„To máte písek, vápno, cement, cihly, tvárnice, překlady, krovy, latě, tašky, hřebíky, vruty, šrouby…“ Kdo by tu scénu z filmu Na samotě u lesa neznal. Pokaždé, když ji vidím, maně uvažuju, na jaké stavbě to Zdeňka Svěráka s Ladislavem Smoljakem napadlo a že obsah toho obrazu určitě konzultovali se zedníkem. Výčet všeho potřebného je totiž detailní a naprosto systematický.

Mě podobné scény děsí. Na plátně zaberou minutu, v knize třeba jen pár řádek a přitom je obvykle za nimi nejvíc práce a času, který není na rozsahu textu nijak vidět. Zároveň to je ale něco, co miluju. Když píšu, mě samotnou baví se dozvídat spousty věcí. Problém je, že moje nápady často nejsou ze standardního ranku a já jsem zvyklá být precizní a vše ověřovat. Jsou to mnohdy podivnosti, jenže já si je nevybírám. Přicházejí samy, a kdy je napadne. U počítače, ve vlaku, při cestě do práce, ve sprše, při vaření i při čtení knihy nebo sledování filmu. Nebo se objeví někde v diskuzi. Usídlí se mi v hlavě a já potom zběsile hledám a proklínám se, do čeho jsem to zas vlezla, protože ani na internetu k nim pořádně nic není.

To třeba připomínkuju Viktoru Janišovi hrubý překlad Oceánu na konci cesty od Neila Gaimana a v textu najdu spojení boule na kmeni. Zpozorním, protože se mi to nezdá, takže se ptám Viktora, jak je to v originálu. A ejhle, on pošle link na heslo burl a já namísto toho, abych kývla hlavou, že je to všechno OK a pustila to z hlavy, fascinovaně zírám na novotvary na stromech, otevírám další a další záložky. Po pár vteřinách mi je jasné, že to musím dostat někam do příběhu, protože to je nádhera! To nemůžu jen tak opustit! Jenže to ještě netuším, že k zvládnutí svých představ o textu budu muset najít lesníka, řezbáře (o řezbařině vůbec nic nevím) a univerzitního profesora v oboru růstu stromů, který mi napíše, že tohle je hodně velké specifikum a jak jsem na to vůbec přišla.

Takových věcí je u mého psaní spousta. Hledám nejen specialisty (odborníka na hibernaci sršňů, zaměstnance pohřebního ústavu, vězně, architekta, knihovníka, záchranáře, historika, hrobníka, ale i další), ale také vzpomínky třeba na to, čím se dalo opít na diskotéce v osmdesátých letech (nepiju), nebo jak v té době vypadal zájezd na Rujánu, protože jsem tam nikdy nebyla. Díky svojí posedlosti se tak dozvím, že kombinace červeného vína s kolou byla houba, hranice střežícímu samostatně útočícímu psu se říkalo SUP a kmen stromu zkrácený na dvanáct metrů je v hantýrce lesáků surovák. A když už jsme v lese… Pro ty surováky přijede lakatoš, sváže je do úvazků a odveze k cestě, kde se srovnají do hrání.

Častým zdrojem mých informací jsou přitom sociální sítě. Mám na nich řadu lidí, kteří jsou ochotní mi poradit, nabídnou svoje kontakty. Zároveň tuším, že se nejspíš docela baví tím, co přijde příště. Jaká podivnost mě napadne a objeví se na mé facebookové zdi.

Jenže to nevím ani já. Můj svět je v daný moment stůl a židle stojící na samotě u počítače a já si pokaždé říkám – ať je to, co se mi objeví v hlavě, nápad či myšlenka, aspoň trochu běžný a normální. Ale znáte to…

Takže minule jsem hledala překladatele do srbštiny, který se nelekne nadávek s biblickým kontextem, a teď nutně potřebuju soudního lékaře.