvou rublů a sedmdesáti pěti kopějek. Přerozdělování zdrojů (např. daní) skrze centrum bylo vždy základním prvkem impérií a také politiky imperialismu.

Hlavní surovinou střední Asie byla pro Rusy bavlna. Už na začátku 60. let 19. století se rapidně zvýšily ruské dovozy bavlny ze střední Asie díky růstu cen a nedostatku, který vyvolala občanská válka v USA. Místní bavlník se však ukázal být méně kvalitní odrůdou a daly se z něj vyrábět jen levnější látky. Pro zkušenosti se na začátku 70. let 19. století se ruská vláda nevydala nikam jinam než do amerického Texasu, odkud přivezla jak kvalitnější rostliny, tak nové stroje na jejich zpracování. Bavlníková ekonomika Turkestánu začala růst během 80. let 19. století ruku v ruce s výstavbou železnic, především Transkaspické magistrály. V roce 1888 bylo dovezeno z Turkestánu do Ruska 873 000 hlaviček bavlny, v roce 1890 už se jednalo o 2 673 000 hlaviček. Bavlna postupně pronikala do středoasijského zemědělství, a to jak v podobě velkých výrobců, tak malovýroby. Na začátku 20. století byla výroba bavlny klíčovou ekonomickou aktivitou ruského Turkestánu. Také zde došlo pod koloniální nadvládou k otevření cesty k monokultuře se všemi negativními důsledky pro kolonii.

V Asii budeme pány“

Moderní kapitalisticky organizované koloniální říše jsou spojovány také s kulturními formami nadvlády či hegemonie. Rusko v 19. století si už osvojilo „vědecké“ metody organizace rozdílů skrze eurocentrické hierarchie, a to včetně dovezeného rasismu a orientalismu, které mu v 17. a ještě v 18. století byly cizí. Místní etnika patřila do zvláštní skupiny obyvatel ruské říše, kteří se označovali jako „inorodci“ čili „jiní“, jejichž jinakost byla explicitně vyjádřena.

Například pohled do dobových zeměpisných učebnic nebo ruských cestopisů svědčí o tom, že Rusové od svých západních vzorů přejali rasismus a vědomí vlastní nadřazenosti a že jejich celkový přístup k celé oblasti byl paternalistický a koloniální, stejně jako jejich konkrétní politika. Učebnice Emila Lesgafta (1910) psala, že Turkestán představuje ekonomickou okrajinu čili v podstatě kolonii, která dodává metropoli zemědělské výrobky a suroviny. Portrétování místních národů odpovídalo ruskému eurocentrismu a orientalismu: například Kyrgyzové byli označováni rutinně za „lenochy“, protože žili stále nomádských způsobem života. A ten byl v rusko-eurocentrické hierarchii považován za „primitivní“. Je nicméně pravda, že k systematickému civilizování také v podobě rusifikace byli ruští vládci ve střední Asii ve srovnání s Kavkazem nebo Povolžím poměrně liknaví.

Kontrola střední Asie mezi roky 1867 až 1917 byla projevem ruského imperialismu a kolonialismu. Mísily se v ní bezpečnostní, strategické (geopolitické) a také samozřejmě ekonomické zájmy. Jako periferní říše Rusko sledovalo navíc kompenzační motivy ve vztahu k Evropě a evropským vzorům. Velký spisovatel Fjodor Dostojevskij pod vlivem středoasijských zisků Ruska napsal: „V Evropě jsme byli příživníky a nevolníky, ale v Asii budeme pány. V Evropě jsme byli Tatary, ale v Asii budeme Evropany. Naše poslání, naše civilizační poslání v Asii nás i našeho ducha povzbudí.“ Západem orientalizovaná říše, která orientalizuje sobě podřízené národy: to je další hluboce rozporuplná tvář ruského kolonialismu ve střední Asii před rokem 1917.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Konec portugalského panství v Africe
    Historie kolonialismu
    Jan Klíma

    Konec portugalského panství v Africe

    Nový světový řád, který po druhé světové válce prosadily nové supervelmoci a OSN, odsoudil k zániku „starý“ kolonialismus evropských mocností.

    Esejistika – Studie
    Z čísla 10/2016
  • Ruská kolonizace Sibiře
    Historie kolonialismu
    Veronika Sušová-Salminen

    Ruská kolonizace Sibiře

    Moderní kolonialismus je spojený nejméně se třemi jevy – s objevitelskými cestami, osídlováním a se vznikáním raně kapitalistických vztahů závislosti a světového systému. Průkopníky zámořských objevitelských cest na počátku novověku byli Portugalci a Španělé, k nimž s nepatrným zpožděním záhy přibyli Angličané, Nizozemci a Francouzi. O ruské koloniální expanzi východním směrem, která nabrala obrátky v souvislosti s upevňováním ruské státnosti v 16. století, píše v tomto čísle česká historička a spolupracovnice Tvaru Veronika Sušová-Salminen, která trvale žije ve Finsku.

    Esejistika – Studie
    Z čísla 8/2016
  • Portugalský výboj do Asie, 2. část
    Historie kolonialismu
    Jan Klíma

    Portugalský výboj do Asie, 2. část

    V předchozím čísle jsme zveřejnili první část textu historika Jana Klímy o portugalské expanzi do Asie, který nyní uzavíráme. Autor přibližuje portugalské úspěchy, vrcholící v 16. století, ale ozřejmuje i postupný úpadek portugalského vlivu v Indii i na Dálném východě, na němž měly rozhodující podíl konkurující evropské mocnosti Anglie a Nizozemsko. Ty, ačkoliv se každá z nich hlásila k jiné formě protestantismu, společnými silami zmařily i sen katolických monarchií, podporovaný papežem, o obrácení Asie na katolickou víru, jakkoliv úspěchy, které na tomto poli sklidili Španělé na Filipínách či Francouzi v Indočíně, nelze přehlížet. Zůstává paradoxem dějin, že to nakonec bylo oslabené Portugalsko a nikoliv např. mnohem silnější Velká Británie, které se jako poslední evropský stát vzdalo posledních zbytků svých asijských držav: předání Macaa Číně na sklonku 20. století se tak stalo symbolickým potvrzením falešných představ o evropské nadřazenosti.

    Esejistika – Studie
    Z čísla 7/2016
  • Portugalský výboj do Asie, 2. část
    Historie kolonialismu
    Jan Klíma

    Portugalský výboj do Asie, 1. část

    Asie, zvláště některá její území, byla Evropanům známa již od starověku, a rovněž evropské středověké národy s ní byly v relativně občasném obchodním a kulturním kontaktu.

    Esejistika – Studie
    Z čísla 6/2016
  • Brazílie – nezávislost jako ujasňování identity

    Velké zámořské objevy na konci středověku a během raného novověku přispěly ke vzniku novověkého kolonialismu a následnému rozdělování světa mezi některé evropské mocnosti, mezi nimiž vynikly zejména přímořské státy s dlouhou tradicí mořeplavectví. V minulém pokračování cyklu Dějiny kolonialismu doc. Jan Klíma z Univerzity Hradec Králové představil v koncentrovaném přehledu portugalské zámořské cesty a vytváření závislých území zejména v Americe a v Africe. Tentýž autor nyní pojednává o osudech největší portugalské kolonie, Brazílie, kterou potkal podobný osud, jaký na půdě jižní Ameriky stihl rovněž kolonie španělské, tedy o její cestě ke státní samostatnosti v 19. století.

    Esejistika – Studie
    Z čísla 5/2016

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.