Co je hermetismus

Předběžné vymezení pojmu „hermetismus“ je jednoduché, ale bude dále zpřesňováno. Hermetismus je systém doktríny a praxe, která je pojmenována po svém legendárním zakladateli, který byl řecky nazýván Hermes Trismegistos (latinsky Merkur či Merkurius), ale měl to být původně staroegyptský bůh moudrosti a písma zvaný Thot (nebo Thovt), zobrazovaný jako lidská postava s hlavou ptáka ibise. V knize Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů od Manfreda Lurkera je uvedeno k Thotovi, že

podle směsi různých podání je význam jeho jména nejasný.

Byl uctíván v Hermopolisu jako „pán měsíce“ a jako takový byl také „pánem času“. Jeho kult sahá až do doby 3500 let př. Kr. V každém případě je to bytost mytická. Podobně je tomu s Hermem Trismegistem („třikrát mocným“ či „nejmocnějším“, což znamená, že byl bohem, králem a veleknězem, případně je jeho jméno vysvětleno tím, že vynikal ve trojici tehdy nejvyšších nauk, tedy alchymii, astrologii a magii). Nicméně původně byl Hermes starořecký bůh pastevectví a stád a kromě dalších především, už v synkrezi s Thotem, byl nazýván „psychopompos“ (průvodce mrtvých do podsvětí nebo vůbec průvodce lidí životem, což by bylo ve větším souladu s posláním jeho učení). Již v roce 1500 př. Kr. vystupuje také jako „bůh moudrosti“. V době helenizace Egypta Ptolemaiovci ve 3. stol př. Kr. mu byla připisována řada textů, později označovaná jako „hermetica“, obsahující učení nazývané jako hermetismus.

„Hermetica“ jsou východiskem dvou rovin či způsobů studia a chápání hermetismu. Jedná se o přístup akademický (vědecký) a esoterický (skrytý). Oba tyto přístupy se od sebe liší svými metodani a posláním. Vědecky je hermetismus zkoumán metodou zvanou hermeneutika jako vědecký výklad významu toho, co „hermetica“ podávají, jaký je původ jejich textů, jejich filosofie, vztahu k náboženství atd. Hermeneutika nebyla původně ani tak vědou jako spíše filosofií či náboženským pokusem o výklad obsahu biblických textů. V případě hermeneutiky se uplatňují zejména hlediska historická, kulturní, lingvistická, eventuálně také sociologická a psychologická. Je to práce se systémem pojmů; elementy jsou tu tedy pojmy, symptomy a kauzalita. Proti vědecké (akademické) hermeneutické metodě výkladu významu textu stojí pojetí esoterické (z řeckého slova, které znamená niternost, respektive skrytost), opírající se o práci se systémem symbolů obvykle ve formě obrazů jako takových nebo vyjádřených slovy. Metoda esoterního pojetí hermetismu je označována jako hermetika. Zatímco slova jsou hlavně nástrojem pro vysvětlování pojmově-logickým abstraktním myšlením, hermetika jako metoda je postavena na intuitivním chápání symbolů, které vyjadřují něco ve věcech skrytého, jako jsou skryté vnitřní vlastnosti věcí (třeba v bylinách skryté vlastnosti léčivé). Podle starých hermetiků má každá věc svou tvář (signatura rerum) a jako taková tvoří s ostatními věcmi systém vzájemných sympatií a antipatií. Esoterní výklad v hermetismu je tedy primárně založen na intuitivním výkladu, který nepracuje s pojmy, ale s obrazy a analogiemi. H. Rombach to nazývá „hermetickým zábleskem“.

[Hermes Trismegistos na rytině ze 16. či 17. století]

Esoterismus je ve smyslu této skrytosti něčím, co přesahuje možnosti vědeckého poznání, co je tedy za hranicemi vědy jako transcendentní (každodenní zkušenosti přesahující, jako například zjevy „duchů“ zemřelých lidí nebo jejich „hřmotící“, světelné a jiné projevy v tzv. strašidelných domech). Je to „jinosvět“ či paralelní svět, který je předmětem zájmu esoterního pojetí hermetismu. Avšak nejde tu jen o nadpřirozená zjevení a nevysvětlitelné zjevy a příhody, ale také o smysl toho, co může být skryto za obsahem hudebního díla například Richarda Wagnera či básníka Otokara Březiny nebo surrealistického malíře Salvadora Dalího.

Dříve se tento neviditelný svět magického „paralelního světa“ označoval jako okultismus (z latinského slova occultus, tedy skytý, utajovaný), avšak ve smyslu úmyslně utajovaného. Třeba hebrejská kabala byla šířena jen ústně, „od ucha k uchu“, aby byly její poznatky skryty a nebylo zneužito významné vědění (například tajuplný rituál zhotovení umělé bytosti, „golema“). Je tedy určitý rozdíl mezi okultismem a esoterismem: Nejvyšší úroveň magie, magia divina či theurgie, je tak spíše obor okultismu ve smyslu úmyslně utajovaného, aby to podstatné nebylo prozrazeno „ještě nezasvěceným“. Už ve starém Egyptě v Isidiných, Osiridových a chrámech jiných staroegyptských bohů na obou březích Nilu toto přísně tajné a náročné zasvěcování noviců do „utajovaného vědění“ údajně prováděli egyptští hierofanti (zasvěcení velekněží). Pojem esoterismu je širší než pojem okultismu, když zahrnuje skrytost různých druhů umění, zejména hudebního. Esotericko-okultní fenomény měly bohatou fenomenologii překračující oblasti empiricky pojatého času, prostoru a projevů lidského života. A tak se tu rozlišuje: věda a esoterismus, realita a transcendence („jinosvět“, „paralelní svět“). Teprve nedávno významný německý filosof, představitel třetího proudu fenomenologie, Heinrich Rombach, a autor knihy Přicházející bůh, rozlišil „svět a protisvět“. Je legitimní, že proti hermeneutice stojí hermetika jako způsob nahlížení tohoto „jinosvěta“ (H. Rombach, 1991, česky 2022).

Ačkoli se v posledních létech akademicky a esoterně pojatý hermetismus sbližují díky řadě významných astrofyzikálních a kosmologických objevů, v mnoha těchto objevech je obsaženo to, co již hermetismus objevil (například nutnost rozšíření pojmu života a jeho podmínek či pojetí stavby vesmíru jako účelně fungujícího živého systému řízeného duchovním činitelem). Přesto v obou těcho směrech, akademickém a esoterním, zůstává řada rozporů. Je to zejména zásadní rozpor ve vědeckém a esoterním pojetí magie (oboru náležejícího do oblasti hermetismu). Spočívá v tom, že vědou byla magie staršími teoretiky chápána jako vývojově opožděné a afekty deformované, tedy méněcenné myšlení. „Vědecky“ byla „magie“ pojata spíše jako čarodějnictví a v podstatě prohlášena za systém „primitivních pověr“. Jako taková byla studována zejména u přírodně žijících národů. Teprve významný kulturní antropolog Claude Lévi-Strauss (v díle Myšlení přírodních národů) a další badatelé zjistili, že „magické myšlení“ těchto národů vůbec není „méněcenné“, ale je to zkrátka myšlení jiné, založené mj. na chápání principu „tváře věcí“. Na základě tohoto principu měli tito přírodně žijící národové dokonalou klasifikaci léčivých rostlin, která udivovala západní botaniky.

[Socha Asklepia, kopie originálu ze 4 st. př. Kristem]

Hermetismus jako dílo legendárního Herma Trismegista se ve zlomcích a citátech zachovalo a bylo shrnuto do svazku nazvaného Corpus hermeticum (česky 2002, překlad a komentář Radek Chlup). Původně řecký text objevil jeden mnich, který patřil ke skupině agentů Cosima Medičejského, který ve Florencii založil Platónskou akademii. Pořizoval překlady textů významných řeckých filosofů, které hledali jeho agenti a přinášeli mu je, aby je nechal přeložit do latiny, tedy jazyka tehdejších vzdělanců. Uvedený mnich objevil tento text v jednom makedonském klášteře, přinesl ho do Florencie a Cosima zaujal tak, že Marsilio Ficino, významný renesanční filosof a teolog, přední představitel Platónské akademie, který zrovna překládal Platóna, musel začít s překladem hermetického korpusu do latiny. Ficino k němu napsal úvod a nazval soubor těchto spisů Poimandres (Pastýř), názvem prvního traktátu z celého souboru hermetických spisů. Poimandres se pak rychle šířil Evropou, spolu s prvními latinskými překlady kabalistických spisů a byl později rozšířen o další čtyři traktáty a nazván Corpus hermeticum. Soubor těchto spisů je však obsahově i autorsky zřejmě nejednotný. Představuje výroky, které Hermovi přisuzovali gnostikové a zejména patristé (například Lactantius, který Hermovi připisovaná díla pokládal za významná pojednání o staroegyptské teologii). Bohužel, akademicky bádajícími hermetiky nebylo do souboru nikdy zařazeno dílo, které naopak esotericky orientovaní hermetici pokládají za Hermovo dílo výsostné a které je nazváno Smaragdová deska.

Esoterický přístup ke studiu hermetismu se opírá právě o tento jedinečný a krátký text Tabula smaragdina (M. Nakonečný: Smaragdová deska Herma Trismegista, 2. vyd. 2009). Je to vlastně dvanáct tezí, obsahově jednotných a formulujících principy fungování kosmu a lidského údělu v něm. Dílo bývalo nazýváno „filosofií alchymie“. První teze „co je dole, je jako to, co je nahoře, a to, co je nahoře, je jako to, co je dole“ je slavný výrok o analogii člověka jako mikrokosmu a vesmíru jako makrokosmu. Tento výrok citují dnes i někteří kosmologové a mezi první interprety Smaragdové desky patřil geniální fyzik Isaac Newton.

Jedním z největších obnovitelů hermetismu v Evropě byl v polovině 19. století francouzský jáhen Eliphas Lévi Zahed (vlastním jménem A. L. Constant), autor slavného díla Dogma a rituál vysoké magie (francouzsky 1856, 1860, čes. 1915, 1975). Tento Mistr a filosof vysoké magie o Smaragdové desce napsal tuto nadšenou charakteristiku:

V Egyptě byla z magie učiněna universální věda, která byla formulována v dokonalé dogma. Nic nepředčí ani se nevyrovná v souborném pojetí všech nauk starověkých naukám Hermovým, vrytým do drahokamu a známým pode jménem Tabula Smaragdina – Smaragdová deska; jednota bytí a jednota harmonií, vystupující nebo klesající, pokračující a souměrný žebřík Slova, nezměnitelný zákon rovnováhy, souměrný pokrok odpovídající universálním požadavkům, poměr mezi ideou a Slovem, odpovídající poměru mezi Stvořitelem a Stvořením, nepostradatelná mathematika Nekonečna, provedená mírou jednoho jediného úhlu konečna; to vše je vyjádřeno jedinou větou velikého egyptského hierofanta.

Vrcholně zajímavý je historický původ hermetismu, přičemž ale je jeho určení mimořádně složité, když není nic spolehlivě známo o jeho původci nebo původcích. Mnozí okultisté a esoterici milují legendy a spojují Herma Trismegista s obdobím předdynastického Egypta a s kulturou předcházející kultuře Egypta. Onou západní prakulturou měla být kultura atlantská, která se po svém zničení – podle některých okultistů – uchytila v prastarém Egyptě a Hermes Trismegistos byl jejím představitelem. Toto tvrzení má ovšem blíže k mýtům než k historickým skutečnostem. Místo, kde se Atlantida propadla do moře, se stále hledá a jsou známé i další prakultury se stejným osudem (kultura Mu či mínojská kultura).

[Jan Kefer (1906–1941), český hermetik a publicista]

Spor o staroegyptský původ hermetismu má své obhájce i odpůrce. Lze však dát slovo vynikajícímu znalci esoterní kultury starého Egypta Eriku Hornungovi. Již podtitul jeho díla Tajemný Egypt, který zní Kořeny hermetické moudrosti (něm. 1999, čes. 2002), naznačuje jeho pozici ve výše uvedeném sporu. Hornung uvádí, že

Hermes Trismegistos je v egyptských pramenech předznamenán už na konci 2. století př. n. l., i když řecká podoba jména se vyskytuje teprve ve 3. století n. l. […] Nedávno se objevila ‚Kniha Thovtova‘, sepsaná v démotickém, tj. v pozdním lidovém písmu, jež vznikla patrně v 1. století př. n. l., a je zachována na několika papyrech z 2. století n. l., podává dialog Thovta a Osirida s jedním žákem.

Hermes Trismegistos je, jak víme, řecké pojmenování egyptského boha Thota. K charakteristice daného textu Hornung poznamenává, že tu „existují četné shody s řeckým hermetismem“, že tu vystupuje také Asklepios a jednou také jméno Thota s trojnásobným adjektivem „veliký“. Hornung dále vysvětluje souvislost knihy se jménem Imhotepa: „Imhotep je historická postava, o čemž se dříve pochybovalo. Je považován za autora nejstarší nauky o moudrosti a za pravzor mudrce vůbec […] Jako bůh léčitel byl postaven na roveň řeckému Asklepiovi (latinsky Aesculapovi).“ Jako bůh měl vlastní chrám a „střediskem jeho uctívání byla Memfis“.

Kořeny hermetismu tak byly hledány v bájné Atlantidě či v Persii, ale historicky může být doloženo, že spočívají ve staroegyptské teologii, mýtech a mystériích, a jsou literárně doložené nejen texty papyrů, hieroglyfickými nápisy na zdech chrámů, ale také texty Knihy mrtvých. V době helenizovaného Egypta se jeho esoterismus konfrontoval a mísil se směry řecké spirituální filosofie. Velmi blízko má k hermetismu také Plótínův neoplatonismus. Staroegytské a řecké základy hermetismu prošly v následujících staletích éry křesťanství dalšími vývojovými etapami, především třemi fázemi: (1) egyptsko-řeckou, (2) renesanční a (3) „rosenkruciánským osvícenstvím“ (F. A. Yatesová: Rozenkruciánské osvícenství, angl. 1972, čes. 2000), ze kterého se zrodilo (4) „vzkříšení“ hermetismu v lóžích rosenkruciánů a esoterního svobodného zednářství v „iracionálním dvacátém století“.

O egyptsko-řeckém období hermetismu se zmíním jen stručně. Zejména řada německých akademických badatelů soudí, že hermetismus je starořeckého původu. Německý badatel Josef Kroll v díle Die Lehren des Hermes Trismegistos (1914) srovnával traktáty hermetického korpusu s řeckými filosofy, speciálně v oblastech: pojetí Boha a bohů, v pojetí světa, v pojetí člověka a v pojetí etiky. Kroll se ve výsledku domnívá, že hermetismus má starořecký původ, ale je sporné, zda tu nejde o pořečtění staroegyptské teologie a metafyziky v době helenizace Egypta. Nacházeje ve spisech připisovaných Hermovi četné vlivy řecké filosofie, zejména platonismu, stoicismu, neoplatonismu a gnóze, dospěl ke zcela problematickému závěru o řeckém původu hermetismu. Hermetismus byl označován velmi nepřesně jako „pohanská gnóze“ a navíc byl ke srovnání se starořeckou filosofií používán jen Corpus hermeticum, v němž autorství některých jeho traktátů připisovaných Hermovi je sporné.

Další okruh otázek srovnávání hermetických spisů s řeckými filosofy se týkal pojetí světa a člověka. Kroll se k němu vyjádřil opět zcela zásadně:

Všechno, co vystupuje jako jev, je vytvářeno podle určitého praobrazu, ideje. Hermes převzal také zde, jak to činil tak často, tradiční platónské pojetí […]. Nejvyšší Bůh je prazdrojem všech věcí a prazáklad prvních idejí (Jamblich, O myst. VIII 2) […] Ideje nemají své trvalé bytí [‚Bestand‘] mimo Boha, on je v sobě zahrnuje.

Podle Herma „ideje existují nikoli jen jako předobrazy věcí, nýbrž také jako činné síly, myšlenka, která např. je nám známa u Filona, který považuje ideje jako boží dynameis, které utvářejícím způsobem působí na materii“. Co se pojetí člověka týká, je tomu podle Krolla opět v duchu helénského spiritualismu:

člověk je vazebným členem mezi dvěma světy. Kvůli své duši, která přísluší říši démonů, je ‚nejnižší‘, hluboko v materiálním světě spočinutý člen světa duchovního, na druhé straně stojí na vrcholu vzestupné linie pozemských bytostí, v nichž se nechá duševní sledovat od jeho nejtemnějších počátků až k rozumové duši a sice tak, že vyšší vždy do sebe pojímá podstatu nižšího, takže člověk v sobě zahrnuje všechny nižší stupně.

Znamená to, že i vysoce duchovně rozvinutý člověk má ve své duši něco animálního? Pro vysoce rozumově vyvinutého člověka to platí jistě, neboť rozumová vyspělost nutně vždy nekoresponduje s vyspělostí mravní. Nicméně mundus inteligibilis je ve své podstatě netělesný a to komplikuje odpověď na výše položenou otázku. V textech řeckých však nenacházíme tak ostře formulovanou tezi o vztahu světa a člověka, jak ji formuloval hermetismus: Člověk je mikrokosmos analogický makrokosmu („jak nahoře, tak dole“). Zcela zásadní je však skutečnost, že hermetismus převzal již u Platóna vystupující učení o duši světa (anima mundi).

Kroll to formuloval takto:

Celý svět, vše co vůbec existuje, je naplněno duší […]. Vše je svým způsobem v nebi a na zemi pohybováno duší. Všechny duše ve světě povstaly z jedné světové duše. Tato jedna duše je základem veškerého života, také nesmrtelného. Ano, také ideje závisí na světové duši.

Soudím, že toto pojetí oduševnělého světa, výrazné zejména v alchymii a magii, je klíčovým pojetím nejen hermetické filosofie, ale i její praxe, protože má dvojí konotaci: Jednak s pojmem astrál a jednak s oním tajemným slovem Smaragdové desky, jímž je „telesma“. O klíčovém významu konceptu „duše světa“ byl přesvědčen i Kroll, když napsal: „Ačkoli duše světa působí ve všech částech světa, všechny duše světa, nikoli jen člověka, přesto na ní musí záviset, na což, zdá se, Hermes kladl váhu, aby byla udržována její jednota a jednotnost. Známe tuto myšlenku také již u Plotina.“ Duše světa uděluje všemu život, dává všemu pohyb podle přesných zákonů a rozlévá se celým vesmírem; její harmonickou činnost a život prokazuje „řízený běh hvězd“.

Učení o světové duši zůstalo téměř stále totéž až do zániku řecké filosofie, snad s výjimkou stoické doktriny, která identifikovala Boha a duši světa. Také hermetické myšlenky nepřináší k tomu nic nového.

Promyšlené pojetí duše světa lze najít u neoplatonika Plótína (Enneady. III. 5,4; VI. 5, 9).

Žalozpěv z Asklepia

Nevíš snad, Asklepie, že Egypt je obrazem nebe […] naše země je chrámem světa? Leč běda, přijde čas, který ukáže, že Egypt darmo byl zbožným ctitelem božství […] Ó Egypte, Egypte, z tvého náboženství zbudou jen pověsti […]. Temnotám se bude dávat přednost před světlem, smrt se bude považovat za užitečnější než život, nikdo nepozvedne oči k nebi, zbožný bude pokládán za blázna, bezbožný za rozumného, zuřivec za silného, nejhorší za dobrého. A věřte mi, že nadto bude připraven o hlavu ten, kdo se bude oddávat náboženství mysli. Neboť bude nalezena nová spravedlnost, nové zákony. Nebude nic svatého, nic zbožného, nebude slyšet nic, co by bylo hodno nebe a nebešťanů…

Pozoruhodné je renesanční pojetí hermetismu, neboť tam to vlastně všechno začalo, když, jak tu již bylo popsáno, do Platónské akademie ve Florencii, kterou založil a vedl významný teolog a filosof Marsilio Ficino, ale financoval ji Cosimo de Medici, byl přinesen hermetický korpus, který vzápětí okouzlil celou řadu významných katolických teologů a Hermes Trismegistos byl připočítán k tvůrcům „věčné filosofie“. Magie byla ovšem inkvizitory prohlášena za maleficium, tedy za konání zla, a to zejména čarodějnicemi ve spojení s ďáblem. Ficino byl magií okouzlen, ale aby unikl perzekuci, pěstoval „dovolenou“

astrologickou magii, která na základě sympatií a antipatií věcí poskytovala služby lékařům ve výrobě různých lektvarů.

Významným představitelem renesanční magie byl Giordano Bruno (skončil roku 1600 na hranici), který se pěstování spíše filosofické než praktické magii věnoval na svých studijních cestách. Ústředním pojmem v jeho spisech o magii bylo starodávné pojetí „duše světa“ (anima mundi) jako jakéhosi teoretického propojení mezi světem matérie a světem duchovním a současně jako zdroje energie sui generis. Jeho systém magie by v moderním pojetí neobstál, pozoruhodné je však jeho pojetí „vazby“, závislosti, z níž nejzáhadnější je osudovost. O jeho filosofii magie by se zájemce mohl přesvědčit v jeho dvou knihách o magii a jednom eseji v díle, které bylo přeloženo do češtiny (Bruno G.: Magie, pouta a dialog renezančního filozofa, 2007).

V období renesance již v Evropě vystupovala řada významných okultistů a hermetiků, byla to doba legendárního doktora Fausta a významnými představiteli byl například autor systematického díla o magii Heinrich Cornelius Agrippa von Nettesheim (1484–1535) či slavný lékař, chemoterapeut spagyrik Paracelsus (1493–1501).

Období rosenkruciánského osvícení se hodnotí obtížně, protože se zde již hermetismus a okultismus proplétají s pansofickým hnutím a politikou. Mystický symbolismus „chemické svatby“ zde pro některé autory znamená spíše šifrované politické (zejména protijezuitské) spiknutí než skutečnou mystiku. Současně to znamená sbližování řady významných akademiků, z nichž asi nejvýraznějšími hermetiky-vzdělanci byli John Dee (1527–1607) a Robert Fludd (Robertus de Fluctibus, 1574–1637). F. A. Yatesová píše, že „rosenkrucián zůstával plně vnořen do renezanční hermeticko-kabbalistické tradice, ale nebyl rozptylován ‚sounáležitostí s okultní filosofií‘ “. Deea považovala za typického rosenkruciá-
na a dále uvádí, že

stopy rosenkruciánského uvažování mohou být vysledovány u Francise Bacona a dokonce u Isaaca Newtona

(v jeho archivovaném díle dokonce najdeme více spisů o alchymii než o fyzice). Za důležitou však pokládám poznámku velkého znalce věci, Pierra de Lasenica, kterou vložil do své knihy Hermetická iniciace Universalismu na základě systému rhodostaurického: charakterizuje krátce legendu Christiana Rosenkreutze a píše, že nemá v úmyslu ji kritizovat ani analyzovat, zda je historickým faktem, alegorií nebo legendou, ale že: „Od tohoto data zobecňuje v evropské esoterní kultuře, dík tomuto tajemnému bratrstvu, nový filosofický směr v hermetismu, jehož počátky sahají více než deset tisíc let před naši éru, který se snaží spojiti stará orientální mystéria s esoterismem soudobým v jeden universální celek.“

Konečně krátce o věku iracionalismu, jímž je míněno období konce 19. a začátku 20. století. V tomto smyslu o tom píše J. Webb (The Flight from Reason; sv. I.: „The Age of the Irrationale“, 1971) a míří tím přímo na nežádoucí a ničivý okultismus, na dobu, kdy svobodné zednářství, mnohdy pramen duchovního života, se od londýnského provolání roku 1717 stalo politicko-světovou a ideově geopoliticky angažovanou organizací. Je to doba silného, mnohé oslňujícího ex oriente lux, koncentrovaného v díle ruské světoběžnice Heleny Petrovny Blavatské, označované jako theosofie s pokusy o mírné slučování se západním esoterismem. Nicméně zmínit je zapotřebí také anglické, původem rosenkruciánské lóže, jakými byli „magikové“ lóže The Golden Dawn, na niž navázal pověstný Aleister Crowley, německé lóže „egyptského zednářství“, které měly základ ve vysoce sofistikovaných hypotézách „božského“ Cagliostra, a posléze zejména pařížská Svobodná škola věd hermetických (proslulý popularizátor okulních nauk Papus, tedy Gérarde Encausse) a řád Rose-Croix cabbalistique Stanislase de Guaity. Nešlo tu o „zradu vzdělanců“, jak se později domníval francouzský filosof J. Benda, ale většinou o upřímné hledače nového pohledu na svět v období fin de siècle. Hermetismus, zejména pak jeho specifické formy „společenské“ magie patří k dobře placeným artiklům i zaměstnáním. Nechybí však snahy o další vývoj esoterního hermetismu.

Novodobý český hermetismus

Nejlépe se českému hermetismu dařilo za doby panování císaře Rudolfa II. Habsburského, kdy Praha byla plná alchymistů všeho druhu. Avšak zde bude pojednáváno o novodobém českém hermetismu, který souvisí se založením první martinistické české skupiny, později lóže, a s neúnavnou a obětavou činností českého šlechtice italského původu, barona Adolfa Leonhardiho se sídlem na zámku v jihočeské Stráži nad Nežárkou (pozdějším sídlem slavné pěvkyně Emy Destinnové). Baron Leonhardi založil v Praze lóži theosofickou a roku 1892 nejprve kroužek martinistů a roku 1895 martinistickou lóži U Modré hvězdy ve stejnojmenném hostinci, který stál vedle stanice tehdejší koňské dráhy České Budějovice–Linec. Členem této lóže byl i básník a spisovatel Julius Zeyer. Baron Leonhardi měl v oblibě theosofii, hermetismus a iluminismus, znal se s tehdejším vůdcem martinistů Papusem, byl jím do martinismu zasvěcen a dostal chartu pro martinistické sdružení v tehdejším Rakousku-Uhersku.

Pro další výklad je však nutná malá vsuvka o tom, co je to martinismus. Budiž řečeno, že je to v podstatě pěstování západních forem esoterního hermetismu. Martinisté své jméno nesou po svém zakladateli, „neznámém filosofovi“ Claude de Saint-Martinovi (1743–1803), který byl žákem theurga Jacquese Martinese de Pasquallyho (1715–1774), filosofa reintegrace, návratu k původnímu stavu duševní jednoty v sobě samém a se svým životním prostředím (viz: Pasqually, M.: Traité de la réintegration des Êres dans leurs premiéres propriétes, vertus et poissance spirituelles et divines, 1899 Paris – posmrtně; o martinismu viz: Nekonečný, M.: Neznámý filosof Louis-Claude de Saint Martin [Martinismus kdysi a nyní], Praha 2007).

Martinisté jsou organizováni po celém světě do kroužků (do sedmi členů) a lóží (více než sedm členů). Zabývají se pěstováním vlastního spirituálního vývoje a vývoje lidstva, vycházejíce z „prvního pádu člověka“ a jeho vyvržení z „rajského prastavu“. Oproti de Pasquallymu, který zasvěcování svých žáků ukončoval evokací „duchovních bytostí“, Saint-Martin theurgii odmítal jako nebezpečnou cestu a volil „cestu srdce“, zušlechťování a dobročinnosti „člověka touhy“, který má vůli po duchovním růstu. V martinistických lóžích se nicméně pěstují všechny druhy praktického hermetismu a obsahem se „martinisté“ slučovali s „martinézisty“ do jednotné organizace, která měla své ústředí donedávna v Paříži. Později byly v Čechách zakládány další martinistické lóže vesměs se zaměřením na různé obory hermetismu. Kupříkladu Pierre de Lasenic (1900–1944) byl martinistou (dokonce založil a vedl martinistickou lóži Horev a redigoval její časopis stejného jména).

Na martinisty a hermetiky Leonhardiho brzy navázal hermetismu zcela oddaný Otakar Griese (1881–1932) se svou, nejprve v Přerově a později i v Praze velmi aktivní organizací zvanou Svobodná škola věd hermetických a vydavatelstvím, které přinášelo, kromě jeho vlastních publikací, i překlady vzácné cizojazyčné literatury, jakož i časopisy Isis, Lucifer a sborník Pentagram.

První českou, ryze hermetickou organizací byla společnost Universalia jako volné sdružení, které bylo založeno 24. června 1927 v Praze. Prvním předsedou této společnosti byl J. S. Kmínek, ale byl ze zdravotních důvodů nahrazen Janem Řebíkem, notářem z jihočeského Lišova, který převzal také vedení první české martinistické lóže po baronu Leonhardim. Spiritus rector a neúnavný činitel byl Jan Kefer (1902–1941), který chtěl vybudovat v Praze světové zasvěcovací středisko. Společnost měla velmi bohatou činnost vzdělávací (vydávala časopis Logos, původní i přeloženou světovou literaturu, a to převážně hermetickou). Hvězdami českého hermetismu byli vedle Jana Kefera také Petr Kohout (tedy Pierre de Lasenic) a František Kabelák (1902–1969), zabývající se též kabalou. V pražské kavárně Louvre se pořádaly roční cykly přednášek z různých oborů esoterismu a Kefer konal přednášky k úvodu do všech oborů hermetismu. Byl autorem dvou velmi významných děl Theurgie magické evokace a Syntetická magie. Nejvýznamnějším dílem P. de Lasenika, obohacujícím i literaturu, tak jako obě dvě uvedená díla Kefera, byla kniha Tarot: klíč k iniciaci. V období protektorátu byla v důsledku tvrdých zásahů gestapa proti okultistům činnost Univesalie zastavena a Jan Kefer zemřel v nacistickém koncentračním táboře. Pokusy obnovit činnost Universalie v jejím jedinečném duchu se nezdařily.