Neexistuje snad básník či malíř, jenž by alespoň ve svých počátcích nezakopl o ta kouzelná slova: Hermetické umění, hermetismus, okultismus, esotherika, věda uzavřená v samu sebe, a není snad dívka-básnířka, která by pohrdla touto vědou a možností prokletí. A myslím, že snad toho mnozí dosáhli. Tak jako vy o nich vím, jsou to legendy v našich nočních sněních, paní a pánové noci – a přece si myslím, že většina z nich lhala, nedošli ke svému cíli, nebyli mágové, a přece však věřím v sílu jejich vůle, v jejich fanatismus, jejich magii. Ta zůstala! Už to, že se někdo položí do vůle odvráceného světa za oponou a vědomě riskuje zdraví a rozum a svou čest, je součástí – aspoň nyní pro nás – poetického rozhovoru s temnotou, pakliže je básník nebo něco podobně užitečně něžného. To, o čem jsem se tak trochu rozněžnil, už není součást našeho světa. Nikdo opravdu nevěří ve víly, aspoň tak jako Arthur Conan Doyle, nikdo nevěří ve svět elfů ani v existenci kouzel. Dnes se hádáme o to, zda může být elf černoch, nebo nemůže, ale já vím, že takové bytosti jsou (pleť mají spíš do zelena nebo do červena: yo son un rubío, piensa de la luna). A třebaže považuji za vysoce užitečné uvažovat třeba o existenci bytostí, které se nepřidaly na stranu světla ani tmy, není to teď předmětem našeho zájmu. Chci ze svého „paláce vědění“ (jak by řekl Sherlock) vytáhnout něco z toho, co jsem pochytil o hermetismu, a zvláště se zaměřit na jeho vliv na českou literaturu.

Renesance hermetismu v 19. století

Nenávist k vědě a hrůza z techniky mě přivedly k absurdní víře v Boha.

Tato věta sice zazní ve filmu Luise Buñuela Mléčná dráha z roku 1969, ale do určité míry osvětluje počínání některých jedinců ve století páry, vědy a racionalismu. Je známo, že Newton nebo Swedenborg, vědátoři par excellence, nečinili rozdílu mezi vědou a – jak se později začalo říkat – pavědou (hermetismem, alchymií), v 19. století je však už takový přístup vstupenkou do Bethlemu, Salpêtrière nebo Bohnic. Přesto se však najdou extraordinérní vědci, kteří se nebojí proniknout do antipatického světa – nejen v literatuře (postavy z příběhů Arthura Machena: lékař Haberden nebo antropolog Gregg), ale i ve skutečném světě. A jestliže dříve byla nepřítelem hermetického myšlení Církev, nyní je to Věda – ale způsob krytí zůstává stejný.¹ A proto zažívají v posledních desetiletích 19. století tajné společnosti své slavné znovuzrození. Nemůžeme si však novodobé hermetiky imaginovat jako zakuklence scházející se ve sklepeních při svitu plynových lamp. Velký díl pro otevřenost společnosti vykonala spiritistická hnutí Allana Kardeca i americký spiritualismus (ať již o nich smýšlíme jakkoli); monumentální kompendium Jamese George Frazera Zlatá ratolest (první verse vyšla roku 1890) o sakrálních rituálech, uctívání mrtvých, pohřebních obřadech a totemismu; vykopávky prováděné v západní Anglii v sedmdesátých letech 19. století, které probudily zájem o keltsko-římskou spiritualitu; studie Richarda von Krafft-Ebinga Psychopathia Sexualis (1886), která koresponduje s pozdně viktoriánským zájmem o „afektivní alchymii“ sexu a francouzskou explosí černých mší zachycenou například v Huysmansově románu Tam dole (1891).

Jde o jakousi duchovní revoluci ve vědě i celé společnosti spojenou s religiositou, detabuisací sexu, zájmem o okkultismus, otázku Pádu člověka a hledání Neznámých nadřazených. Ferdinand Brunetière v Revue des deux Mondes píše: „Věda ztratila svou závažnost a náboženství opět nabylo svůj díl vážnosti.“ A jistě v tom bude mít i podíl doznívající zuřivá reakce na Charlese Darwina.

A tak je roce 1882 v Londýně založena – podnes existující – Společnost pro psychická bádání (Society for Psychical Research), jejímiž členy jsou například filosof Henry Sidgwick, chemik William Crookes nebo fyzik Oliver Lodge. K obřadní magii se vracejí učenci a básníci keltského znovuzrození, William Butler Yeats a A. E., vlastním jménem George Russel, kteří zakládají dublinskou lóži Hermetické společnosti v roce 1886. O dva roky později vzniknou dvě nejkapitálnější společenstva počátku moderního hermetismu: britský Zlatý úsvit² a francouzský kabalistický řád Rose-Croix. Dodejme, že Britové byli zaměřeni, jak už je jejich zvykem, exaktně, francouzská skupina vedená náramně vousatým mistrem Jósephinem Péladanem hlásala svrchovaný kult umění. Jistá sympatická výstřednost spojená s dandismem jim však byla společná. Postačí upozornit na extraordinérní styl takového MacGregora Matherse, Aleistera Crowleyho, Williama Butlera Yeatse nebo proslulého abbé Boulana, jenž si údajně na levé chodidlo nechal vytetovat kříž samotného Spasitele, aby po něm mohl denně šlapat (připomeňme v této tetovací mánii hispanoamerickou básnířku, která si nechala na celou levou půlku zadečku vytetovat hákový kříž). Ostatně v určitých závitech naší mysli vládne mistr levé ruky, sám ďábel.

Musíme pochopit, že tyto proudy myšlení vycházejí ze staré tradice, jež nebyla vždy správně pochopena, pakliže vůbec kdy pochopena byla. Pokud bych chtěl být zlovolný, pak je možné, že celý hermetismus je víra v to, že lidský život, konkrétně váš, má stejnou cenu jako život dědečka, který lízal medovou hůl. Což je nesnadné k pochopení pro toho, kdo se dokonce ani magií nikdy nezabýval. Snad bude vhodnější ocitovat můj oblíbený poznatek lingvisty a religionisty Georgese Dumézila:

To, co jsem zahlédl z indoevropského světa, mě naplňuje bázní. Nerad bych žil ve společnosti, v níž působí Männerbünde… nebo druidové.

Ano, bázeň a strach, touha po poznání s jednoznačnou příchutí sexuálních aberací a na druhé straně jemné umění meditace, vážení slov, kabbala denudata. Toto duchovní hnutí zasáhlo i Země české, a to téměř okamžitě.

O pádech a naději

Hermetismus, gnose a magie se vracejí jako atrakce i jako pomocník – možná ne vždy, když je člověku na Zemi nejhůř, ale přece jen v jistých intervalech. Okamžiky, kdy je toho příliš, příliš esotheriky, mirabelosně popsal Umberto Eco v románu Foucaultovo kyvadlo (1988), ty druhé definuje příkladný kriminální seriál Specialisté: odčarovaný svět deprivovaných socek, intelektuálních nádeníků, manželů a manželek střední vrstvy v tom nejhorším ze všech středních věků a bohatých podnikatelů závislých na pohledu do bílé zdi a dozoru duchovních koučů. Jsou tady jisté návraty zájmu o hermetismus, jako by nábor mladých adeptů, v západním světě (a vzápětí i u nás), osmdesátá a devadesátá léta
19. století, třicátá a čtyřicátá léta a osmdesátá a devadesátá léta 20. století… Ale tento veletok je samozřejmě neustálý, jen někdy jako Punkva nebo Sviní potok pod Teplicemi trochu zmizí z našeho dohledu nebo mu zatne tipec nějaká příšerná ideologie. A nemusí to být pouze ideologie takříkajíc státotvorně světovládná, žádné nacistické razítko „entartete Kunst“. Stačí být nadšeným prostým fanatikem pro umění, kterému říkám imaginativní, a všimneme si dobového nebo kritického zokrajičnění umělců jako Váchal nebo Puvis de Chavannes, stačí pouhá etiketa, chcete-li label „amatér“, „zpátečník“, „akademická malba“, a je vskutku vymalováno. A jde to i jinak: Vždy byla zamlžována i bagaletisována filiace mezi hermetickým symbolistou Gustavem Moreauem a avantgardním malířem Henri Matissem nebo mezi Helenou Petrovnou Blavatskou a duchovními zdroji skupiny abstrakcionistů De Stijl, najmě Pietem Mondrianem. Co tím chci říci?

Nelze umění ani vědu vykládat pouze positivisticky, s vírou v pokrok, ale samotného mě děsí ten nekompromisní osten mezi vírou, a třeba i naukou martinistů a le chevalier de bienfait de la saint cité v ony superiére inconnu, neznámé nadřízené; téměř podivuhodnou a nyní neuvěřitelnou Blavatskou; Crowleyho smutným koncem; pokusem Jana Kefera a českých hermetiků o likvidaci Hitlera; osudem Kate Foxové jako opuštěné alkoholičky v prázdném domě… možno pokračovat a odpovědí bude tablet, loupač na banán, počítačem řízený byt, atomovka, guerilla marketing a fakt, že v roce 1952 se raketový inženýr a Crowleyho žák Jack Parsons, známý jako „James Dean okkultismu“, vyhodil do vzduchu. Zdá se tedy, že koncem všech a všeho je čiré zoufalství. Zvláště to podporuje teorie šipky času, skutečnosti, že vesmír směřuje k mrtvolnému zmrazení a následné neexistenci, kterou si mnozí z nás snad už konečně dokážou alespoň představit.

Jak však proti tomuto smutnému světu postavit naději? Nikdo přece nemůže stát sám (nikoli jen a pouze ve smyslu metafysického básníka Johna Donna, že „každý člověk je ostrov“) – i kdyby meditoval v pustině šumavských slatí a šili s ním všichni démoni. Existují třeba takoví zvěstovatelé Daniila Charmse³ nebo žmolek z prdele statného drvoštěpa, kterého si můžeme cenit, jak by pravil Ladislav Klíma? Snad jen pro teď platí aktivisace každodenního života a něco zmůže magie všedního dne – a to jen pro začátek, pro nás, kteří nejsme plně hermetiky ani rytíři řádu růže a kříže, ani mladičkými adepty templářství jako Ecův vypravěč Causabon. Cesta už je na každém, arciže se o hermetismus jen zajímáme, je tu jisté jednotící faktótum.

Rozhodnopádně je v celém velkém hnutí novodobého hermetismu eminentní zájem o umění tvořit. Nemůžeme s jistotou tvrdit, že Marsilio Ficino nebo Robert Fludd nepsali básně ani nemalovali, ale třeba zednář Erasmus Darwin⁴ a již zmíněný mystik Emanuel Swedenborg stvořili díla možná nepochopitelné, ale úžasné básnické hodnoty – jistě si připomeneme Swedenborgovu větu:

Bůh zakázal lidem i samotným andělům stvořit mapu pekla.

Kolik neskutečných prostor k mapování lidské i nelidské mysli se v ní skrývá!

Mágové a básníci

Mágem básnické společnosti zaujaté hermetismem byl na konci 19. století Jósephin Péladan, který hlásal pro některé z nás i nesnesitelný a umanutý náboženský a svrchovaný kult umění – založil mimo jiné řád chrámu růžového kříže a sám se pasoval na jeho velmistra. Kult umění nebyl tolik na škodu této nádherné revulsivě alexandrijského museionu jako to, že Sâr Mérodack, jak si nechal říkat, byl megaloman, nestoudný manipulátor a u těch shovívavějších naivní blb. Pro nás Čechy je zajímavé, že tento cápek s ohromným charismatem si získal značnou pozornost mezi českými hermetiky a umělci, vždyť do češtiny byly přeloženy tři jeho zásadní díla: Citové zanícení (1887, č. 1903), Umění státi se mágem (1891, č. 1920) a Latinská dekadence (devět částí 1894 až 1922, český výbor 1912). Nebyl samozřejmě jediný Francouz, který se těšil náramné pozornosti nejen českých dekadentů, ale i neodekadentů osmdesátých let 20. století. Skutečným mistrem, který měl vliv na české hermetické myšlení, byl ovšem samozřejmě Gérard Encausse zvaný Papus. Osobností, která spojuje jak Péladanovu nejvýraznější skupinu Ordre kabbalistique de la Rose-Croix,⁵ tak i Papusovy martinisty, je Karel Pavel Dražďák (nar. 1872) – básník a především spolupracovník časopisu Moderní revue. Právě tento magazín byl a podnes zůstává – vedle periodik jako Meditace, Stopa nebo novodobý Horev a webový portál Okultura – nejvýraznějším českým představitelem aspirace básníků, malířů, mágů a vědců na ideální protnutí umění a hermetismu. Dostáváme se na půdu, která je snad již tak prohledaná jako achátová naleziště u Nové Paky. Pátrali zde takoví kloboukdoluchlapi jako Ivan Slavík, Ivan Wernisch, Milan Nakonečný, Jaromír Typlt… i ten všudybýlek Václav Cílek. Pokusím se však aspoň o malou synthesu (jak by řekl Jan Kefer synthetickou magii) a začnu přímo u Nové Paky, města proslulého uměleckými výboji českého spiritismu (odkazuji čtenáře na grandiosně illustrovanou knihu Aleny Nádvorníkové Art brut v českých zemích, Arbor vitae, 2007). Jean Dubuffet, autor a propagátor umění v syrovém stavu, by jistě právem sloužil uhranuté patafysické mše za tuto symbiosu naivismu a víry v duchy a duše, lidové podoby hermetismu, hovorů s anděly, o nichž doopravdy nevíme, kam nás chtějí směrovat, jaké mají cíle.⁶ Šokující je v tomto případě, u mysticky založené komunity, svědectví básníka Jana Opolského:

Ten divný kraj a lidé příkří, suší,
o nevlídné a nepřístupné duši,
již halí stín,
tak zamlklí a v kontemplaci svadlí

(jde o úryvek z básně „Hory“ ze sbírky Hory a doly a lesy, 1931). Opolský je novopacký rodák a přední z básníků družiny Moderní revue, tedy odtud to mé překvapení. Řekněme, že on sám – ročník 1875 – zažívá pozvolný úpadek hnutí. Není to až tolik zarážející, to uznávám, podobný úpadek potkal kdysi duchovně zářící komunity shakerů,⁷ a zrovna tak ironické glosy na propad slovutné duchovní společnosti zasvěcenců na niveau spolku pijáků najdeme u Josefa Váchala (viz Krvavý román) i Gustava Meyrinka. Ještě než přejdeme k této dvojici opravdu zarputile sarkastických notickářů českého i rakouského hermetického hnutí a současně oddaných stoupenců hermetismu, zmiňme ještě Adolfa Františka von Leonhardi ze Stráže nad Nežárkou. Baron Leonhardi byl spiritista a oddaný stoupenec hermetismu a patrně i předloha pro jednu z nejsugestivnějších Meyrinkových povídek „Mistr Leonhard“. Na začátku 20. století mělo Leonhardim podporované hnutí spiritistů na dvě stě tisíc sympatisantů.

Kormidlo svírá sám mistr Leonhard,

zpívá teplicko-hrobská skupina Pohřební bratrstvo Jefraima Kadiše, a jářku je namístě zmínit se o incitamentátoru této skladby Gustavu Meyrinkovi. Vedle pražských mysterií a alchymie bylo jeho leitmotivem zkoumání člověčnosti s důrazem na věčnost, tak činil v povídkách „Kardinál Napellus“ a „Čtyři lunární bratři“, fragmentu Dům alchymistův a zejména v románu Zelená tvář (1916, č. 1925):

Nuže, vždyť se říká, že Věčný Žid byl původně židem Ahašverošem v Jerusalemě, ale s proklínáním zahnal Ježíše, když na své cestě na Golgatu – na popraviště – chtěl si odpočinout. Od té doby musí sám putovat a nemůže zemřít, dokud Kristus opět nepřijde. […] Ve třináctém století tvrdil jistý anglický biskup, že poznal v Armenii žida Kartaphila, který mu svěřil, že za jistých měsíčních fází omlazuje se jeho tělo, a pak že je po jistou dobu Janem Evangelistou, o kterém, jak známo, řekl Kristus, že neochutná smrti.

Kartaphilus se, jak známo, jmenoval antikvář v Borgesově povídce „Nesmrtelný“, jenž se napil z řeky nesmrtelnosti a získal věčný život. A pravděpodobně i různá jména – Věčný Žid, Jan Evangelista, Chidher Grün, Eliáš… Meyrink věří starým mudrcům, že k nesmrtelnosti vedou dvě cesty. Když ho později u Starnberského jezera pronásledoval osud, mohl věřit, že si vybral cestu levé ruky.

Není to dobré, vědět, že básníci, věrní své šťastné myšlence (jakkoli se kupodivu u hermetiků, ať již upřímných, či pózou zasažených, jedná o manifestace umění a názorů kultivovaně depresivních, až zoufale nasraných), musejí dojít až do konce. To je samozřejmě tak pitomé sdělení, že to mohl napsat jen takový maňas, který ještě neochutnal smrt. Raději ochutnejme český hermetismus již bezpečně nemrtvého velikána české dekadence Jiřího Karáska ze Lvovic. A bude to jeho „šťastná“ myšlenka, vůdčí duch ve slovech:

Samota, chlad, hrob. Stíny, smutek, askeze. Gotická duše. Ponurý, strnulý münster, zchmuřený psychický Templ, samotářská Tvrz, Středověk, nebo něco tak posupného a neústupného…⁸

Ano, dekadence je svého druhu body art. Ostatně svým důrazem na tělesnost v podobě askese, obžerství, sadismu a mysticismu, láskou zuřivě vrženou na krajinu, na zem, se liší od symbolismu, který už ze své podstaty více tíhne k hermetismu. Nemůžeme však mezi oběma směry dělat nějaké závory, samozřejmě vždy zde bylo vzájemné prolínání, a to i třebas u jediného tvůrce. To však berte jako pouze názor člověka, který tu a tam něco pochytil.

A tvůrce, který třebas žije ve dvou světech naráz, neudrží se řádně ani v jednom, pokud vší silou svého zadku usedne až moc příliš na určitou jistou stranu, jedno jakou, mystik, sadista, askese, obžerství, hermetik, racionalista, Newton, Blake, Čapek, Váchal – však cítíme, že v tom je naprostá přesnost. Právě, kdo napsal tu nejkrásnějších větu o okamžiku, kdy se rozum roztrhne jako přítel, který se náhle rozhodl ke skoku ze skály?! To není jen umění, je to důkaz toho, že se i geniální positivista postaví na nejistý bod, neboť musí: „Stane se, že najednou něco víte nebo cítíte, před čím není nic, nic, nic tomu podobného a za čím už nic podobného nemůže nikdy přijít.“ ⁹ Jistě, ten zatracený Karel Čapek.

O živantech a umrlantech

Uvažovali jste nad tím, proč je někdo nácek a jiný sluníčkář, proč ten tíhne k poesii a ten zas k prose nebo proč někdo vyznává černou a jiný bílou magii a třetí se tomu směje, neboť má za to, že vždy je právě ta třetí cesta… anebo je to celé pro kočku? Napadlo mě po četbě Gustava Meyrinka, Colina Wilsona a Arthura Machena, že za to může určitý okamžik, epifanie, jak jsem již psal mnohokrát, ozřejmení života, ale zjevně to není vševysvětlující. Meyrink píše o přestavení světel, makefinů, jako bych před vaším stolem proházel s jistým rozmyslem svíčky nebo sklenice. Wilson jako mystik, reálný autor fiktivního Necronomiconu a současně rozhněvaný mladý muž věří ve zvraty osudu, v brutální kotrmelce, jaké nám dává život. Ale jistě vás napadne i příběh Harryho Hallera v Hesseho Stepním vlkovi. Obrácení. Ano. A někdo to má jako čistou linku od narození. Prokletí. Josef Váchal je tím nejvýraznějším příkladem tohoto ražení hermetického umělce: ve smyslu jednoty myšlenky a díla, ve smyslu neústupnosti. Myslím, že jeho posmrtné záření dokázalo od jeho největší posmrtné výstavy v Rudolfinu v roce 1994 vrátit ze zapomenutí mnoho jeho přátel. Vedle malířů Františka Bílka a Jana Konůpka také Aurela Vlacha, básníka, hermetika a překladatele Eliphase Léviho, básníka Josefa Šimánka nebo Josefa Mariu Emanuela Lešetického z Lešehradu. Právě na něj Váchal přátelsky vzpomíná jako na jednoho z velkých mystiků ve své rukopisné knize Živant a umrlanti v roce 1955.¹⁰ Tento básník, badatel v okkultních vědách a člen martinistické lóže shromáždil ve své sbírce zvané Lešehradeum,¹¹ rozsahem se téměř rovnající slavné sbírce Karáska ze Lvovic, rukopisy, dokumenty, obrazy a autografy všech osobností, které považoval za význačné – těší mě, že mezi nimi je podpis Jiřího Wolkera. Symbolické spojení výrazného básníka levicové avantgardy, ve skrytu mystického dekadenta s představitelem hermetické linie českého myšlení, okázalým básníkem: duchovní rytířstvo.