Občas jsem – když se už tím čtením teda zabývám – tázán, čím je čtení pro mě osobně a co mi nejvíce dává. Těžká otázka, a to právě svou záludnou jednoduchostí. Zkuste dát odpověď na otázku, proč dýcháte. Trochu patetické, že? Pojďme tedy zaplout do civilnějších vod. Čtení je ponornou řekou našich duší. Není vidět, a přesto se bez ní neobejdeme. Když vyschne, navenek není zdánlivě nic patrno, a přesto se něco dost podstatného děje – posléze vyschne i naše duše. Nemá se už totiž z čeho napájet. Chvíli možná vydrží ze zásob, ale to je jen do času. Na této metafoře je důležitá právě ona skrytost („ponorná řeka“), s čímž souvisí i nepřestajnost – obraz řeky jako něčeho, co teče, trvá. Je tu ještě jeden aspekt: pokud řeka vyschne, neskončí jen řeka sama, ale mění se i celý „ekosystém“ kolem ní. A nejcennějším prvkem daného ekosystému je – naše duše. Říct to nějak konkrétněji, takříkajíc více prakticky? Základním udržováním této řeky je čtení v modu „chci“, a ne pouze „musím“; prostě nečíst jenom kvůli práci, zaměstnání, zkoušce, jež mě čeká příští týden, protože mám na knihu napsat recenzi nebo si musím něco načíst do školy. Čtení samo o sobě je hodně široký program, do něhož se vejde spousta motivací; je to tedy řeka, která je s to poskytnout závlahu mnoha různým polím. Je tu však i něco, co tuto řeku určuje nejvíc, jakýsi její pramen – číst si tak nějak bezzájmově, ze samotné potěchy ze čtení. Naložit se do radosti a plynout. Plynout na své blahodárné ponorné písmenkové řece.