Poštěstilo se mi a mohl jsem se po delší době radovat z jedné ze zásadních vymožeností naší civilizace. Nejedná se o lidská práva, lékařskou péči nebo podobné banality. Byl jsem oblažen „zákaznickým servisem“. Potřeboval jsem přejít k jinému poskytovateli internetu. S paní po telefonu domlouvám smlouvu, vše běží hladce, aby také ne, slibuju jim posílat prachy. Druhý den volám znovu, tentokrát pánovi. „Prosím vás, potřeboval bych posunout termín, kdy ke mně přijde technik,“ oznamuji. „Vaše kolegyně říkala, že to jde úplně snadno, ale já vůbec netuším, jak se k tomu mám proklikat.“ „Jistě,“ zahlásí telefonista, „už se na to koukám… jo, tak to taky nevím.“ „Vždyť to mělo jít snadno,“ divím se. „To jo, ale mě nepustí systém. Tak se prostě domluvte s technikem, až vám brnkne, ju?“

Spolknu otázku, proč vůbec jejich zákaznický servis existuje, když je evidentně jen zbytečným článkem mezi mnou a technikem, a místo toho pokračuji: „Dobrý, no, tak ještě se zeptám na modem. Můžu ho mít na splátky, že jo?“ „Můžete,“ potvrzuje odborník na zákaznickou spokojenost a mně se uleví. „Moment. Nemůžete.“ „Proč?“ „Protože nemáte aktivovanou tu službu.“ „Jenže,“ namítám zmateně, „tu službu mi bez modemu asi neaktivujete, ne?“ „Ne,“ potvrzuje poradce.

Dobrá, říkám si, svět je tajuplné místo a o záhady v něm není nouze, jsem ochoten přijmout korporátní mystérium a nekauzální princip jejich fungování, ale potřebuju kafe. Vybíhám do jakéhosi rychlo-jídlo-bufetu. „Dal bych si lungo s mlíkem,“ žádám brigádníka v zástěře, s čepicí na hlavě a směsicí zmatení a rezignace ve tváři. „Jasný… takhle vám to povím: máme presso, americano a latte.“ „Já se v tom nevyznám, máte něco jako lungo?“ „Americano.“ „Tak americano s mlíkem, prosím.“ „Jasně,“ naskočí brigádník zpět do role, „takže to kafe chcete s mlíkem?“ „Jo, s mlíkem,“ potvrzuju znovu. „Jasně – a něco k tomu? Cukr, mléko?“ „Pardon?“ ptám se neironicky. „Něco k tomu,“ opakuje brigádník, rovněž zcela neironicky, „cukr, mléko?“ „Myslíte k tomu kafi s mlíkem?“ „Ano.“ „No… tak třeba mléko?“ „Výborně, pane, tak támhle u kolegyně,“ zahlásí vítězoslavně brigádník. Odmítnu nabídku kolegyně, protože „cukřík“ nepotřebuju, a spěchám nazpět. Musím ještě převzít zásilku, kterou mi vezou z Havířova.

Čekám. Zásilka nikde. Vyčkávám dál, na Prahu padá hrubé šero. Konečně mi cinkne e-mail – rychle jej otevírám. Ale místo informace o dodání na mě vyskakuje formulář – firma se ptá, jak jsem spokojen se zbožím. Přemýšlím, jestli mám volat na zákaznickou linku, ale s jejich hlasovou robotkou Jarčou, nebo jak se jmenuje, jsem už dnes mluvil a je imunní vůči mým lichotkám. Maně si vzpomínám, že filosof Mark Fisher přirovnával služby typu call center ke Kafkově zámku – nikdy se nepřiblížíte k nikomu, kdo skutečně zodpoví vaše otázky, kdo nese reálnou zodpovědnost, je to korporátně-byrokratická smyčka, jejíž účel není funkčnost, ale neustálý chod.

Dopíjím lungo, americano, nebo co vlastně, a začíná mě to celé bavit. Celá ta hra na hladké fungování civilizace, bez problémů a švů. Fisher téhle iluzi říkal „kapitalistický realismus“, ale spíš přemýšlím o kapitalistickém dadaismu. Hraju v něm já, lidi z call center, brigádník, všichni opakujeme útržky a fragmenty úslužných hovorů, nabídek, naučených dialogů a obchodních podmínek a všichni věříme, že ta slova měla kdysi nějaký význam. Dopíjím kafe. Nedali mi tam to mlíko, hergot.