Noc se změnila. Při psaní už nejsme limitováni knotem dohořívající svíčky, petrolejové lampy, docházejícím inkoustem ani posledním kouskem papíru, který jsme našli. Přesunuli jsme se na klávesnici, která prstům dovolí procházet se po ní až do rána a následně všechno smazat jedním kliknutím. Nebo uložit spořádaně do složky, otevřít příště, kroutit hlavou, přepisovat a měnit, jak se nám zlíbí.

Jako měsíc za velkým černým mrakem zmizel naopak většině z šuplíků jeden objekt, který otevíral kouzlo psaní všem, nejen spisovatelům, literátům a umělcům.
Dopisní papír.
Když budete hledat hodně hluboko, možná nějaký zažloutlý najdete. Nebo objevíte krabici s dopisy, které vám přišly v době, na kterou jste dávno zapomněli. Od lidí, které jste ztratili v tempu doby, nebo od nich odstřihli pomyslnou šňůru vztahů.
Přátel, známých, lásek. Těch, kteří se vám s důvěrou otevírali a dokázali trpělivě čekat, až jim i vy odpovíte, zalepíte obálku a hodíte ji do kastlíku na rohu.

Dopis psaný v noci byl cítit blízkostí hvězd, tužeb, radostí i obav.
Po objevení krabice plné starých obálek jsem strávil pár nocí čtením dopisů plných slov, které mi byly poslány, svěřeny, snad i darovány. Přemýšlel nad tím, jak by asi vypadaly dnes, transponovány do mailu, zhuštěny do WhatsAppu, dokresleny emotikony.
Do těch starých dopisů se otisklo něco neopakovatelného.
Zavírám notebook a jdu zkusit jeden zase napsat. Třeba ho pošlu právě vám. Nebo Adolfu Putinovi.

To podstatné z jejího dopisu
Píšu ti a venku je už tma,
klid,
jaký dokáže být
snad jen tady.
V horách.

Alespoň do chvíle,
než si to
nalitej otčím
přištráduje z hospody.

(Ze sbírky Za nocí, No Limits, 2020.)