38. kapitola

Nesnášel nové pračky, protože na ně v čínských továrnách přimontovaly digitální ciferník, který nabízel pestré možnosti, jak pračku ovládat jediným pohybem prstu, ale pokaždé se pomrdal jako první a nikdy se nedal opravit. Všem doporučoval, aby se vyvarovali praček obsluhovatelným přes apky. Nicméně nedémonizoval technologii. Nebyl ludditou, který s kladivem nabíhal k přístrojům a drtil jejich displeje, už jenom proto, že dle jeho zkušeností nemělo valného smyslu mrvit přístoje, když se stejně brzy domrví samy. Nejpozději těsně před záruční lhůtou. A ještě jeden důvod jej držel mimo technofóbní zuřivost a obavy: pračky byly jeho osudem. Jistě, zní to snad zajímavě a směšně zároveň, ale právě v této kombinaci vznešeného a banálního, mocného a slabého spočívala jeho tragédie i spása. Zrovna se shýbal u další laciné Beko sračky, co shýbal! přímo klečel před svatostánkem s předním plněním a vůbec se mu nelíbil zvuk vyluzovaný plechovým břichem točícím se urputně a zdivočele kolem prázdného středu, ten automatizovaný model kosmu: ohlušující rotace kolem pustého jádra, bez ustání vykonávaný pohyb, který se ale ve skrytém, těžko postřehnutelném bodě někde v hlubině vychyluje, kdesi uvnitř nastalo odloučení od původní harmonie. Jeho úkol spočíval v nalezení rozkolu. Byl opravářem kosmu jménem pračka.

Ano, i tohle tvrzení působí jako takzvaně literární a takzvaně licence, nicméně upozorňuji, že byste se neměli nechat zmást tím, co vás učili nad čítankou, tedy tendencí zkrotit všechna zneklidňující prohlášení tím, že budou zostuzena jako pouhé metafory. Žádná metafora, nadsázka, alegorie, žádná licence – byl opravářem kosmu v pračkách. A kdo pochybuje, že by závady univerza mohly hnízdit v hlubinách beden s logem Beco či Whirlpool, ten podlehl přeceňování neviditelných sfér, říše idejí, všech těch systémů tvrdících, že podstata světa dlí kdesi mimo svět. Kdo nepřipouští význam něčeho tak bezvýznamného, jako jsou pračky, pro planou rotaci kosmu, ten byl ošálen posranou metafyzikou.

„Je to zkurvený?“ hlesl pan Noha z kuchyně. Šeplavý důchodce, který se po bytě pohyboval s odevzdaností setřeseného listu. Šoural se v trepkách natolik malátně, jako by jej pantofle posouvaly vlastní vůlí a on pouze následoval. Nyní seděl na kuchyňské židli, zhroucený do sebe, ramena pokleslá, katatonický kustod galerie vlastního bytu. Neurčitý pohled upřený na lahváče a zároveň do věčnosti.

„Je to zkurvený, pane Noha,“ potvrdil H. zkoumající pračku. Viděl to už stokrát. Muži, kdysi významní, v dobách minulého režimu, s funkcí v kafkovských úřadovnách, mocní a světohybní, se stávali křehkými, jakmile jim zemřela manželka, neviditelná osoba každodenně spravující infrastrukturu jejich životů. Mužnou sebejistotou pak otřáslo prachbídné vykotlání ložiska v pračce. Tito tvůrci dějin zneklidněli, začali páchnout a ohlížet se přes rameno.

(…)

„Víte, já těmhle věcem nerozumím…“ zavrzání pantů a Noha se cpe do koupelny.

H. nadskočil, fláknul se do hlavy. Vyndal se z pračky a zadýchaně pohlédl ke dveřím.

„Pane Noha, děte už… si  sednou, já to zvládnu.“

„Ona se o to starala manželka, já jsem rád, když to zapnu…“

„Já vím, však já se o to postarám, nebojte.“

Noha statoval ve dveřích jak apoštol z orloje, co zapomněl trasu. Přiložil k ústům lahváč Braníka, naklonil, zažbrundal, spokojeně zahučel a otřel ústa vytahaným rukávem svetru.

„Pane Noha.“

„Jo?“

„Promiňte, ale potřebuju to tady dodělat.“

„Samozřejmě.“

H. čekal.

„Tak já budu kdyžtak v kuchyni.“

„Skvělý. Díky.“

Apoštol se neochotně otočil a mechanicky se posouval z koupelny, po jedné z mála drah vymezených bytem.

(…)

Vstal, prohrábl si vlasy a během deseti minut pošteloval ložisko. Noha mezitím likvidoval dalšího lahváče. H. odložil brašnu ke vchodu a vešel do kuchyně. Teprve teď si všiml, jak je celá místnost pokrytá předměty, zasněžená křížovkami, letáky, návody od kdovíčeho, krabičkami léků, propiskami, hrnky se zbytky kávy. Látkové kapesníky vykvetlé na nábytku jak posmrkané orchideje. Chybí tu ženská ruka, řeklo by se. Hm, řeklo by se: člověk redukovaný v končetinu.

„Teďka v rozhlase říkali,“ zahlaholil Noha a odtrhl zrak od lahve, „jak je málo ženských v politice. Ale že se to prý mění a že je to lepší než dřív. Že ten starý svět nestál za nic.“

„No jo.“

„Ale já v tom světě žil. Celej život jsem v něm prožil. A nebylo to dycky špatný.“

„Však jo. Pane Noha, máte to zeštelovaný…“

„Ale to víte, říkají to mladí, tak ti maj vždycky pravdu. A víte proč?“

„To nevím.“

„Nemají pravdu objektivně, ale časově.“

„Aha.“

„To, co říkají, mohou říkat déle. Protože zemřou později. Tedy později než třeba já. Proto se jejich pravda prosadí. Já si můžu říkat cokoli, ale moje pravda brzy zanikne. Pro advokáty jejich pravdy si přijde zubatá prostě později. Jednoduchý, nevyvratitelný argument.“

Díval se na starce s šedou kůží. Znovu ta situace, stejný vzorec: zželí se mu. Místo tisícovky si řekne o dvě stovky a ještě to starýmu pánovi přijde za týden zkontrolovat, grátis, šel jsem stejně kolem, tak to nechme být, hahaha. Měkejš si udělal živnosťák a s velkou slávou sejde na úbytě. Podnikatel s kleštěma a outlocitem.

„Pane Noha, máte to zeštelovaný, jo?“

Ukázka pochází z autorova rukopisu Smolné knihy.