Nejsme tím, co mechanicky zkonzumujeme, ale tím, co v nás zůstane díky naší interpretaci. Formuje nás to, co přijmeme, avšak zároveň i stránky, které odmítneme. Snad je naše tělo jakousi knihovnou, jež skrývá všechny příběhy. Snad záleží na každičkém z nich a jsme mozaikou ze všeho, co nás v životě potkalo.

Zajímavý je vývoj slova pohoda, které bylo mezi příznivci alternativy zcela zásadní v devadesátých letech, tehdy slovo „pohoda“ znělo až do úplné nepohody, později se restrukturalisovalo na ubezpečení „v poho“, „jde to do pohody“, „na pohodu“ a v současné době žije ve varietě „pohodinda“ i ve svém ironickém vyznění.

Všechny tyto spletité informace připomínají propojené „string figures“ Donny Haraway. Co z nich plyne pro hovory o literatuře? Existuje vlastně nějaký způsob, jak ji dobře propagovat? Existuje dobrý způsob, jak používat sociální síť? Vždy, když se v nějaké oblasti dospěje k závěru, že východiskem by mohlo být lepší vzdělávání o konkrétním tématu, musím se pousmát.

Kdyby vám některé moje nápady v tomto eseji přišly divné a trochu obskurní, nebudu nijak zásadně protestovat. Snažil jsem se najít argumenty, proč se zajímat právě o onu odvrácenou, divnou stranu literatury. Nechci tím popřít důležitost strany slunečné, ale spíše zdůraznit, že světla ramp a stíny zapomnění nejsou rozložené stabilně, neustále se mění a mihotají.

Steinhausův vzor ideálního Polska použil v roce 1950 Julian Czyżewski. Jeho článek ukazuje, jak se polští geografové snažili vyrovnat s tím, že základní předmět jejich uvažování se ocitl jakožto vlast v železničním táboře, která se na mapě přesunula poměrně daleko. Ze vzorce vyvodil, že tehdejší hranice Polska se Sovětským svazem jsou vlastně nejlepší, ale ani ta s Československem není špatná, pokud se trochu jinak přepočítá.