Divadelní představení celé hry je skutečně nepředstavitelné, ale rozehrát ji vlastní představivostí, obraz za obrazem, větu po větě a prožívat v představách situace, obrazy, reálné i mytické bytosti, zkoušet, opakovat, přemýšlet, meditovat, vracet se i po letech – je to výzva, umění, zasvěcení.

Do jaké míry je italská recepce díla Milana Kundery reprezentativní? V jistých ohledech sdílí ideologické čtení, jež jej nevyhnutelně charakterizovalo v mnoha kulturních kontextech, zároveň má ale také své specifické rysy. Je například symptomatické, že o propagaci Kunderových textů se často starali levicoví spisovatelé, kteří zastávali významné role v italském nakladatelském světě sedmdesátých a osmdesátých let a nahlíželi na něj se sympatií, dokud se pohyboval v rámci obrany ideálů pražského jara, a se sympatií mnohem menší, když dekonstruktivně nahlížel na komunistický totalitarismus a ironizoval levicového intelektuála.

Z nekonečné Itálie si každý vybere tu svou. Nekonečnost a smrtelnost: podivuhodně jedna druhou nevylučuje. Thomas Mann nechal svého usedlého německého spisovatele zemřít v Benátkách na antickou krásu mladičkého chlapce. Josif Brodský osmnáctkrát prožil v Benátkách zimu a pro knížku o jejich tekuté i klenuté poezii pojmenoval podle staré „nemocnice pro nevyléčitelné“ pás základů města pokrytý kamenem podél vody, od města odvrácený.

O lingvistických strategiích politicky angažovaného výtvarného umění po únoru 2022, ať už performativního umění, street artu, či jiných forem, které je již od dob moskevského konceptualismu silně jazykově a textově orientované, píše v textu „Rekalibrování ruštiny“ Anastasiia Spirenkova.

Mnozí umělci současného Ruska se stále snaží používat svůj rodný jazyk při tvorbě, která reflektuje témata násilí (státního i domácího), tolerance, otevřenosti, queer témat a mnoha dalších. Témata, která byla ze strany úřadů potlačena a zakázána, existují nejen ve výtvarných dílech, ale i v práci překladatelů, kteří seznamují rusky mluvící čtenáře s novou evropskou vědeckou a uměleckou literaturou.

Provokativní pohled na empatii má psycholog Paul Bloom z Yaleovy univerzity, který ve své knize Against Empathy: The Case for Rational Compassion tvrdí, že empatie – chápaná jako emocionální sdílení bolesti druhého – může být morálně zavádějící, nespravedlivá i neefektivní. Můžeme například soucítit více s dítětem, které známe z fotky, než s tisíci anonymních obětí hladu.

Vedle Kláry Vlasákové je citovanou autorkou i Charlotte Brontë, která na vysílení z nadměrného zvracení v těhotenství sama zemřela. Sice se psal rok 1855, ale o téměř dvě stě let později se diskuse kolem ženského zdraví a ženské role neposunula zdaleka tolik, jak bychom si přály.

Mimochodem, v současné době pracuju na povídce do jedné hororově-mysteriózní antologie. Jde o příběh mladého páru, který se právě přestěhoval do nového bytu, ale zjistí, že v něm nejsou sami… Je tu také zlověstně se tvářící kočka. Držte mi palce, bojím se, jak to celé dopadne!

Ale ano, už jsem kdysi takové slovo ve spojení s nově vznikající literární tvorbou slyšel, přesněji slýchával, a to docela často…

Neochota přijmout měnící se svět vně bezpečného divadelního prostředí se projevuje na mnoha místech. Potřeba zpochybňovat divadelní text jako literaturu nebo neviditelnost – případně absence – dramatických ocenění jsou jen některé z mnoha manifestací.

Je tedy potěšující, že se této scéně, byť s notným zpožděním, daří poutat pozornost i mimo čistě odborné literární obce.

Ve starších mapách jsme našli neexistující polní cesty, ty obnovili a osázeli stromy, o které pečujeme na dobrovolnické bázi v pravidelných intervalech, prostřednictvím adopce.

Vím, že tou nejděsivější věcí na Zemi je setkání s někým, kdo má moc určovat váš osud.

V dnešní době už je tato městská skládka na severním okraji Modřanské rokle revitalizovanou krajinou. Její morfologie si ale bude navždy pamatovat vybagrování díry, navezení odpadků a snahu celé to zamaskovat nahrnutou hlínou a výsadbou dřevin. 

Jak svým dětem vysvětlím, že moje dílo je z velké části svědectvím o lidské hanebnosti a krutosti, ptá se Lukas Bärfuss. Po Friedrichu Dürrenmattovi, Maxu Frischovi a Adolfu Muschgovi se jedná o čtvrtého švýcarského spisovatele, který získal toto prestižní ocenění za dosavadní dílo.

Poundův životní omyl je ovšem neodmyslitelně spjatý s básnickým dílem, jehož krása se vyrovná snad jen jeho náročnosti.

Rilke pochopil magii hlasu, že sama řeč nemůže, moc slova dotváří až jeho zvuk.

Pokud je poznávacím znamením ideologie její neviditelnost, český novomediální prostor byl neprodyšně ovládnut.

Vila-Matasův Bartleby a spol. je nadějí pro všechny, kdo se domnívají, že literární nesmrtelnosti dosáhnou jen úctyhodným počtem vydaných knih. Omyl – plně postačí, bude-li pamětihodný způsob, jímž se psaní či publikování zřekneme.

Mám koníčka: psát o současné české literatuře. Říká se tomu literární kritika a je to docela jednoduché. Většinou postupuji tak, že si nejprve přečtu určitou knihu, pak čekám, jestli se mi udělá názor – a pokud ano, pokouším se jej pomocí slov adekvátně zformulovat, přičemž se snažím, aby potenciální čtenář můj text pokud možno dočetl až do konce. A jednou za čas se mi udělá názor, který překračuje hranice jedné knihy, případně se týká literárního života. To pak zmatlám cosi, co by se dalo nazvat úvahou či dokonce esejí. Většinou se týkají obecnějších otázek fungování literatury v naší přítomné společnosti, ovšem s přihlédnutím k minulosti, z níž vyrůstají. Tak jako včil.

Judaismus nikdy nepropadl pokušení plést si realitu s iluzemi, což je patrné už v bibli, a talmudské spory ‚ke slávě Nebes‘ o jakýkoliv detail učení svědčí o úctě k pravdě. Jde-li opravdu o život, nelze před skutečností zavírat oči.

Napříč dějinami ovšem existuje ještě jeden typ literárněkritické lenosti, a to ten, který schopnost skutečně tvůrčím způsobem myslet substituuje opakováním bezobsažných frází a myšlenkových vzorců.

Vejdi k studni a roztoč se kolem ní, / ze středu vychází veškeré kroužení.