Jak se z lidí stanou básníci? Anebo vyjádřeno starším obratem: Jak dospívá básnický charakter ke vtělení? Když potenciální básník poprvé objeví dialektiku vlivu (nebo ona jej), když poprvé objeví poezii jakožto cosi, co je vůči němu vnější i vnitřní, zahajuje tím proces, který skončí až ve chvíli, kdy už v něm nezbývá žádná poezie, tedy dlouho poté, co má naposledy moc (či touhu) odhalovat ji ještě mimo sebe. Všechno toto objevování je sice sebepoznáváním, ba přímo druhým zrozením, a ve sféře čirého teoretického dobra by se mělo završit dokonalým solipsismem, ale je to akt, který se sám o sobě nikdy nezavrší. Básnické ovlivnění tkví v uchvacujícím, trýznivém a potěšujícím vědomí druhých básníků, pociťovaném v hloubi takřka dokonalého solipsisty, potenciálně silného básníka. Neboť básník je odsouzen k tomu, aby své nejhlubší touhy poznával skrze povědomí o cizích já. Báseň je v něm, ale on přitom, zahanben a skvostně povznášen, cítí, jak je nalézán básněmi – velkými básněmi – jež jsou mimo něj. Přijít v tomto ohnisku o svou svobodu znamená nikdy neodpouštět a navždycky si vštípit děs z ohrožení autonomie.

„Srdce každého mladého člověka,“ píše Malraux, „je hřbitovem, na jehož náhrobcích jsou napsána jména tisíců mrtvých umělců, ale jeho skutečnými obyvateli je jen několik mocných a často nepřátelských duchů.“ K tomu dodává: „Básníka pronásleduje hlas, se kterým je nutno uvést slova do souladu.“ Jelikož Malrauxovým hlavním zájmem je vizuální a narativní sféra, dospívá k formulce „od pastiše ke stylu“; ta ale pro básnické ovlivňování není výstižná. Pohyb k sebeuskutečnění má u poezie naopak blíže ke Kierkegaardově vyhrocenější maximě: „Kdo dovede dělat, přivede na svět svého vlastního otce.“ Víme, jak bylo básnické ovlivňování po staletí – od Homérových synů po syny Bena Jonsona – popisováno jako příbuzenský vztah; a pak nám dojde, že básnické ovlivňování namísto synovství je dalším produktem osvícenství, dalším aspektem karteziánského dualismu.

Latinský výraz influentia, z něhož v románských jazycích a v angličtině pocházejí slova pro „vliv“ a „ovlivnění“, sice již ve scholastické latině Tomáše Akvinského získal smysl „moc nad druhým“, ale ještě po stovky let si zachoval i původní význam „vplývání, vlévání“ a primárně označoval emanaci či sílu, která na lidstvo dopadá z hvězd. „Být ovlivňován“ v tomto prvotním smyslu znamenalo pojímat do sebe éterické fluidum, jež k  člověku plyne z  hvězd, fluidum, jež ovlivňuje povahu a osud jedince a působí na vše v sublunární sféře. Moc – božská, charakterově formativní a později prostě jen skrytá moc – tu působila navzdory všemu, co v člověku vyvolává dojem svobodné vůle. Ve smyslu básnického ovlivňování se výraz objevuje až velmi pozdě: mezi Drydenovými kritickými termíny se anglické influence nevyskytuje a ani Pope je nikde neužívá v tomto smyslu. Johnson ve slovníku z roku 1755 dělí heslo influence na vliv astrální a morální a o druhém píše, že to je „převažující moc, schopnost zaměřovat či měnit“; uvádí ale příklady výhradně z náboženské a osobní oblasti, literaturu nezmiňuje. U Coleridge o dvě generace později už má výraz influence v literárním kontextu víceméně náš současný smysl.

Úzkost z ovlivnění je ale mnohem starší než tento úzus. Někdy v době mezi Benem Jonsonem a Samuelem Johnsonem synovskou věrnost mezi básníky vystřídal emocionální labyrint „rodinné romance“, jak to s příznačným důvtipem poprvé nazval Freud, a moc morálky začala přinášet dědictví melancholické sklíčenosti. Ještě Ben Jonson chápe ovlivnění jako projev zdraví: napodobováním (imitation), jak píše, míní „schopnost přeměnit majetek či bohatství jiného básníka k vlastnímu užitku. Vyvolit si před ostatními jednoho vynikajícího autora a následovat ho tak, až s ním docela splyne, či mít ho rád tak, až se dá nápodoba zaměnit s originálem.“ Ben Jonson tedy ohledně ovlivnění nepociťuje žádnou úzkost, neboť (osvěžující zjištění!) umění pro něj označuje tvrdou práci. Pak však padl stín a s poosvícenským zápalem pro génia a vznešenost či sublimnost se dostavila i úzkost: dřina na umění přestala stačit. Edward Young, obdivovatel génia v longínovském duchu, rozjímá nad zkázonosnými ctnostmi básnických otců a (způsobem, jenž předjímá Keatsovu korespondenci a Emersonovu Sebedůvěru) naříká nad velkými předchůdci: „Pohlcují naši pozornost, a brání nám tak náležitě probádat sebe samy; vštěpují nám předsudek ve prospěch vlastních schopností, a umenšují tak naše vědomí schopností vlastních; a zastrašují nás leskem vlastní slávy.“ I Samuel Johnson, muž usedlejší a věrnější klasickým ideálům, vytvořil komplexní kritickou matrici, v níž se prapodivně mísí pojmy zahálčivosti, osamělosti, originality, imitativnosti a invence, a štěká: „V oblasti básnického trestu musí Tantalův případ vyvolat jistý soucit, protože plody, jež nad ním visely, mu uhýbaly z dosahu. Jakého soucitu se však mohou dovolávat ti, kdo možná též snášejí Tantalova muka, ale vůbec pro svou úlevu nepozdvihnou ruce?“ Nad tímto Johnsonovým poštěkáváním sebou překvapeně trhneme, tím spíš, že – jak víme – zde míní i sebe: neboť jako básník byl sám Tantalem, obětí Zakrývajícího cheruba. V tomto směru Johnsonovým důtkám unikl jen Shakespeare a Milton – dokonce i Vergilius byl odsouzen s tím, že příliš napodobuje Homéra. Johnson jakožto největší anglický kritik je totiž zároveň prvním velkým diagnostikem choroby básnického ovlivnění. Diagnóza ale ohlašuje příslušnost ke své době. Hume, obdivovatel Wallera, měl za to, že se Waller zachránil jen díky časovému odstupu od Horatia. My, kteří stojíme ještě dál, vidíme, že onen odstup nestačil: Waller je mrtev, Horatius žije. „Břemeno vlády na bedrech vladařů těžkne ctnostmi jejich bezprostředních předchůdců,“ dumal Johnson a dodal: „Kdokoli následuje po slavném spisovateli, musí překonat tytéž obtíže.“ Tento hořký humor známe až příliš dobře a každý čtenář Inzerátů na mne si může užít horečnaté tance Normana Mailera, jak se snaží tolik uniknout vlastní úzkosti, že to je nakonec celé samý Hemingway. S menším potěšením si můžeme přečíst Roethkovo Daleké pole nebo Berrymanovu Jeho hračku, jeho sen, jeho spočinutí a zjišťovat, že – žel – pole leží až příliš blízko k poli Whitmanovu, Eliotovu, Stevensovu, Yeatsovu a hračka, sen i skutečné spočinutí jsou útěchou těchže básníků. Ovlivnění je pro nás sice zdrojem téže úzkosti jako pro Johnsona a Humea, avšak důstojnost se v tomto příběhu zkracuje a patos se dlouží.

Básnické ovlivnění – v té potřísněné podobě, kterou s postupem doby dostalo – je součástí obecnějšího fenoménu intelektuálního revizionismu. A revizionismus (ať politický, psychologický, teologický, právní nebo poetický) změnil v naší době povahu. Předchůdcem revizionismu je hereze; ta však tradovanou nauku zpravidla měnila posunem důrazů a změnou vnitřní rovnováhy, nikoli tvůrčí úpravou, jak ji lze označit za  specifický rys moderního revizionářství. Hereze obvykle vyplynula z přesunutí důrazu, zatímco revize se až do jistého bodu drží tradované nauky a pak se odchýlí – přičemž hlásá, že ke zbloudění došlo právě v onom bodě a nikde jinde. Freud při pohledu na vlastní revizionisty zamručel: „Stačí si vzpomenout na silné emocionální faktory, jež způsobují, že pro mnoho lidí je obtížné se začlenit nebo podřídit“; byl ale příliš taktní na to, aby uvedené „silné emocionální faktory“ přesně analyzoval. Blake byl podobného taktu šťastně prost, díky čemuž zůstává nejpronikavějším a nejoriginálnějším teoretikem revizionismu od dob osvícenství a při rozvíjení nové teorie básnického ovlivnění je nám nepostradatelným pomocníkem. Zotročenost systémem předchůdce, říká Blake, znamená, že vlastní kreativitu spoutává obsesivní uvažování a srovnávání, nejspíše vlastního díla s předchůdcovým. Básnické ovlivnění tedy představuje chorobu sebevědomí; ani Blake však nebyl jisté úzkosti ušetřen. Mořila ho litanie útrap, které se před ním nejzřetelněji vynořily ve vizi jeho největšího předchůdce:

samci-samice, dračí obrysy,
náboženství skryté ve válčení, rudý drak a skrytá nevěstka.
Ti všichni spatřeni v Miltonově stínu, jenž je Zakrývajícím cherubem.

Víme (stejně jako to věděl Blake), že básnické ovlivnění přináší zisk i ztrátu, neodlučně propletené v labyrintu historie. Jaká je povaha toho zisku? Blake odlišoval mezi stavy a jednotlivci: jednotlivci procházejí různými stavy bytí a zůstávají jednotlivci, zatímco stavy jsou v neustálém dění a neustále se přesouvají. A pouze stavy nesou vinu – jednotlivci nikdy. Básnické ovlivnění tkví v průchodu jednotlivců skrze stavy. Básnické ovlivnění je – jako každá revize – darem ducha, jehož se nám dostává pouze díky (jak to lze bez emocí nazvat) perverzitě ducha, anebo jak přesněji soudil Blake, perverzitě stavů.

Ano, může se stát, že jeden básník ovlivní druhého – anebo přesněji řečeno: básně jednoho básníka ovlivní básně druhého – z duchovní velkorysosti, snad i sdílené. Laciný idealismus tu však není na místě. Kde působí velkorysost, tam se ovlivňují menší či slabší básníci; čím více velkorysosti a čím víc je vzájemná, tím jsou básníci slabší. I zde navíc k ovlivňování dochází skrze mylné pochopení, i když je neúmyslné a skoro podvědomé. Dospívám tak ke svému ústřednímu principu; není díky své pohoršlivosti o nic pravdivější, je prostě jenom pravdivý:

Básnické ovlivnění – týká-li se dvou silných, autentických básníků – se vždy uskutečňuje protičtením předchozího básníka, aktem tvořivé korekce, která je vlastně nutnou dezinterpretací. Dějiny plodného básnického ovlivnění – tj. historie hlavní tradice západní poezie renesancí počínaje – jsou dějinami úzkosti a sebespásné karikatury, překrucování a perverzní, svévolné revize, bez nichž by moderní poezie vůbec nemohla existovat.

Harold Bloom, Úzkost z ovlivnění. Teorie poezie, str. 31–36. Z anglického originálu The Anxiety of Influence. A Theory of Poetry přeložil Martin Pokorný. Vydalo Argo v roce 2015.