Zkoumal jsem fikce, které vyjadřují Machenův koncept, že zlo může být považováno za otravu, nákazu, která se projevuje změnami v krajině; jeho více než sto let stará novela Bílý lid definuje určité rysy, jež najdeme v pozdějších příbězích.

Musíme pochopit, že tyto proudy myšlení vycházejí ze staré tradice, jež nebyla vždy správně pochopena, pakliže vůbec kdy pochopena byla.

Ukázka z disertační práce.

Saudek kouzlí s kompozicí, jeho linka je jistá, šťavnatá, z každé stránky čiší radost z tvůrčího procesu. Jásavé anilinové barvy jsou oslavou média, ale také lásky a hnutí hippies. Nic podobného u nás nikdy předtím a vlastně ani potom nevzniklo.

Shelley se z tradice anglické školy vymaňuje zájmem o svobodu jedince (přesahuje idealistický plán osvobození lidstva), poukazuje na zneužívání tisku, protestuje proti věznění novinářů, patrně jako jeden z prvních upozorňuje na negativní globální dopady války (v jeho případě napoleonských válek).

V romantických a postromantických dobách se rozšířila alegorie Polska jako Polonie – zosobnění hrdé, nešťastné, pronásledované, spoutané ženy, vhozené do hrobu, stále však s nezlomným výrazem chřestící svými okovy. Tato vize Polska přesně odpovídá představám Simone de Beauvoir o roli žen v dějinách. Nikdy ve svých rukou nedržely kormidlo světa.

Zdá se, že ani technokraticky řízený Západ, ani Duginova vize nenabízí nadějné řešení. V Duginově případě se má člověk proměnit v chaotickou masu, v jakousi přírodní mohutnost, zaplavující svět v eschatologické bitvě ve snaze odvrátit nihilismus postmoderny.

Občas se mi vybavují obrazy ze sklepa, kde sedí lidé v nylonových teplácích nakoupených v Terstu. Mají trvalou a velké a husté kníry. Možná je to spíše vzpomínka na nějakou z fotografií, které uchováváme v lepkavých rodinných albech.

Jednotlivec je Duginem vykreslen jako pomíjivý list na stromu života. Strom byl vždy chápán jako zdroj magické síly a věčné obnovy. Běžně představuje začátek a konec života, celistvost a svět. Zde má však výrazně mateřskou povahu.

Magický materialismus rozporuje marxistickou myšlenku revolučnosti převzetí výrobních prostředků. Je-li reprodukce otázkou tak zanedbávanou a depolitizovanou, pak proto, že produkce byla vždy problematická a neudržitelná.

Ale ano, už jsem kdysi takové slovo ve spojení s nově vznikající literární tvorbou slyšel, přesněji slýchával, a to docela často…

Neochota přijmout měnící se svět vně bezpečného divadelního prostředí se projevuje na mnoha místech. Potřeba zpochybňovat divadelní text jako literaturu nebo neviditelnost – případně absence – dramatických ocenění jsou jen některé z mnoha manifestací.

Je tedy potěšující, že se této scéně, byť s notným zpožděním, daří poutat pozornost i mimo čistě odborné literární obce.

Ve starších mapách jsme našli neexistující polní cesty, ty obnovili a osázeli stromy, o které pečujeme na dobrovolnické bázi v pravidelných intervalech, prostřednictvím adopce.

Vím, že tou nejděsivější věcí na Zemi je setkání s někým, kdo má moc určovat váš osud.

V dnešní době už je tato městská skládka na severním okraji Modřanské rokle revitalizovanou krajinou. Její morfologie si ale bude navždy pamatovat vybagrování díry, navezení odpadků a snahu celé to zamaskovat nahrnutou hlínou a výsadbou dřevin. 

Jak svým dětem vysvětlím, že moje dílo je z velké části svědectvím o lidské hanebnosti a krutosti, ptá se Lukas Bärfuss. Po Friedrichu Dürrenmattovi, Maxu Frischovi a Adolfu Muschgovi se jedná o čtvrtého švýcarského spisovatele, který získal toto prestižní ocenění za dosavadní dílo.

Tenzin Tsundue je tibetský literát a aktivista. Následující řádky přibližují jeho život i tvorbu.

Odklon od velkých témat, jimiž se zabývali „mistři“, a s ním související opuštění vysokého jazyka plného abstraktních pojmů bylo pro mnohé něčím, co nikdy nedokázali plně přijmout.

Svět Jana Kameníka je světem a fortiori esoterickým, který zahrnuje prvky křesťanské – ale přetváří si je a vykládá zcela po svém.

Po prázdninové přestávce se Tvar vrací k pokračování cyklu Dějiny kolonialismu, jehož vydávání zahájil loni na podzim. Pojednání, které zveřejňujeme a jehož autorkou je česká historička žijící ve Finsku Veronika Sušová-Salminen, si všímá ruské koloniální expanze do střední Asie v posledním půlstoletí před únorovou a říjnovou revolucí.

Nový světový řád, který po druhé světové válce prosadily nové supervelmoci a OSN, odsoudil k zániku „starý“ kolonialismus evropských mocností.

Moderní kolonialismus je spojený nejméně se třemi jevy – s objevitelskými cestami, osídlováním a se vznikáním raně kapitalistických vztahů závislosti a světového systému. Průkopníky zámořských objevitelských cest na počátku novověku byli Portugalci a Španělé, k nimž s nepatrným zpožděním záhy přibyli Angličané, Nizozemci a Francouzi. O ruské koloniální expanzi východním směrem, která nabrala obrátky v souvislosti s upevňováním ruské státnosti v 16. století, píše v tomto čísle česká historička a spolupracovnice Tvaru Veronika Sušová-Salminen, která trvale žije ve Finsku.

Vejdi k studni a roztoč se kolem ní, / ze středu vychází veškeré kroužení.