Byl malý, hliníkový, měl zaoblené hrany a ze strany, kde byla čočka, byl oblý celý. Dostal jsem ho nejspíš k narozeninám a poměrně rychle jsem zjistil, že na denním světle dokáže pořizovat slušné fotky. Jakmile jsem s ním ale zkoušel fotit uvnitř, bylo všechno špatně: buďto bylo nutné použít blesk, anebo počítat s tím, že snímek bude rozmazaný a barvy nebudou odpovídat realitě. Řešení bylo relativně snadné: fotoaparát se položil na pevnou podložku, vypnul se blesk a fotilo se na dlouhou závěrku a černobíle.

Když jsem se poprvé ocitl v Café Fra, zkoušel jsem fotit asi dva roky a nebyl jsem v tom nijak dobrý. Vzal mě tam s sebou nejspíš Jonáš Hájek a v kavárně byla dobrá společnost – Jitka Bret Srbová, Radek Fridrich, Eva Košinská… O něco málo později Jonáš představoval svou debutovou sbírku Suť, kterou vydal ve Fra, a já ho chtěl podpořit, chtěl jsem se znovu vidět s lidmi okolo literárního serveru Totem a vůbec trochu víc pochopit, co je tohle místo zač. A jeho kouzlu se podléhalo snadno. Spousta knih. Bar. Tlumené osvětlení. Působivý úvod Petra Borkovce. Nakažlivý smích Erika Lukavského. Uhrančivá Viola Ježková za barem. Jasně že jsem to chtěl zažívat opakovaně.

Zpočátku jsem nechodil pravidelně. Když mi to vyšlo, stavil jsem se, poslouchal, u toho občas pořídil pár fotek a publikoval je online. Až po čase mě Petr oslovil, jestli bych nechtěl fotit všechna čtení. Pořídil jsem si jednoduchou digitální zrcadlovku. O něco později přikoupil laciný ale poměrně světlý pevný objektiv, který mi doporučila barmanka Madla.

Stanovil jsem si jednoduché zásady.

Nerušit: autorky a autoři, ideálně ani hosté by si neměli příliš všímat toho, že někdo fotí, takže žádný blesk, žádný zbytečný hluk, žádné přitahování pozornosti k objektivu.

Věnovat pozornost publiku: lidé poslouchající poezii jsou fascinující, protože jsou fascinovaní. Anebo uvolnění a zamyšlení, meditující, skoro se modlící. Případně působivě znudění. A co teprve psi!

Moc nepřikrašlovat: při zpracování jsem se snažil spíš napravovat chyby svoje i fotoaparátu – doladit barvy, aby nebyly moc mrtvolné, upravit kontrast, nesnažit se přidávat světlo, které v kavárně nebylo.

Publikovat rychle: když to šlo, přišel jsem v noci domů, dal vyvětrat oblečení (ve Fra se kouřilo tak dlouho, jak to jen bylo možné), snímky upravil a druhý den ráno je zveřejnil.

Z focení v tmavé kavárně plné lidí jsem si udělal tak trochu meditaci pohybem a tak trochu loveckou výpravu – přinejmenším během těch večerů, kdy mi to sedlo. Snažil jsem se držet při zemi a při stěnách. Hledal jsem průhledy. Čekal na chvíli, kdy mi přišlo v pořádku se mezi sedícími diváky postavit, pořídit fotku a zase se schovat. Opatrně jsem pronikal za bar nebo na schody.

Nemyslím si, že ještě někdy zažiju něco podobného.

***

Nebyl jsem zdaleka jediný, kdo ve Fra fotil. Na pomoc, nebo přesněji záskok, jsem si občas přizval Zuzanu Lazarovou nebo Janu Plavec a několik dalších skvělých lidí – pokaždé mi z jejich snímků bylo jasné, že se mám ještě co učit. A když jsem pak potřeboval pauzu, protože jsem přestal nacházet dobrý způsob, jak každý týden fotit a vidět něco nového, chopila se focení ochotně Jitka Hanušová, se kterou jsme se teď několik let při zachycování večerů ve Fra střídali.

***

Potom přišel covid a bylo nutné zkusit něco jiného. S Petrem Borkovcem jsme se rychle domluvili, že budeme natáčet videa – v prázdné kavárně, bez publika, pouze s autorkami a autory, s překladatelkami. Nebo před kavárnou. Anebo s kolemjdoucími lidmi, kteří budou číst jednu a tu samou báseň. Ukázalo se, že Petr je nejen výborný dramaturg, ale taky stále ambicióznější režisér. Tímhle směrem bych klidně pokračoval ještě nějakou dobu.

***

Když jsem se dozvěděl, že Café Fra už znovu neotevře, a domluvil se s ostatními, že připravím rychlý a krátký výběr z fotek za uplynulých několik let, dopadlo to samozřejmě takhle: na několik hodin jsem se propadl do melancholického prostoru bez jasných hranic, stále pomaleji překlikával mezi náhledy, postupně opouštěl jakýkoli koncept pro výběr snímků, fantómově cítil kouř, chuť rumů a vůni parfémů.

Fotoaparát je schovaný v batohu. Nebude samozřejmě odpočívat věčně. Jen teď potřebuje pauzu a odstup.