Jsem pořád tady. Jsme pořád tady, hasiči, i když je požár na povrchu uhašen. Oheň ještě úplně neodešel. Skrývá se a umírá hluboko v zemi. Vyhledáváme místa, kde by mohl být. Kde se prozradil jeho dech. Kde se prodere ven a vytryskne jako fontána z černého pařezu nebo prostě vybublá z černé mazlavé hmoty. Ta byla kdysi lesní půdou, která, když ji naberete do hrsti, voní.

Začalo to víc než před měsícem. Lesní požár, kterých je tou dobou celkem dost. I v národním parku občas hoří. Takže běžná letní práce pro hasiče, běžná letní práce pro mě, který za ně mluví. Od té doby jsem ale pořád tady. Peklo, které se během prvních dnů rozpoutalo, nezažil nikdo z nás, snad kromě těch, kteří byli na zahraničních misích, třeba v Řecku. Nikdy se ještě nestalo, aby hasiči museli utéct z evakuované obce, kterou hájili před stěnou ohně, jež je začala svírat ze dvou stran, na poslední chvíli, aby v ohni nezůstali. Živá stěna ohně. Živá bytost ohně letící korunami stromů, jako tornádo. Oheň, který obrovským žárem dokázal vygenerovat vlastní bouři se vším všudy. Viděl jsem silnici z Hřenska na Mezní louku sevřenou z obou stran hořícími svahy jako cestu do pekla. Viděl jsem hasiče černé od sazí jako kominíky. Lidi, kteří několik dnů nespali. V Hřensku, kde jsme měli štáb, se sešla snad celá republika hasičů. Během těch několika týdnů se mezi sebou při práci seznámili lidé z nejzazších koutů země. Byli tu i hasiči a piloti vrtulníků ze Slovenska, piloti letadel z Itálie a ze Švédska. Tisíce lidí, kteří bojovali s požárem. Desítky lidí, kteří několik týdnů čekali, až se budou moci vrátit domů, odkud byli evakuováni. Několikrát hořelo na stěnách přímo nad hotelem, kde sídlil štáb zásahu.

A pak tu byl les. Les, který se po uhašení proměnil v něco neuvěřitelně mrtvého. Černé trčící pahýly, černé klikatice ze země ohněm vyrvaných kořenů, černé balvany, černá země, černo, černo. A nad tím blankytně modré nebe. Když jsem však některá již bezpečná místa s televizními štáby navštívil, už po dvou dnech jsem nevěřícně zíral na cosi v tom mordoru. Začaly tam svítit drobné zářivě zelené výhonky trávy a dalších rostlinek. Vyrazily, jako když děti po bouřce vyběhnou ven a začnou si hrát.

Dneska tu po několika týdnech stojím v lese na Mezní louce, kam jsme se se štábem přestěhovali z Hřenska. Stojím v části lesa, kam oheň nedosáhl. Ten les je jiný. Ne proto, že je ohněm nedotčený. Ne pro ten rozdíl, když je odtud vidět na černé svahy, vzdálené jen několik desítek metrů. Je tu něco, co jsem v lese nikdy před tím nepocítil. Ten živý les tu stojí v hlubokém údivu. V hlubokém soucitu. Ten les je zhmotnělý soucit. Soucit tu žije v každém stromu, v každém centimetru země, v každém listu, jehličí, kousku mechu, mouše, mravenci, i v zmiji spočinuvší na plochém kořenu. Cítím, jak obsazuje mé srdce.