Jsem učitel a na gymnáziu v Liberci učím dva předměty: společenské vědy (tedy základy psychologie, politologie, práva, ekonomie, religionistiky, sociologie a filosofie) a výtvarnou výchovu (vizuální kulturu). Nejsem tudíž češtinář, který by se poezií zabýval z důvodu naplnění osnov neboli rámcového vzdělávacího programu. Přesto občas vytahuju z vlastní knihovny sbírky a výbory, většinou současných českých básníků a básnířek, a nosím je do školy, do tříd, kde z nich čtu před žáky a žákům. Zkouším, co to s nimi udělá.

Mám za to, že dobrá báseň může fungovat podobně jako koan v japonském zen-buddhismu. Tedy že ukáže čtenáři nebo posluchači jinou perspektivu, že ho donutí vystoupit z naučených vzorců myšlení, otřese jeho dosavadními postoji. Tohle samozřejmě umí obecně umění, tedy hudba, román, film, fotografie či obraz, ale poezie je podle mě umění zkratky — a čas je ve školství jednou z nejvzácnějších komodit. Navíc poezie pracuje s jazykem, s řečí, která je základem myšlení. I když to, co sděluje podobně jako koan, možná leží až za řečí a jazykem.

Samozřejmě neočekávám, že se mi u žáků podaří dosáhnout mystického osvícení. Ale jako podnět, který jim umožní prožít neočekávanou jinakost, je pro mě báseň dobrým, ne-li nejlepším, nástrojem.

Mnohokrát jsem narazil na nepochopení. Citlivost a ono zmíněné vystupování ze zaběhnutých vzorců myšlení a jednání není tím, co je v našem vzdělávacím systému trénováno. Ale i třeba projevený nesouhlas je důkaz moci poezie. Máloco dnes dokáže žáka přimět k vystoupení před ostatními, k vyjádření se. Sociální kontrola vrstevníků je leckdy tvrdší, než byl dohled prověřených soudruhů v dobách budování socialismu.

Morgenstern napsal: „Podivné je vždy krásné, dokonce jen podivné je krásné.” Učitelství je pomyslné otevírání dveří, které kdysi byly otevřeny pro nás. I kdyby jediný žák našel potěšení v té podivnosti, kterou poezie je, má toto snažení cenu.