Když se ohlédneme, česká fantasy urazila velký kus cesty, akcelerovaný zejména v posledních třiceti letech. Scéna je nyní velmi rozmanitá, s ohromnou pestrostí témat i subžánrů.
Fantasy – v posledních desítkách let slovo ve filmových i knižních kruzích často skloňované, stále častěji i v mainstreamu. Co si pod ním ale vlastně představit? Jsou to pohádky pro dospělé, kde svalovci ve spodním prádle zachraňují exotické princezny (i bez toho spodního prádla)? Je to Hra o trůny? Duna? Ony fantasmagorie, kterými generace dnešních babiček nálepkovaly vše za hranicí společenských románů? Nebo příběhy z alternativní historie, které se díky Listopádu Aleny Mornštajnové dostaly do hledáčku médií? A co tohle slovo v českém kontextu znamená – čte to tu vůbec někdo? Nebo píše?
Na úvod musíme zodpovědět hlavní otázku – co je to fantasy? Jednotná a všeobecně uznávaná definice v podstatě neexistuje. Ansgar Nünning ale v Lexikonu teorie literatury a kultury vymezuje definici pojmu fantastika, nebo fantastická literatura:
V širším smyslu je to každý druh literatury, který staví proti empiricky ověřitelnému obrazu čtenářova světa jiný svět, mj. science-fiction, fantasy, legenda, horor, pohádka.1
Z Nünningem zmiňovaných žánrů fantastiky patří k těm pro naše potřeby nejdůležitějším sci-fi, horor a právě fantasy.
Science fiction, tedy vědeckotechnická literatura, vychází z reálných vědeckých poznatků a teorií. Velmi zjednodušeně je jejím cílem za použití vědy rozvíjet nebo odhadovat další vývoj (spekulativní sci-fi) nebo využívat vědu v rámci řešení příběhu (technická sci-fi).
Fantasy je naproti tomu charakterizováno prvkem nadpřirozena, iracionálna a nezřídka přímo magie. Jedná se o definici širokou, takže může obsáhnout jak příběhy o hrdinech v imaginárním historickém světě (subžánry high fantasy, mytická fantasy, temná fantasy, meč a magie), v neimaginárním historickém světě s prvky nadpřirozena (historická fantasy, steampunk, alternativní historie), v současném světě s prvky nadpřirozena (urban fantasy, magický realismus) nebo budoucím světě s prvky nadpřirozena (alternativní budoucnost, postapo). Subžánrů fantasy existuje ohromné množství a patří sem řada i jinak nezařaditelných kategorií jako humoristická fantasy, bizzaro, new weird a další.
Samostatně pak stojí ještě žánr hororu, někdy označován jako frenetická či makabrózní literatura, jehož primárním účelem je vyděsit čtenáře, vyvolat pocity nebezpečí, neklidu, napětí, strachu. Často je toho dosahováno za pomoci znepokojivých, až nadpřirozených prvků, což pak vede k překryvům s fantasy.
K překryvům dochází v literatuře zároveň velmi často i mezi fantasy a sci-fi (typicky akční fantastika nebo space opera) a některá díla je tak podle způsobu nahlížení možné řadit k oběma žánrům. Pro účely článku se ovšem budeme věnovat hlavně žánru fantasy a žánr science fiction zařazovat nebudeme – nezahrneme tak např. díla Ondřeje Neffa, Roberta Fabiana, Jana Kovanice, z mladších ročníků Julie Novákové nebo Jana Kotouče.
Česká fantastická literatura si už několik desítek let získává širokou oblibu čtenářů i kritiků a stále častěji proniká do mainstreamu. Tento zájem nepřišel odnikud a jedná se samozřejmě o následování trendu ze zahraničí, kde je této literatuře převážně díky mladším generacím věnován široký prostor.
V Česku najdeme díla s prvky fantasy i před rokem 1989: namátkou Karel Jaromír Erben – Kytice, Karel Hynek Mácha – Máj, Josef Kajetán Tyl – Strakonický dudák, Jakub Arbes – Sivooký démon nebo Ďábel na skřipci, Svatopluk Čech – knihy s výlety pana Broučka, Julius Zeyer – Radúz a Mahulena, Viktor Dyk – Krysař, Franz Kafka – Proces nebo Proměna, Karel Čapek – Válka s mloky. Většinou se však jedná o díla s žánrovými prvky, někdy inklinující spíše k science fiction, a o osamělé příklady, nikoli trend. Žánrová díla jsou navíc mnohdy vymezena spíše konsensem mezi autory a čtenáři, skrze který je definován jistý kánon. Slovy Andrzeje Sapkowského je tomu tak proto, aby vedle Pána prstenů nestál Medvídek Pú. Hledat tento fantasy konsensus v české literatuře však nemá na rozdíl od toho scifistického (jak zmapoval před několika lety ve svých třech antologiích Ivan Adamovič) před rokem 1989 smysl – povědomí o existenci žánru fantasy u nás totiž takřka neexistovalo.
V zahraničí je přitom dlouhodobý a soustavný trend rozvoje fantastické literatury možné vysledovat až do 19. století. A ve 20. letech 20. století už dokonce vzniká nový subžánr meč a magie díky příběhům o barbaru Conanovi z pera Roberta E. Howarda, od konce 30. do začátku 50. let trvá tzv. zlatý věk pulpových příběhů, ve 30. letech jsou v ucelených sbírkách publikována díla H. P. Lovecrafta, jednoho z nejvýznamnějších autorů moderního hororu. V 50. letech je vydán Tolkienův Pán prstenů, po němž následuje nová vlna experimentální literatury, a z ní pak vychází řada klasických děl fantasy, mezi nimi například Ursula K. Le Guinová nebo Michael Moorcock. Počátkem 80. let se vyděluje britská humoristická literatura, jíž vévodí Douglas Adams a Terry Pratchett, a v polovině 80. let začíná sílit nová vlna hrdinské fantasy, mezi jejíž hlavní představitele patří David Gemmell s knihou Legenda. O dva roky později, v roce 1986, vychází v sousedním Polsku v časopise Fantastyka nenápadná povídka „Wiedźmin“ od jistého Andrzeje Sapkowského, do češtiny překládaná jako „Zaklínač“…
Do Československa tyto vlny a s nimi i většina autorů ve své době nicméně nedošly. Jejich ozvěny k nám pronikaly hlavně v žánru sci-fi, oficiální cestou vycházela některá díla ruských a polských autorů a díky samizdatovým snahám scifistických klubů se v 80. letech šířily i knihy autorů ze Západu. Publikačně však v žánrové literatuře převažovala témata vědecko-technická a fantasy, označované někdy jako feudální science fiction, zůstávalo na okraji. Této situaci nepomohl ani fakt, že za minulého režimu nebylo na žánr fantasy nahlíženo příznivě, a stigma nízkého a brakového zůstává ve starších generacích zakořeněné dodnes. Všeobecné vnímání, že psaní science fiction je vyšší literatura, zatímco k tvorbě fantasy stačí autorům papír a fantazie, je v Česku stále hluboce vryto.
I přesto vznikaly snahy o kultivaci české fantasy scény soustředěné zejména kolem Klubu Julese Vernea a Československého fandomu, dvou nejstarších sci-fi klubů v Československu. Od roku 1982 byla pravidelně vyhlašována literární soutěž Cena Karla Čapka pro práce z celého žánru fantastiky a od roku 1987 probíhala každoročně soutěž O nejlepší fantasy zaměřená výhradně na žánr fantasy.
Komunistické poměry neumožňovaly v Československu řadu zahraničních děl oficiálně vydávat kvůli jejich údajné pokleslosti nebo nekompatibilní ideologii, což vedlo k jejich šíření pokoutně nebo v poloprofesionálních překladech samizdatem. Po sametové revoluci se ale protrhla hráz.
Prakticky ze dne na den vznikají nová nakladatelství zaměřená na zahraniční fantastiku, mezi nimi Winston Smith (založeno 1990, dnes Wales), Laser-books (založeno 1990, dnes značka Laser pod vydavatelským domem Euromedia Group) nebo Poutník (vzniká institucionalizací Klubu Julese Vernea). Na český knižní trh se konečně dostaly knihy dosud oficiálně nepublikované, mezi nimi první české překlady Roberta E. Howarda (Muž z Cimérie, Svazarm, 1989, nebo první povídka „Lidé černého kruhu“ v časopisu Poutník s ikonickou kresbou Karla Saudka, Klub Julese Vernea, 1991) nebo Michaela Moorcocka (Kníže mečů, Laser-books, 1992). Trh naráz zaplavil pelmel knih a tvůrčích proudů, které v zahraničí procházely dekádami vývoje a navzájem se ovlivňovaly.
I přes to zůstávala fantastika komunitní záležitostí. Kluby a fandomy shromažďující kolem sebe autory i čtenáře se zájmem o sci-fi sice rozšířily svou působnost a setkání příznivců fantastiky začala být veřejnější, k průniku do mainstreamu nicméně nedošlo. V roce 1990 ale z iniciativy několika spisovatelů a fanoušků science fiction vyšel náš první žánrový časopis Ikarie, který se v pozdějších letech transformoval ve stále vydávanou XB-1. Tímto časopisem mimochodem prošel například i Ivan Adamovič, dnes vedoucí kulturní rubriky Deníku N.
NEJVÝZNAMNĚJŠÍ DÍLA ČESKÉ FANTASY PO ROCE 1989
Porevoluční hlad po zahraničních trendech, západních autorech a fantasy klasického stylu ovlivnil samozřejmě i tuzemskou kreativní scénu. Zatímco publikování českých autorů před rokem 1989 znesnadňoval komunistický režim, po roce 1989 ho naopak znesnadňovalo české příjmení. Čtenáři bažili po západních autorech a česká jména se ukázala jako přítěž.
V roce 1991 tak vyšla v rámci rodokapsů kniha Ken Wood a meč krále D’Sala (Ivo Železný, 1991) a o rok později Ken Wood a perly královny Maub (Ivo Železný, 1992), obě napsané George P. Walkerem. Pod tímto pseudonymem se skrýval spisovatel Jiří W. Procházka, který první z knih napsal pod dojmem přednášky o Conanovi. Ken Wood není významný literární kvalitou, ale faktem, že se jedná o žánrový slepenec vycházející z ohromné kreativní síly poháněné lavinou myšlenek a nových proudů několika dekád, které se náhle vlily na náš trh. Spíše než tradiční příběh meče a magie připomíná tvorbu označovanou jako new weird, a patří tak k dílům velmi specifickým pro svou dobu.
Jako Jeremy Shackleton vydal Jaroslav Mostecký Jdi a přines hlavu krále (Saga, 1995), první díl ve své době úspěšné historické fantasy série Vlčí věk, a jako Frank N. Skipper publikoval František Novotný Dlouhý den Valhaly (Altar, 1994), první díl z cyklu Valhala. Tento původně parodický text propojoval svět dávné severské mytologie s reáliemi obou světových válek minulého století. Obě série byly v nedávných letech vydány jako komplet již pod občanskými jmény autorů, v průběhu devadesátých letech ale psala pod zahraničními pseudonymy většina tuzemských spisovatelů.
Polovina devadesátých let je příznačná příchodem Jiřího Kulhánka, jednoho z největších jmen české porevoluční fantastiky, který změnil paradigma naší žánrové scény. Kulhánkovy knihy jsou řazeny na pomezí sci-fi a fantasy, převažují v nich nicméně prvky nadpřirozena (upíři, nemrtví, démoni, magie). Románový debut Vládci strachu (Klub Julese Vernea, 1995) ho proslavil prakticky přes noc. Knihy se prodal kompletní náklad pěti tisíc kusů a k dotisku autor nikdy nedal svolení, což v dnešní době vyhání její tržní hodnotu do desetitisícových částek. Následný diptych Cesta krve s díly Dobrák (United Fans: Klub Julese Vernea, 1996) a Cynik (United Fans: Klub Julese Vernea, 1997) získal ocenění pro nejlepší českou sci-fi při udělování cen Akademie science fiction, fantasy a hororu (v dobách, kdy tato ocenění ještě něco znamenala) a katapultoval Kulhánka do mainstreamu.
Jeho knihy odstartovaly celý nový subžánr české akční školy, charakterizovaný divokou zábavnou akcí, brutálním násilím, rychlým střihem scén a jednoduchou výstavbou příběhu ve stylu amerických akčních filmů z osmdesátých a počátku devadesátých let. Jednalo se o vrchol evoluce podnětů dobrodružné prózy, které do fantastiky přinesl v druhé polovině osmdesátých let Ondřej Neff, a zároveň o důsledek fascinace americkými béčkovými a atraktivními hong-
kongskými akčními filmy v první polovině let devadesátých.
Trh hladový po oddechové akční literatuře otevřel možnosti řadě více či méně úspěšných následovníků. Za zmínku stojí především dva: František Kotleta, pseudonym bývalého novináře Leoše Kyši, který zaujal prvotinou Hustej nářez (Klub Julese Vernea, 2010). Román vznikl rozpracováním aprílového žertu a postupně se okolo něj a kotletovského pseudonymu vytvořila kultovní legenda. Po odchodu Jiřího Kulhánka do ústraní se stal Kyša/Kotleta komerčně nejúspěšnějším autorem české žánrové literatury s největším přesahem do mainstreamu. Zaměřuje se na série z různého prostředí (sexuální magie, postapo, kyberpunk) a produkuje každoročně jednu až dvě knihy.
Druhý je Štěpán Kopřiva s knihou Asfalt (Crew, 2009), jež je kritiky i čtenáři považováno za vrcholné dílo tohoto subžánru. Příběh mrtvých žoldáků, kteří si klestí cestu peklem, disponuje vycizelovaným literárním stylem a rámcem, který bravurně balancuje na ostří brutality, zábavnosti a nadsázky, což z knihy dva roky po sobě udělalo vánoční bestseller v žánru české fantastiky – skutečnost, kterou žádný autor po něm dosud nezopakoval. Kopřiva se mimochodem podílel jako scenárista na seriálu České televize Místo nahoře a letos vyšel jeho batmanovský příběh v prestižním sborníku DC Comics národních variací na Temného rytíře Batman: Svět (Crew, 2021).
Podivuhodná je v kontextu české akční školy tvorba Alexe Dreschera (jedná se o pseudonym), který v knihách jako Tovaryš (Leonardo, 2010) propojil ryze tolkienovské motivy vznešených elfů, trpaslíků a dávných proroctví s brutální akcí zasazenou například do prostředí Evropské unie blízké budoucnosti ovládané úřednickými oligarchy a snažícími se proniknout do magického světa.
Kolem roku 2000 se začala tuzemská fantasy štěpit. Kromě české akční školy k nám proniká mnoho aktuálních zahraničích trendů, jmenovitě filmového Pána prstenů a poetických děl Neila Gaimana. Po české akční škole se zde tak vydělují dva další proudy, které zjednodušeně můžeme nazvat fantasy spotřebního typu a fantasy umělecká.
Fantasy spotřebního typu souvisela okrajově s počáteční vlnou české akční školy, knihy byly zábavné, dravé a modernější, ale zároveň obvykle bez ambicí přetrvat déle než sezónu svého vydání. Řada autorů nicméně čtenářský hlad po „kulhánkovinách“ spojila s hladem po fantasy typu Pána prstenů a přetavila je v zajímavé počiny přejímající více či méně efektivně styl, způsob vyprávění nebo příběhové prvky, které dále rozvíjeli vlastní cestou. Jakýmsi předchůdcem jsou westernové fantasy příběhy v cyklu Krvavé pohraničí od Vladimíra Šlechty – v průběhu 90. let vyšlo několik povídek, na prahu tisíciletí pak románový debut Krvavé pohraničí (Klub Julese Vernea, 2000).
K tomuto proudu můžeme ale zařadit i Miroslava Žambocha, který začínal na počátku tisíciletí s fantasy meče a magie (série Koniáš), u níž setrval i s následnou sérií Bakly – první díl Bez slitování (Klub Julese Vernea, 2003) patří k nejlepším tuzemským žánrovým počinům. Žamboch zároveň také experimentuje a nechával se ovlivnit kulhánkovskou vlnou. Ačkoli jeho přímý pokus o napodobení stylu akční školy nebyl příliš úspěšný (Líheň, Triton, 2009), jeho postapo (Drsný spasitel, Triton, 2007) nebo military (série Veterán) zaznamenaly výrazně lepší ohlasy. Právě první kniha ze série Veterán, Seržant (Klub Julese Vernea, 2004) patří k autorovým nejzajímavějším dílům a originálně kombinuje magii žánru fantasy se zákonitostmi military sci-fi a české akční školy.
Podobně úspěšná byla v první dekádě nového tisíciletí také Petra Neomillnerová. Její cykly Písně čarodějky nebo Zaklínačka Lota se svezly na rostoucí vlně popularity temné fantasy vyhraňující se proti vysoké fantasy stylu Pána prstenů, a zároveň na oblibě drsnosti české akční školy. Její hrdinové jsou typicky chybující, tvrdí a drsní a autorka do svých knih zahrnula i otevřené sexuální scény a brutální násilí. Jedním z jejích nejzajímavějších, byť ne nejlépe hodnocených, počinů je Dítě skály (Brokilon, 2009), temná depresivní fantasy o znásilnění, mučení a brutálně realistickém násilí.
Proud umělecké fantasy naproti tomu spojuje díla více poetická a lyričtější nebo tradičnější, vycházející z (před)středověké historie či klasických fantasy děl. V první dekádě nového tisíciletí se soustředil zejména kolem nakladatelství Straky na vrbě. Řada autorů navíc vzešla z literární soutěže O železnou rukavici lorda Trollslayera, později Žoldnéři fantazie, pořádané tímto nakladatelstvím: Právě tak se čtenářům představili tvůrci jako Míla Linc, Martina D. Antonínová nebo Pavel Renčín.
Na počátku nového milénia v tomto nakladatelství vyšel Stín modrého býka (Straky na vrbě, 2001), dosud nepřekonaný počin v žánru historické fantasy, za nímž stojí tvůrčí dvojice Františka Vrbenská a Leonard Medek. Ani jeden z autorů nebyl v žánrové literatuře nováčkem, Vrbenská ve své době unikátně kombinovala psaní populárně naučné historické literatury s tvorbou žánrovou, a ještě před koncem devadesátých let vydala sérii Labyrint půlnočního draka, Medek zase začínal románově psaním knih s postavou Howardova Conana (v roce 1997 vyšel dnes již legendární překlep na obálce Conana a Studny ghůlů). Román Stín modrého býka pak navázal na podhoubí, které ozkoušel už Jaroslav Mostecký, přivádí čtenáře do české kotliny čtvrtého století a nabízí velmi přesvědčivou lekci z historie.
Blízko této tvorbě měl i Míla Linc, který budoval sérii Černý hvozd. V ní představil syrovou středověkou fantastiku z kvazičeského prostředí, pracující s jazykem kronik a dalších dobových textů, tedy koncept u nás do té doby románově nezpracovaný. Jeho knihy, zejména pak poslední díl Když se pohne les (Straky na vrbě, 2017), byly špinavé, drsné a zároveň realistické jak v jednání hrdinů, tak v jejich dobové mentalitě.
Martina D. Antonínová v počátcích své tvorby oscilovala mezi vlivy Pána prstenů, temné fantasy a světové humoristické fantasy. Její dosud nejvýznamnější počin Křivé ostří (Straky na vrbě, 2004) provazuje humoristiku britských fantastických románů osmdesátých a devadesátých let s klasickou hrdinskou fantasy zabydlenou rozmanitými rasami a stvořeními. Kniha se dočkala druhého doplněného vydání v pevné vazbě minulého roku a obsahuje také dříve nepublikovanou novelu.
Do proudu umělecké fantasy lze zařadit i literární úkroky k subžánrům vycházejícím z populárních dobrodružných románů 19. a 20. století, jako např. Leonard Medek se čtyřdílnou sérií Dobrodruh nebo později Daniel Tučka se steampunkovou sérií Pelyněk. Především Dobrodruh, soubor povídek a románů inspirovaných prvorepublikovou dobrodružnou prózou a atmosférou konce dlouhého devatenáctého století, už ovlivnil i několik dalších autorů, jako je Tomáš Bandžuch nebo Martin Skřipský (jakkoliv ti holdují především prostředí první republiky a konfliktům československých tajných služeb například s nacistickými okultisty). V této vlně bychom neměli zapomenout ani na Janu Rečkovou, autorku, která oscilovala mezi žánry fantasy a sci-fi. Její nejlepší díla jsou především scifistická, Rečková nicméně excelovala ve fantastické povídce, o čemž svědčila nejen řada ocenění, ale také udělení Ceny Akademie science fiction, fantasy a hororu.
Trochu stranou od těchto dvou definovaných proudů stojí Pavel Renčín, jeden z našich nejvýznamnějších porevolučních autorů fantastiky, jehož tvorba se v posledních letech posunula od fantastiky k mainstreamovému hororu, thrilleru a nově i pohádkám pro děti. Renčín se proudům vymykal po celou dobu své tvorby, už jeho prvotina Nepohádka (Straky na vrbě, 2004) byla nezařaditelná do kterékoliv z vln české žánrové literatury, a stejně tak stály stranou i jeho Městské války, trilogie urban fantasy s alegorickým zobrazením českých měst. V rámci žánru fantasy jsou literárně jeho nejzajímavějším počinem přesto povídky sebrané ve sbírce Beton, kosti a sny (Argo, 2009). Zajímavé zároveň je, že zatímco Jiří Kulhánek svou cestou mimo proud nasbíral a inspiroval řadu následovníků, u Renčína takový vývoj neproběhl. Na druhou stranu především ve svých počátcích Renčín velmi šikovně pracoval se svou malou, ale oddanou fanouškovskou základnou, která pořádala i pravidelná tematická setkání (LabyrintCon).
Po roce 2010 se český trh fantastické literatury dostává do období globální tvorby. Zahraniční, zejména angloamerická díla knižně vycházejí s odstupem měsíců, maximálně několika let, takže zásadní proudy hýbající světovou literaturou bývají reflektovány i v našem prostředí v reálném čase.
Jedním z důsledků globalizace je rozpad starých struktur, takže v posledních letech sledujeme úpadek Československého fandomu a klubů, dříve tradičních literárních soutěží, nakladatelských bašt a zatím nejspektakulárněji Ceny Akademie české science fiction, fantasy a hororu, jejíž udílení bylo po veřejném faux pas, kdy v roce 2018 organizátoři zapomněli předávající informovat, že oceněná Jana Rečková již zemřela, a následné změně vlastnictví s nulovým výsledkem ukončeno.
Decentralizace scifistických struktur přivedla k fantastice celou novou generaci čtenářů i autorů, kteří nejsou obeznámeni s českým literárním vývojem devadesátých let, a vycházejí tak přímo ze zahraničních vzorů a trendů, nebo jsou tímto vývojem poznamenáni jen v jeho konečných fázích. Nejen fantasy, ale i fantastika obecně se zároveň stále sdružuje v určitých nakladatelstvích, ale zlepšila se prostupnost mezi žánry a také obecné přijímání v mainstreamu. Třebaže je stále vnímána jako okrajový žánr, její význam už není možné v dnešní době díky edičním plánům nakladatelství jako Argo či Host ignorovat.
Žánr české akční školy je i v současnosti stále velmi silný a soustřeďuje se v posledních letech kolem Nakladatelství Epocha, kde mu kraluje František Kotleta. Po jeho boku vychází hvězda v podobě Kristýny Sněgoňové, jejíž urban fantasy prvotina Krev pro rusalku (2017) patřila k nejoriginálnějším počinům na české fantastické scéně za poslední dekádu. Autorka osciluje i ve svých dalších knihách na pomezí fantasy a sci-fi a patří ke jménům, která v tuto chvíli formují žánr. Z autorů akční fantastiky se dále prosazuje Roman Bureš, který akci v tvorbě často prolíná s alternativní historií. Unikátním projektem byla série Kladivo na čaroděje od Jiřího Pavlovského, který na ní spolupracoval s několika žánrovými autory. Zajímavým posunem žánru české akční školy jsou i dekadentně experimentální romány Viléma Koubka.
Do Česka začala po roce 2010 výrazněji pronikat vlna fantastické literatury pro mladé pod nálepkou young adult, která se soustředí kolem nakladatelství Fragment, CooBoo, Yoli a Host. Zejména nakladatelství Host kolem sebe soustřeďuje autory nových trendů jako Petra Stehlíková s fantasy sérií Naslouchač, která v roce 2016 opět přivedla českou fantastiku do hledáčku mainstreamu, nebo Pavel Bareš, který kromě série Kronos po vzoru zahraničních dystopických románů zaujal hlavně samostatnou knihou Meta (Host, 2020).
Soustavně také vznikají snahy o přiblížení formátu fantastické povídky mainstreamovým čtenářům – nejvýznamnější výběrové antologie podle časových období, autorů či témat u nás sestavovali zejména Ondřej Jireš (Klenoty české fantasy, Argo, 2014), Martin Fajkus a Tomáš Němec (Společenstvo Pevnosti, Fantom Print, 2014) nebo nejnověji Leoš Kyša spolu s Borisem Hokrem (série sbírek Ve stínu Říše, Nakladatelství Epocha, 2017, Ve stínu apokalypsy, tamtéž, 2018, Ve stínu magie, tamtéž, 2019).
Samozřejmě je třeba zmínit také autory ze sousedního Slovenska. Ďuro Červenák, jeden z nejúspěšnějších autorů tamní fantastiky, publikoval ve svých počátcích knihy v češtině, protože na Slovensku pro jeho knihy nebylo dostatečné odbytiště. Tato nerovnováha je samozřejmě již dávno passé a žánrová fantastika na Slovensku má v současnosti své vlastní autory, kteří ji posouvají stále kupředu – jmenovitě např. Alexandra Pavelková nebo Lívia Hlaváčková za klasické fantasy, Dušan Fabian v akční fantastice nebo Jozef Karika, jehož nadpřirozené lokální horory jsou v poslední dekádě velmi populární.
Když se ohlédneme, česká fantasy urazila velký kus cesty, akcelerovaný zejména v posledních třiceti letech. Scéna je nyní velmi rozmanitá, s ohromnou pestrostí témat i subžánrů. Vycházejí u nás stále knihy z tradičního klasického fantasy, pohádkového fantasy (soustředěné zejména kolem nakladatelství Fragment) nebo v Česku oblíbené akční fantastiky (zejména produkce Nakladatelství Epocha), nadto se ale objevují i nové subžánry a témata postihující více globální problematiky (zejména kolem nakladatelství Host).
Autoři stále přicházejí největší měrou z líhně literárních soutěží, kam patří nejen starší nebo aktuálně se etablující generace autorů, ale i ta úplně začínající – jen v posledním roce vyšly knižní prvotiny od slibných autorů, jako jsou Irena Moravcová (Dům roztříštěných snů, Straky na vrbě, 2021) nebo Martin Paytok (Prokletí pro všechny, Nakladatelství Epocha, 2021), kteří se soutěží léta úspěšně účastnili. Řada autorů z minulých dekád již od psaní upustila (Jiří Kulhánek) nebo píše jen velmi málo (Petra Neomillnerová), někteří jsou stále činní i ve vyšším věku (František Novotný), jiní dobyli trh a sedí momentálně na jeho špičce (František Kotleta, Miroslav Žamboch).
I když se může zdát, že je vše skvělé a růžové, je ještě jeden pohled, jímž stojí za to se podívat na těch třicet let porevolučního vývoje, a sice optikou liberálnosti žánru. V minulosti patřilo zejména fantasy k projevu svobody, autoři do něj unikali před těžkou dobou a tvorba byla zejména v počátcích otevřená, nadšená a optimistická. Fantasy bylo oproti klasické beletrii vždy trochu jiné – byl to žánr těch, kdo chtěli uniknout, a nabízeli únik i ostatním. Díla, která u nás v počátcích vznikala, možná při zpětném pohledu neobstojí literární kvalitou nebo originalitou, ale nelze jim upřít ohromnou kreativní sílu a pocit stmelení určité sorty lidí.
V posledních letech je ale u některých déle píšících žánrových autorů cítit jistá vyčpělost. Občas se projevuje automatizací a mechanizací psaní, kdy příběhy přestaly být originální nebo posouvat žánr a spíše se jen cyklicky vracejí k postupům, které se autorům osvědčily v minulosti. U jiných ale do popředí proniká zatrpklost, nenaplněná očekávání nebo polarizované názory, které u nás dříve tento inkluzivní žánr pozbýval – ať již rasismus, zakořeněný šovinismus nebo otevřenou kritiku liberalismu. Ačkoli se jedná o výjimky, je trochu smutné, že žánr, který byl dříve hrdou baštou opovrhovaných, se dnes proti opovrhovaným sám občas elitářsky vyhraňuje. Třebaže tento pohled není už tak optimistický, pořád můžeme konstatovat, že se jedná o nevyhnutelný literární vývoj – fantasy žánr po roce 1989 přestal být únikem a začal být nastaveným zrcadlem. A v něm se vždy dá najít i odvrácená tvář.
Zjistil jsem, že některá slova a některé motivy, symboly, zvyky a rituály mě fascinují zvláštním a hlubokým způsobem a rozhodl jsem se toto vnímat jako signál, že věci, které mě takto uchvátí, jsou „stopy Siranie“, a tak jsem je začal rozvíjet, domýšlet do důsledků a postupně obohacovat Siranii o tento materiál.
Přináší reálná syrová témata, a ačkoli někteří hrdinové mají schopnosti, nad kterými zůstává rozum stát, svět kolem nich a problémy, které řeší (nebo nad nimi alespoň přemýšlejí), jsou až děsivě reálné.
Román se nezabývá tím, zda mety jsou výsledkem nadpřirozena, biotechnologie, mutace spuštěné kontaktem s vesmířanem, uniklé z genetické laboratoře nebo netopýřího bistra.
Možná je to o bourání statu quo. Tak jako tehdejší díla narušovala stereotypy totalitního režimu, tak současná fantastika poukazuje na neduhy naší doby. A možná že ta starší generace skutečně uvěřila na fukuyamovský konec dějin a bere některé prvky jako útok na vlastní hodnoty i sebe samu.
Jako překladatel a znalec Poeovy poetiky Baudelaire citlivě rozlišuje nové rejstříky krásna a jeho pojetí melancholie, která se svým způsobem stane i životním postojem, otevře následně brány k jednomu proudu estetiky pozdního 19. století.