Občas chodím na hřiště za domem, mezi stromy pableskují tyče a hrazdy, pohyb mi pomáhá ulevit zádům. Na plácek si ale chodí hrát také nejrůznější dětské gangy, případně škvrňata doprovázená maminkami. Pak vím, že bude následovat vysvětlující komentář mých cviků. Děcko přicupitá až téměř ke mně, za ruku jej vede jeho rodič a odpovídá na zmatený výraz potomka: „Pán cvičí, víš? Ano, snaží se. Vidíš, už mu to moc nejde, už je unavenej, asi si musí odpočinout.“ Jsem pokaždé vděčný, že moje nesmělé pokusy o sport jsou z metrové vzdálenosti zhodnoceny přísným okem komentátorů a vyloženy nastupující generaci jako ukázka marné snahy lidstva o zdravou páteř. V neposlední řadě mi to připomíná mé dávné zkušenosti týkající se toho, že prostory společného pohybu jsou místem, kde se obnažují aspekty oné nepříjemnosti zvané „potkávání se s lidmi“. Toto poznání začíná už v raném věku a díky svým nepravidelným návštěvám hřiště mohu sledovat, jak vypadají v současnosti.

Na tyčích jsem jednou viděl zavěšené dva kluky, přibližně devítileté. Jeden z nich, drobnější, má, jak jsem z jejich rozhovoru pochopil, nejspíš ukrajinské kořeny. Ve chvíli, kdy jsem dorazil na hřiště, abych se sám zavěsil na některou z tyčí, se jeho spolužák chlubil tím, že chodí boxovat. „Já mám radši fotbal,“ zamyslel se drobný kluk. „Proč?“ podivil se spolužák. „No, nechci mlátit lidi,“ hlesl drobný kluk. Spolužák nezaváhal a předestřel svůj vlastní výklad: „Já hlavně myslim, že máš malý nohy.“ Drobný kluk se nicméně nechtěl dát lacino a vyrukoval s empirickými daty: „Jenže jsem starší!“ A přidal ověřenou, i když genderově lehce obměněnou klasiku: „A moje máma by přeprala tvojí mámu!“ Na to spolužák zareagoval poněkud komplikovanou rodinnou sestavou: „Můj strejda by… přepral tvýho… tátu.“ Jenže drobný kluk vytáhl trumf: „Můj táta je u policie!“ Nicméně spolužák se nenechal vyvést z rovnováhy: „To můj táta má vojákovský věci. A taky má plamenomet!“ „Cože to má?“ zarazil se drobný kluk. „Raketomet, říkám!“ zahulákal spolužák. „Můj táta má raketomet! A jdu si koupit bonbony. Vole,“ uzavřel spolužák teatrálně. Zvedl se a dramaticky, velmi pomalu, odcházel ze hřiště. Nenápadně se přitom otáčel, aby zjistil, zda si jeho odchodu všímá drobný kluk.

Drobný kluk jej skutečně sledoval. Zamyslel se, nejspíš zvažoval, zda se mu vyplatí usmíření za cenu bonbonů. Nakonec se zamračil a zakřičel na spolužáka: „Mě to nezajímá!“ Spolužák se otočil na patě: „Tak jdi do prdele.“ Pokračoval ve svém zpomaleném opouštění hřiště, ovšem klátivou chůzí. Příliš se mu nechtělo. Přehnal to s dramatem, popocházel na hranici hřiště, kopal do kamenů. Pak sebral ze země větev. Švihal s ní do vzduchu, až popošel k nízkým stromkům. Klackem začal mlátit do jemně olistěných korun. Svist probral drobného chlapce z myšlenek. „Nech tu větev!“ zařval na spolužáka. „Proč?“ opáčil spolužák při dalším nápřahu. „Ty stromy taky chtějí žít, kurva. Jako my.“

Spolužák klacek neodhodil. Zvolna se ale vrátil na plácek. Opatrně se posadil na jednu z tyčí, v dostatečné vzdálenosti od drobného kluka. Oba kluci dřepěli v tichu a vstřebávali dojmy z toho, čemu se říká „potkávání se s lidmi“. Oba trucovali, klátili nohama, spolužák občasně cinknul větví o jedno z držadel. Na kraji hřiště se tetelily větve a vítr přinášel stydlivý šelest větví mezi tyče. Zvuk stromů byl jediný zvuk, který zůstával na místě té drobné lidské interakce.