V Británii som napokon zažila svoju rabínsku chvíľu. Po prekonaní pásmovej choroby ma na pódiu spovedala žena so sladkým, ľubozvučným prízvukom. „Takže,“ trilkovala, „boli ste zranená ľudstvom a utiahli ste sa do prírody, aby ste našli útočisko.“

Pamuk představuje celou řadu postav, které jsou sice sociálně typizované, reprezentují různé vrstvy současné turecké společnosti, nepostrádají však výrazné individuální rysy. Kupř. otec İpek a Kadife, Turgut Bey, byl dříve jako zanícený komunistický aktivista mučen a vězněn, nyní je sympatickým hoteliérem a milujícím otcem.

V dnešních debatách o ekologii a poezii tato prastará básnická dovednost, která je ekologická z podstaty, někdy zaniká: schopnost pouze být, nechat svět i sebe otevřené a přítomné a tím dovolit, aby vše vstoupilo do prostoru lidského slova, a tak byla poezií odhalena základní jednota mezi člověkem a ostatním stvořením.

Interkulturní literatura zpochybňuje nároky na vlastnictví univerzální pravdy o světě i o skutečnosti uměleckého díla. Zvlášť důležitý je její respekt k subjektivní zkušenosti a tolerance k její nedokonalosti. Takový postoj otevírá cestu k překonávání představ o interkulturních vztazích jako zákonitostech, které lze objektivně popisovat, analyzovat a interpretovat.

Důvodem mých obav je ovšem také již naznačený fakt, že „trendy“ tendence napravovat zkažený svět prostřednictvím nových forem tabuizace má i svůj mnohem obecnější rozměr kulturní, politický, sociální. Snaha vnést do světa správný pořádek tím, že omezíme vše, co by se mohlo nás či těch druhých dotknout, a nastavíme tak nová tabu, nemíří totiž jen proti nevhodnému humoru, ale i mnoha jiným součástem našeho života.

Básník Miloslav Topinka nám ve svém esejistickém díle odkrývá cestu hlubokého vhledu do podstaty všech věcí skrze poezii, jakožto jedním z možných mystických prostředků k dosažení porozumění univerzu. Nejde tedy o pouhou literaturu, ve svých textech nám nastiňuje pravou moc slova, která nás provází už od počátku světa, jak je psáno už v bibli: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh…“

Mnozí lidé považují víru za dar, za požehnání. Jenže co s dárkem, o který nestojíte, který se vám nelíbí? Co s ním, když ho otevřete a zjistíte, že máte v rukou jenom prázdnou krabici? Jak darujícímu vysvětlíte, že se asi něco pokazilo, aniž byste ho přitom urazili? Budete se tvářit, že jste vlastně velkými nadšenci do prázdných krabic?

Milost lásky i k nepřátelům jako poslední záchranná brzda do lidského šílenství, utrpení, beznaděje, působící často teprve zpětně, přes nedohledatelné počty navrstvených obětí; jak shledáváme – kupodivu – nad právě sbírající se vůlí ke smíření v čase 80. výročí „Volyňské řeže“ (1943–44): vyvolané „nastavením náruče“ polských rodin tak nebývalému počtu ukrajinských běženců před ruskou agresí. Milost lásky… jež se nám jakoby znovu a znovu i skrze nepřátele „uklání“.

Bod úplné prázdnoty (šunita) nelze vysvětlit řečí nebo slovy. Vybavil jsem si zenového mistra z devátého století, který když odešel coby žák sudovat k jinému mistrovi a odvážil se po třech letech mlčení mistra zeptat na pravou podstatu Buddhovy dharmy, dostal ránu holí.

Skutečně dobře zvolená metafora (metafora na správném místě a ve správný čas) v nás dokáže rozčeřit cosi hluboce zasutého, nedostupného rozumovým poznáním.

Myslím na tohohle kluka a říkám si, co jsem to za člověka, že mu ještě už tak trudnej úděl ztěžuju svýma podělanýma dopisama?

Můžeme být šťastní, že Sinopsis v Česku máme – mimo jiné i nyní, kdy nevíme, zda mobily Huawei nejsou spíše odposlouchávací zařízení.

Známe zrůdy, které leckde vládnou, ale nezapomínejme na obyčejné lidi.

Celosvětové sdružení spisovatelů PEN každoročně upozorňuje na 5 vybraných případů, které chce více zviditelnit. Tentokrát jsou jimi ukrajinský filmař Oleg Sencov, eritrejský spisovatel Dawit Isaak, egyptský spisovatel a aktivista Wael Abbas, bangladéšský fotograf Šahidul Alam a již zesnulá mexická novinářka Miroslava Breach Velducea.

Je s podivem, že EU nadále přešlapuje ohledně konkrétních opatření na podporu novinářů.

V neděli, právě, když jsem psala tento článek, jsem se dozvěděla, že byla zavražděna bulharská novinářka Victoria Marinova.

No jasně, to je hrůza, bejt bez internetu, horror life!

Těžko říct, co by tomu celému řekl Hollinghurst, nositel Man Bookerovy ceny. Kňourek každopádně svým tvrzením porušuje Zákon o Českém rozhlase ohledně důstojnosti funkce člena Rady

Od 14. května 2018 Oleh drží hladovku, někde na Sibiři až v Labytnangi. Hřebík, který se neohne.

V našich končinách jsme svobodní, ale tak nějak. Pořád si ještě pleteme černou s bílou. Chybí nám totiž vize, jakým státem chceme být.

Daphne Caruanová Galiziová byla maltská novinářka, která zemřela 16. 10. 2017. Provozovala populární blog Running Commentary, na kterém upozorňovala na skandály a případy korupce předních politiků ve své zemi.

Nechci lacině provokovat, ale dosavadní zkušenost s ochranou krajiny vede nejen mě k názoru, že na většině území Česka by bylo dobré povolování staveb oproti současnému stavu ztížit a zpomalit a hlavně posílit ochranu veřejného zájmu.

„To je ale taky krásná zpráva pro českou prózu. Nejlepší kniha roku je podle tebe sbírka novinových sloupků, které napsal básník.“

Lze ale přiznat i zcela nerealistický sen: kéž by se učinil zázrak a souměřitelnou neorealistickou tetralogii či trilogii sepsala též některá česká spisovatelka!

Myslím, že není třeba zdůrazňovat úlohu, kterou ve vydávání španělské literatury za socialismu sehrálo nakladatelství Odeon, k němuž se dodnes vzhlíží s takovou úctou, že získalo pomalu aureolu mytické instituce, která však stále může sloužit za vzor práce s texty i výběru literatury.

Zkoumání jazyka hraje klíčovou roli i v takových textech Elfriede Jelinek, které sice rozkládají dramatickou formu, ale zároveň (ještě stále nebo už zase) využívají narace a postav.

Istlerovy Hlavy, tato nikdy nekončící, nevyzpytatelná, dramatická, ironická a často i groteskní hra, jsou neseny jak samotnými principy automatismu a náhody, tak nepřehlédnutelným existenciálním podtónem.

Osy výpovědních linií se pohybují ve zvláštním řádu mezi bludnými kameny na koncích cest v labyrintu hodin, dní a let. Útržky niterných vzpomínek, všechno, co mělo zůstat skryto, příběhy obyčejnosti a denních banalit, vybledlé fotografie v rodinných albech jsou jako zápisy času, jež pomáhají rekonstruovat mnohost světů, intimních genealogií a dějů, na něž se zdánlivě zapomnělo.

Černé slunce je černější než čerň, přesto září a temně světélkuje a tím se otevírá průchod k některým z nejnuminóznějších aspektů psychického života.

Zatímco surrealismus operuje především v rovině nevědomí a náhody, Vysoká hra se neomezuje pouze na tuto polohu, ale využívá všech dostupných prostředků k tomu, aby uchopila prožívanou skutečnost jako celek všemi smysly, které zahrnují jak vědomou racionální práci s myšlenkovou složkou, tak i tu mimosmyslovou.