V současné době připravuje ministerstvo kultury návrh na zřízení statusu umělce, tedy kulturního profesionála. Zavedení této iniciativy by mělo umělkyním a umělcům poskytnout důstojnější sociální a finanční podmínky pro jejich činnost. V současné době značná část kulturních profesionálů není ani tradičními podnikateli, ani zaměstnanci – status umělce by tak zpřesnil a vylepšil pravidla a možnosti fungování kulturních pracovníků a pracovnic. Konkrétní podoba zákonného zakotvení ale zatím není vyjasněna.

Je možné obecně shrnout, jaká je pracovní situace umělců v Česku?

Johana: Záleží samozřejmě na tom, o jaké odvětví se jedná. Obecně ale nejspíš platí, že pracovní situace je prekérní všude. Prekérní práce jsou takové druhy zaměstnání, které nezaručují pracovníkům a pracovnicím sociální a finanční jistoty, jež jsou standardní při plném zaměstnaneckém úvazku. Často se jedná o různé dohody a jednorázové spolupráce. V některých případech se provozováním umění lze živit jako zaměstnanec. Hudebníci mohou být například členy orchestru. V jiných případech jsou umělci výhradně „na volné noze“. Mohu mluvit především za oblast výtvarného umění. Malíř nebo sochařka nemohou být jako umělci zaměstnáni. Mohou působit na pedagogické pozici, mohou na zakázku připravovat například výtvarnou podobu televizního studia, ale samotné umění zůstává činností odlišného charakteru. Oblast výtvarného umění – stejně jako další podobné sféry – funguje jako ekosystém. Podstatné jsou vazby a spolupráce. Umění vzniká jen ve spolupráci s kurátory a kritiky. Ti sice mohou mít zaměstnání, v případě kritiků je to ale možnost spíše hypotetická. Výsledkem často je, že umění se stává volnočasovou aktivitou, která je dotována z peněz získaných za jinou práci. Samozřejmě že existují umělci, kteří se svou tvorbou, tedy jejím prodejem, plnohodnotně živí. Poměrně vzato se však jedná o menšinu.

Ondřej: V literatuře se velká část lidí tvorbě věnuje ve svém volném čase, z psaní si tak nezřídka dělají další pracovní směnu ve chvíli, kdy jim to běžné zaměstnání a rodinné povinnosti dovolí. S tím souvisí i to, co ale platí i v dalších uměleckých oborech, že lidé skládají příjem z většího množství různých zdrojů. Stávají se tak zdánlivě podnikateli, kteří pracují pro větší počet klientů, jenže se tu bavíme o naprosto jiném prostředí, než je běžný trh – v kultuře zkrátka nemůžete jednoho tvůrce nahradit jiným jen proto, že vám nesedí jeho cena čili honorář anebo že zrovna nemá čas.

Má na kvalitu umění vliv to, že je vytvářeno jen ve volném, „ukradeném“ čase?

Johana: To je těžké posoudit. Jsou dobré výstavy a také výstavy slabší, ale nevím, zda to má souvislost. Hlavní problém vidím v tom, že tento „ukradený“ čas má jen omezené množství umělců a umělkyň. Jak si chcete ukrást čas, když máte práci na plný úvazek a k tomu se ještě staráte o děti? Když pracujete a pečujete například o rodiče?

Ondřej: Odhaduji, že řada lidí, kteří mají možnost vyjet na tvůrčí pobyt nebo rezidenci, by potvrdila, že čas vymezený jen a jen na tvůrčí práci má na výsledek pozitivní dopad. Otázkou samozřejmě je, jaká část tvůrkyň a tvůrců si na takové výjezdy vůbec může čas vyčlenit.

Ale jaké jsou vůbec důvody takové pracovní a finanční nejistoty?

Johana: U výtvarného umění platí, že prodej díla je vždy nárazovou záležitostí. Nelze se spoléhat na pravidelný příjem. Očekává se experimentování, to ale nutně vede k nejistému výsledku. Příprava výstav, která by mohla být vnímána jako dlouhodobá činnost, a tedy i záruka jistoty, je honorována jen symbolicky. Zde dobře funguje nejen pohled do dějin umění. Malíři, jejichž dílo je dnes prodáváno za astronomické částky, často žili v nouzi. V poslední době se také upozorňuje na trend přeprodejů děl. Zatímco přímý nákup díla od umělce, například z ateliéru nebo prostřednictvím galerií, znamená podporu další tvorby, přeprodeje jsou již věcí spekulace. Umělci z nich zásadnější profit nemají.

Ondřej: U knih hraje roli – vedle toho, co už jsme zmínili – také rozložení v čase. Práce na románu, básnické sbírce nebo dramatickém textu je dlouhá, ale jistota nastane až v okamžiku, kdy podepíšete smlouvu s nakladatelem, což se obyčejně děje nad hotovým nebo téměř hotovým textem. Honorář pak získáte zpravidla teprve ve chvíli, kdy kniha vyjde, případně když se po čase vyúčtují procenta z tržeb. Může to vést třeba až k tomu, že tvoří jen ti, kdo si to mohou dovolit – finančně i časově.

Jak v takové debatě ale funguje odkaz na to, že velcí umělci „také“ žili v chudobě? Netvoří se pak normativ, kdy se klade rovnítko mezi chudobou a kvalitou?

Johana: Samozřejmě že to tak funguje. V zásadě se objevují dva typy komentářů: „Dobrý umělec si na život vydělá“ a „Dobrý umělec musí trpět“. Já si ale myslím, že dobrý umělec nebo umělkyně musí mít hlavně čas na soustředěnou práci, na tvorbu a na rešerše, které s tématem souvisí. V souvislosti s argumentací o utrpení umělců bych připomněla, že snad dnes žijeme ve státě, který staví na sociálním smíru.

Ondřej: Zkusme stejnou představu uplatnit u jiných profesí. Lékařka provádí nejlepší operace ve chvíli, kdy má k ruce jen polní nemocnici a tupý skalpel; učitel vychovává děti nejlépe v rozbořené škole, kde je hluk; politici navrhují nejlepší zákony, pokud jsou chudí a trpí. A tak dále. Mnohem blíže pravdě bude spíše to, že pokud se můžete soustředěně věnovat tvůrčí práci, bude mít vyšší kvalitu.

Čím by mohl pomoci „status umělce“ a v čem vlastně spočívá?

Johana: Zjednodušeně lze říct, že se jedná o přiznání toho, že umění je práce a že stát stojí o to, aby se lidé uměním živili. Umění má svá specifika: nejedná se o pravidelný příjem, je nutné věnovat hodně času přípravě, zároveň vzniká přidaná hodnota, kterou nelze vyčíslit.

Status umělce není českým experimentem, ale vychází z předobrazů v jiných státech. Jaké jsou zahraniční zkušenosti s tímto konceptem?

Johana: O přímé zkušenosti mluvit nemohu, víme ale, že status v mnoha evropských zemích funguje již řadu let. Podstatné je, že upravuje celou řadu sfér života umělců a umělkyň, a nabízí tak komplexní řešení sahající od výpadku příjmu až po příjem z reklamy, která z uměleckých odvětví čerpá. Své místo má i právní řešení legislativních souvislostí dotýkajících se autorského práva a v souvislosti s výtvarným uměním v některých zemích řeší i právě zmiňované přeprodeje, ze kterých mají umělci další příjem.

Ondřej: Zkušenosti jsou myslím hodně pestré, protože podoba, v jaké status umělce různé státy zavedly, se liší. Je to škála od dobrovolné registrace po splnění podmínek (přičemž hodně vzdálenou analogií mohou být cechy či oborové komory) přes doplňkový systém sociálního zabezpečení, pomoc v nezaměstnanosti, pomoc s druhou kariérou – to se týká performativních umění, jako je tanec – až po robustní systém zabezpečení a podpory, případně něčeho jako de facto mzda od státu nebo v případě Irska nepodmíněný příjem. V kultuře ale obecně platí jedno: když do ní státy dlouhodobě, promyšleně a systematicky investují, vrací se jim to.

Jak by ale konkrétně vypadalo zavedení statusu umělce?

Ondřej: To v tuhle chvíli nemůže podle mě nikdo s jistotou říct, protože nikdo z nás ještě neviděl finální podobu návrhu novely nebo zákona a jednání mezi ministerstvy kultury, financí, práce a sociálních věcí a průmyslu a obchodu, pokud vím, stále probíhají.

Johana: Pokud se nepletu, legislativa bude mít dopad jen na celostátní úrovni. Status je věcí ministerstev. Pokud vznikne registr, tak na základě registrace v něm, přičemž bude nutné splnit určitá kritéria, získá umělec či umělkyně status umělce, který bude mít dopad na komunikaci s ministerstvem kultury, ale ideálně i s finančním úřadem, úřadem práce, správou sociálního zabezpečení, zdravotními pojišťovnami a podobně.

Jak v současné době tedy vypadá vyjednávání s vládou?

Johana: Ministerstvo kultury připravuje legislativní návrh a my čekáme na možnost dalšího komentování. Status evidentně není v rámci vlády prioritou. V rámci Národního plánu obnovy musí vzniknout, ale ze strany dalších ministrů nelze očekávat příliš velké nadšení. Jedná se o běh na dlouhou trať. Nebo, jak opakovaně slýcháme, o proces, který vyžaduje „salámovou metodu“.

Ondřej: Sluší se dodat, že příprava probíhá léta, sbírání podkladů a dat provádí delší dobu Institut umění – Divadelní ústav. Loni vypracovaly neziskovky, oborová sdružení a univerzity pro ministerstvo kultury dílčí výzkumy, které slouží jako podklad pro vznik statusu umělce. Letos proběhlo jedno kolo individuálních schůzek, které na výzkumy navázaly, a koncem června jedna hromadná pracovní schůzka na půdě ministerstva kultury. O pár dní dříve se konal také první seminář k tématu na půdě parlamentu, kde ale byla pouze jediná poslankyně z podvýboru pro kulturu. V červenci pak ministr kultury na vládu přišel s tím, že status umělce se připravuje. Během podzimu by měla vláda dostat návrh novely zákona o některých druzích podpory kultury. Ze strany kulturní veřejnosti je zde tedy nejenom tlak na ministerstvo kultury, ale také neustálá součinnost a snaha pomoci. Faktem ale zůstává to, že bez jednání s ostatními rezorty a s poslanci se neposuneme dál.

Mohou být pro zavedení statusu umělce užitečné koncepty typu minimální důstojná mzda?

Johana: Určitě ano. Minimální důstojná mzda slouží jako indikátor, jako číselné vyjádření toho, kolik stojí důstojný život a za jakých okolností vlastně jsme schopní normálně fungovat. Takový indikátor pomáhá při vyjednávání. Pokud je minimální důstojná mzda v Praze více než čtyřicet tisíc, tak je mnohem jasnější absurdita toho, když za přípravu výstavy, tedy za několik měsíců práce, dostanete jen pět tisíc.

Jaké jiné nástroje – kromě statusu umělce – by situaci mohly zlepšit?

Johana: Mám pocit, že pokud bude status umělce dobře nastaven, může vyřešit vlastně všechno. Problémů je celá řada, ale z mého pohledu pedagožky na vysoké škole jde primárně o to, aby absolventi uměleckých škol byli motivováni k tomu, aby se umění věnovali i po absolvování školy, aby umělci a další aktéři byli schopní se uměním živit i v situaci, kdy si založí rodinu, a aby v důchodovém věku ze systému nevypadli.

Ondřej: Z mého pohledu je vedle toho důležité také to, aby stát přestal zavírat oči nad švarcsystémem, začal systematicky pracovat s daty a digitalizovat. Celý proces přípravy statusu umělce totiž mimo jiné ilustruje, že v tomhle zatím jako Česko tragicky zaostáváme.