Brno se vlomilo i do další Blatného sbírky Tento večer (1945). Zde už jde o Brno periferií, pavlačí, náhodně zachycených hlasů, dokonce i účtů z obchodu; někdy jde jen o pouhé výčty, aniž se přesně ví čeho a jakého původu. Tedy Brno, kdy Blatný píše ve stylu Skupiny 42.

… Čtení v Brně má všude stejnou hodnotu. Blatného „každý okamžik je hoden básně“ tady stále platí. A platí to hlavně o těch místech. A možná vůbec nejde o Brno, jako spíš o současnou mladou generaci.

Hašek věděl, jak osvobodivý je smích: neubráníme se mu, když nečekaně vezmeme na vědomí pravdu, vůči níž jsme byli slepí. Zejména když prohlédneme hloupost, která se vydává za pravdu a za dobro.

Stojíme před osnovným paradoxem: očarování inteligence systémem příměrů, tato „temná stránka“ a hranice lidského dorozumívání vůbec, je nejen prapůvodním stavem sdělení, nýbrž tím, čím je dorozumívání ve svém základu, před vším ostatním, před svou utilitární i estetickou jednostranností.

Zakazuje se jen umění, které je významně politicky aktivistické nebo má velký sociální impakt (jako populární rappeři, kritičtí vůči válce a režimu).

Genezi tohoto fenoménu lze popsat různě, já dávám přednost tomu začít na předměstí Moskvy na stanici Dolgoprudnaja (železniční trať Savjolovskaja).

Rabelaisovy literární obrazy naznačují změny ve vnímání času a prostoru: otevírá se epocha pochybností, jež prochází skrze zakázané zóny. Meze dosud poznatelného světa se postupně rozpínají.

Ale ano, už jsem kdysi takové slovo ve spojení s nově vznikající literární tvorbou slyšel, přesněji slýchával, a to docela často…

Neochota přijmout měnící se svět vně bezpečného divadelního prostředí se projevuje na mnoha místech. Potřeba zpochybňovat divadelní text jako literaturu nebo neviditelnost – případně absence – dramatických ocenění jsou jen některé z mnoha manifestací.

Je tedy potěšující, že se této scéně, byť s notným zpožděním, daří poutat pozornost i mimo čistě odborné literární obce.

Ve starších mapách jsme našli neexistující polní cesty, ty obnovili a osázeli stromy, o které pečujeme na dobrovolnické bázi v pravidelných intervalech, prostřednictvím adopce.

Vím, že tou nejděsivější věcí na Zemi je setkání s někým, kdo má moc určovat váš osud.

V dnešní době už je tato městská skládka na severním okraji Modřanské rokle revitalizovanou krajinou. Její morfologie si ale bude navždy pamatovat vybagrování díry, navezení odpadků a snahu celé to zamaskovat nahrnutou hlínou a výsadbou dřevin. 

Jak svým dětem vysvětlím, že moje dílo je z velké části svědectvím o lidské hanebnosti a krutosti, ptá se Lukas Bärfuss. Po Friedrichu Dürrenmattovi, Maxu Frischovi a Adolfu Muschgovi se jedná o čtvrtého švýcarského spisovatele, který získal toto prestižní ocenění za dosavadní dílo.

Stejnou funkci jako Stalin měl v oficiálně editované české poezii té doby obraz Klementa Gottwalda.

Odklon od velkých témat, jimiž se zabývali „mistři“, a s ním související opuštění vysokého jazyka plného abstraktních pojmů bylo pro mnohé něčím, co nikdy nedokázali plně přijmout.

Svět Jana Kameníka je světem a fortiori esoterickým, který zahrnuje prvky křesťanské – ale přetváří si je a vykládá zcela po svém.

Po prázdninové přestávce se Tvar vrací k pokračování cyklu Dějiny kolonialismu, jehož vydávání zahájil loni na podzim. Pojednání, které zveřejňujeme a jehož autorkou je česká historička žijící ve Finsku Veronika Sušová-Salminen, si všímá ruské koloniální expanze do střední Asie v posledním půlstoletí před únorovou a říjnovou revolucí.

Nový světový řád, který po druhé světové válce prosadily nové supervelmoci a OSN, odsoudil k zániku „starý“ kolonialismus evropských mocností.

Vejdi k studni a roztoč se kolem ní, / ze středu vychází veškeré kroužení.