Při nedávném třídění starých materiálů jsem objevila potištěný list papíru. Jen jednu stránku. Je to text, který jsem nikde nepoužila. Děj se odehrává v Rusku, moje paměť mi tedy nejdříve napověděla, že se nedostal do knihy Nechtěl jsem být Leninem. Vzápětí jsem tuto myšlenku zavrhla, protože se mi vybavilo, že jsem měla v úmyslu text vložit do následující knihy. Jenže ta už nevyprávěla o Rusku, ale psala jsem do ní české příběhy. Text proto zůstal nevyužitý, nehodil se. V zápatí stránky je napsaný – v duchu se chválím za systematičnost! – název Silný sladký černý čaj, napravo je uvedeno: Strana 7 z 9. Povídka tedy měla poetický název, rukopis čítal devět stran. Našla se ale jen sedmá strana. V textu jsou mé vpisky rukou. Fascinuje mě, jak pracuje paměť. Až nyní jsem si připomněla, že jsem tehdy – ostatně pracuji tak dodnes – psala nejdříve texty rukou. Rukopis celé povídky se tedy mohl zachovat v sešitech, do kterých jsem texty zapisovala, a ty mám všechny schované. Tam může být zachovaná nejsyrovější varianta povídky. Tištěný rukopis je většinou upravený a často se liší od původní verze.

Tady je nalezený „odkrojek“:

Petrohrad oslavoval výročí svého založení hudbou, výkřiky, vojenskými pochody, náměstí a třídy se proměnily v karneval a ve férii. Nasťa zavedla Ivana daleko od vřavy. Minuli mladého štíhlého muže, jehož zasněný pohled a éterický zjev jim připomínal Jesenina. Prodíral se jako oni, proti davu, pryč.

            Šli po nábřeží Něvy, až na jeho nejvzdálenější výspu, kam vítr zanášel jen vzdálené a tlumené zvuky města, a kde byli sami. Sedli si do trávy. Nasťa mlčela a Ivan si zblízka prohlížel její mramorově světlou pleť, klenutou šíji, úzká ramena a štíhlé ruce s dlouhými prsty, byl ohromen jejím půvabem. Nikdy by nedoufal, že o něj projeví zájem taková dívka.

            „Čekala jsem na tebe dlouho,“ otočila k němu hlavu. Pak ho políbila. Když odtrhla svoje ústa od jeho, pocítil k ní takovou blízkost, že ztratil schopnost vybavit si, kdy pro něj ještě byla cizí. Svět se v jedné vteřině změnil. Pochopil matku, která vyměnila osud vdovy za život s Petrofejem. Pochopil Petra Jurjeviče a jeho soužití s Marfou Konstantinovnou. Zmizely jeho pochybnosti, chandra a bezvýchodnost. Chytl Nasťu za ruce a přemluvil ji, aby s ním šla na Vasiljevský ostrov, kde koupil jí i sobě levnou Baltiku. Dovolila mu, aby ji vedl, kam se mu zamane. Trávili spolu čas, v němž dělali všechno, co zamilovaní dělají v prvních chvílích vztahu.

            Když ji doprovodil k domu, kde bydlela, navrhla: „Můžeš tu zůstat přes noc. Rodiče jsou v zahraničí a Irina slaví bůh ví kde.“

            „Nekoupil jsem si zpáteční lístek,“ přiznal se. „Ale nesmíš si myslet… Nevím, proč jsem to udělal.“ 

            „To je přece dobře,“ zasmála se. Pak ho nechala, aby ji objal a přitiskl ke zdi domu, aby by v něm zmizel chlapec a probudil se muž.

            V noci, když Petrohrad vřel oslavami svého založení a v ulicích a parcích a na nábřežích stále slavily davy lidí, zapomínaly tím na své životy a připomínaly si historii, která vždy znamenala víc, než oni sami, byl z jednoho okna nad řekou Mojkou slyšet chlapecký zpěv: „jedou polem hrdinové, hrdinové ruské armády… děvčatům je dnes smutno…“, a mezi slova se prodíral  hořkosladký a šťastný smích.

            Ráno bylo mrazivé. Ivan si přitáhl přikrývku ke krku. Oknem do pokoje se prodíraly sluneční paprsky. Pohled se mu stočil na dřevěné vydrátkované a naleštěné parkety. Místnost měla daleko k jeho prostému moskevskému bytu s odlupujícími se tapetami, kapajícím kohoutkem a ošlapaným kobercem.

            Nasťa na podnose přinesla chléb, máslo, džem a cukřenku, a položila ho k samovaru na stole. Její bledá pleť zářila, vlasy sčesané z čela měla zapletené do copu. „Vezmeme se,“ řekla vážně, „ale musíš se přistěhovat sem do Petrohradu.“

            Ivan sáhl po kostce cukru, vložil si ji do úst a stiskl mezi zuby. Nevšiml si Nastiny natažené ruky, která mu podávala kleštičky na cukr. S kostkou mezi zuby usilovně srkal sladký silný černý čaj a myslel na to, že nikdy neměl úmysl odstěhovat se z města, kde vyrostl.

Osud a předurčenost „odkrojků“ mne fascinuje. Pokud jsou co k čemu, čeká na ně místo v jiném textu. Nejen že teď musím začít hledat v sešitech rukopisů zbytek povídky. Také začínám tušit, že „odkrojek“, ten obraz dvou mladých lidí, ještě použiji.