Západočeské lázně vystupují v literatuře jako specifický typ prostoru, v němž se společenské vztahy proměňují v performanci a kde se setkávání různých jazyků a kultur stává zdrojem napětí i fascinace. Lázně se ze své původní role lékařky, utěšovatelky a otevřené, chlácholivé náruče postupem času proměnily v něco víc. Paní doktorka vyměnila prostý bílý plášť za moderní kabát, obula si boty poslední módy a ke svému objetí začala dodávat:

Přijď si pro pohlazení, ale měj u toho styl a úroveň, nedívám se jen já – dívají se i všichni okolo.

Touha po zdraví patří přirozeně k základním lidským přáním od nepaměti. Lidé si přejí pevné zdraví při sfoukávání svíček na narozeninovém dortu, když padá hvězda nebo u nemocničních lůžek, přinejmenším jednou za život každý člověk určitě řekl: „To je mi líto, ale hlavně že jsou zdraví,“ ať už byl kontext jakýkoli. Jednoduše chceme žít co nejdéle. Není tedy divu, že poté co si místní lidé zhruba v 17. století všimli ozdravných účinků přírodních minerálních pramenů, šlechta, panovník nebo církev se pustili do zakládání lázní¹. Ještě aby ne – vhodnější investici aby pohledal. „Voda života!“² hlásí Pernica hned na začátku svého „Dekretu pro doktora Nehra“, zakladatele Mariánských Lázní. Za léčivými zdroji se začalo hojně cestovat, z lázní se stala věc prestiže a kromě zázračných pramenů se lázeňství stává i fenoménem módy. Kdo by kdy řekl, že ozdravné kúry půjdou ruku v ruce s přehlídkou elitářství na kolonádě jakožto jevišti.

Voda módy!

Zdá se, jako by toto společenské divadlo přebilo hlavní účel přírodních pramenů, z nichž se z pohledu hostů, kteří se vyloženě nepřijeli léčit na doporučení či nakázání svého lékaře, stala podivná atrakce, plná kyselých úšklebků po ochutnání skoro až železité a slané tekutiny ze zakoupených porcelánových pohárků v jednom z několika (snad i stovek) stánků se suvenýry, jež ohraničují kolonádu, nebo se dokonce schovávají za oponou. Nekonečné promenády, pohledy, setkávání a „vystavování“ se druhým bych si snad i dovolila přirovnat k dnešním sociálním sítím, na kterých denně konzumujeme životy jiných lidí, inspirujeme se jejich oblečením, vzhledem a prezentovanými úspěchy. Dalo by se říct, že se na kolonádě kromě lázeňských oplatek konzumovalo a konzumuje v podstatě totéž. I když má toto přirovnání samozřejmě své meze. Dost dobře si nedokážu představit, že si někdo otvírá Instagram, aby si odpočinul a navodil vnitřní klid, natož proto, aby si třeba vyléčil duši.

Ale co si třeba najít lásku? To lze určitě na obou těchto scénách, ale lázně zcela jistě vítězí v té romantické kategorii. Básně totiž stále vypadají lépe na papíře. A co teprve elegie! A dopisy!

Při korzování nelahodí oku jen ozdobné výkladní skříně, ale jako by se v ně proměnily i zevnějšky hostů. Procházky jsou zde součástí ozdravného pobytu, a jak při nich budeme vypadat u vzácného teplého pramene, je zásadní. Kdo ví, na koho bychom mohli narazit. Johann Wolfgang Goethe zřejmě nepočítal s tím, že v západočeských lázních potká Theodoru Ulriku Sophii von Levetzow, mladou majitelku třebívlického panství, a co víc, že o ní napíše zamilovanou báseň, která se významně zapíše do dějin literatury.

Vždyť nedoved jsem milovat už ani,
ba pohas ve mně pud, být milovánu;
s ní vrátilo se náhlé odhodlání,
a žízeň po činech, ruch nových plánů:
jak obrozující je lásky síla,
má duše nejněžněji ucítila.³ 

To už zní trošku víc jako léčení duše. V básni se ale střídá úsměv se zlomeným srdcem. Přece jen Goethe báseň píše až potom, co Ulrike odmítla v Mariánských Lázních jeho žádost o ruku. Je tomu těžké uvěřit. Když vzpomínám na své návštěvy Karlových Lázní, jak se procházím po kolonádě, jako všichni dočasně stržena místní okázalostí, umím si celkem dobře představit, že ve správné chvíli by dokázal říct „ano“ i člověk, který si myslel, že se vázat nechce. Ty zapadající zlatavé paprsky nad lázeňským městem s bohatou a pestrou historií umějí dostat člověka do kolen. Nebo ke stolu – s tužkou, papírem a inspirací na srdci. Upřímně jsem netušila, že Ulrike bylo pouhých devatenáct let, když ji Goethe ve svých třiasedmdesáti nabízel sám sebe za manžela. To až v Mariánských Lázních v Goethově domě mi úsměv na tváři povadl pochopením.

Voda lásky!

Nicméně láska je zpravidla tou největší inspirací, natož pak ta, jež zavinila zlomené srdce. To Goethovo své úlomky vložilo do veršů, které teď máme tu čest číst.

Ulrika ale nebyla jediná osoba, se kterou se Goethe v lázních rád setkával. Kolonády okolo minerálních pramenů zavinily nejedno seznámení uměleckých, slavných, vážených či vědeckých duší. Neprobíhaly tam tedy jen zásnuby, ale také diplomatická jednání nebo se navazovaly obchodní kontakty, jež často přetrvávaly i za hranicemi západočeských lázní. Goethe se tam např. setkává se skladatelem Václavem Janem Tomáškem, jenž své skladby komponoval na Goethovy básně. Tomášek tak otvírá dveře pro vřelé debaty o literatuře, hudbě i mineralogii, která Goetha vždy fascinovala. Když skladatel zasedne za piano, v básníkově hlavě, s očima zalitýma slzami a žaludkem plným minerálních pramenů se slova pravděpodobně spojují do krásné poezie, veršů, jež si později zapisuje do svého památníku, a moudří už tuší, že jsou plné referencí na Ulriku⁴. Tyto citové odstíny se Tomáškovi podaří zhudebnit.

Na půdě Mariánských Lázní tak najednou vzniká nejen přátelství a oboustranná touha po očištění těla i duše, ale spojení dvou mistrů (a nejen těchto dvou) svého řemesla.

Voda duší!

A jejich propojení! Jako by byl každý návštěvník nití, která se probouzí na vzácném tepelném prameni jakožto jehle, jež svými stehy propojí cizí životy a dá tak vzniknout novému plátnu. Jen vzít do ruky štětec, smyčec, pero… nebo kameru?

Voda dopisů!

Během léčebné kůry v Mariánských Lázních sbírá nejen síly, ale také inspiraci Franz Kafka. Že tam byl se svou snoubenkou Felicí Bauerovou, se svět dozvídá až později, hlavně ze zveřejněných dopisů, později vydaných v Lipsku v roce 1983. Do dopisů se údajně měla také otisknout Kafkova láska k této ženě, se kterou byl prý zasnouben dokonce dvakrát⁵ (není známo, kde k zásnubám došlo, ale já si dovoluji myslet své…).

Kafkovy lázeňské pobyty ale nebyly už tak bezstarostné. Zdraví měl křehké, až nakonec jeho tělo postihla tuberkulóza. Spisovatel o lázních věděl mnohé, často se zdržoval nejen v těch západočeských. Pero z ruky mu ale nemoc nevyhnala. Když zrovna nepodstupoval léčebnou kúru, měl spoustu času na procházky, pozorování a psaní. Z Merana, kde nějaký čas pobýval, a to nejen ve zdejších lázních, napsal nemálo dopisů Mileně Jesenské. Dalo by se říct, že většina těchto dopisů vznikala v blízkosti minerálních pramenů a byla tak literárně bohatá, že v roce 1952 vychází v knižním vydání, nesoucím název Dopisy Mileně⁶.

Svým způsobem je zvláštní tuto knihu číst, nahlížet do soukromého psaní, které bylo určeno jen pro oči ženy, jejíž odpovědi v titulu ale nenajdeme. Zato máme na konci knihy shrnuty její články. Jak mě potěšilo, když jsem nalistovala článek s názvem „Výkladní skříně“. Toto spojení slov totiž výše sama používám k popisu lázeňského prostředí, a tak mě Mileniny metafory více než zaujaly.

Voda metafor!

Ulice je živá. Má i živé vztahy k člověku a účinkuje, líbí se. Některé místo v městě máš vřele rád. Jdeš-li jím, je ti volněji než jinde. Vzpomínáš-li v cizině na své město, vzpomeneš té ulice dříve než druhé. Něco tě k ní poutá, co naprosto není událost a vyslovená vzpomínka na nějakou událost. Je to bytost té ulice samé.⁷

Dovolím si zkusit konkrétně tuto krásnou metaforu otisknout do lázeňského města: voda v podzemí je živá, stejně jako duše po zemi kráčející. Život vlévá, ať už pasivně, či aktivně, do žíznivých hrdel lázeňských hostů. To pro ně účinkuje, jim se chce líbit a oni se na oplátku chtějí líbit jí. Návštěvníci se cítí lehčeji, volněji než kdekoli jinde a s láskou se ve vzpomínkách vracejí na kolonády ve chvílích, kdy jim je nedobře. Nejde o události, jež se tam dějí. Je to podstata lázní samotných. Už chápu ty spisovatelské ruce, které byly najednou tak neposedné.

Teď ale zpátky na kolonádu. „Ulice má i šaty: okna výkladních skříní.“⁸  Milena přirovnává tyto výkladní skříně k úpravě, výpravě, režii. „Mají moc, mají v ruce teror, využívají ho plně.“ ⁹ A mě při tom napadá, že jsem přirovnávala kolonádu k jevišti, k divadlu. Ale zřejmě jsem ji měla přirovnávat spíš k filmu.

Přece jen, když sedíte na lavičce a pozorujete, tak jako spousta elit i „neelit“ před vámi, může se vám obraz před očima jevit jako zpomalený film. Všichni se spíš plouží, lopotí pomalým tempem, najednou nemají kam spěchat. Možná právě proto vznikl téměř před osmdesáti lety v Mariánských Lázních filmový festival. Od té doby nebyly nikdy stejné. Už se na vás totiž nedívali jen návštěvníci a kapacity, ale i kamery a fotoaparáty, slavné osobnosti vás oslňovaly róbami nejen na kolonádě, ale i na plátnech v lázeňském městě. Tentokrát sešitých ne jehlou pramene a nití lázeňských hostů, ale lidmi k tomu určenými. Z bezvýznamného lopocení se stává rychlochůze s jasným cílem – přijede nějaká celebrita ze zahraničí nebo hrají snímek, na který jste si vystáli dlouhou frontu. Podobně jako před staletími šlechta, církev či panovníci využili příležitosti a založili lázně v místech s minerálními prameny, navazují na jejich odkaz další generace, které využívají hotely s dlouhou tradicí vážených, zahraničních hostů… a také skvělou dopravní dostupností.

Voda filmu!

Mezinárodní filmový festival naposledy proběhl v Mariánských Lázních v roce 1949, poté se přesunul do Karlových Varů. Básně, elegie, skladby a další žánry se mění ve filmové katalogy, jubilejní knihy a brožury. Jako by se literatura, která byla roky výsledkem minerální jehly lázeňského města, proměnila v jiné umění, které hosté mohou zhlédnout na filmových plátnech. Kolik těch snímků ale vzniklo na půdě lázeňského města? Jako by ty filmy byly samy návštěvníky, hosty, výkladními skříněmi, jež se předvádějí na odiv, dodávají kolonádě jinou, možná o něco vážnější tvář. Goetha a Kafku jsme zavřeli do muzea, ale nezakonzervovali jsem s nimi i lázeňskou literární žílu?

Kolik hostů při své návštěvě ještě píše dopisy, památníky, deníky, či dokonce knihy?

Karlovy Vary nejsou jen „místo festivalu“, ale samy se staly filmovou scénou – městem, které během festivalu působí skoro jako kulisa mezi realitou a filmem. Já se jen nemohu zbavit pocitu, že Goethe lázně jako kulisu nevnímal. On je žil. A potom své prožívání sepsal na papír, čímž se mu podařilo vystihnout lázeňská města mnohem přesněji. Možná lépe tento odkaz uctívají Knižní lázně v Mariánských Lázních.

Voda jazyků!

Na druhou stranu, odkaz setkávání a propojování se stále uctívá skvěle. Na půdě západočeských lázní se vytrvale potkávají lidé mnoha kultur a jazyků. Goethův rodný jazyk byla samozřejmě němčina, ve které také tvořil. I dnes na kolonádě slýcháme různorodé řeči, rozhovory v angličtině, ruštině, němčině, polštině, japonštině apod. Když jsem lovila v knihovně nějaké obrázkové knihy o západočeských lázních (chtěla jsem si trošku připomenout jejich atmosféru), našla jsem knihu s názvem Karlovy Vary¹⁰. Ten titul měl tři obsahově stejné části – v češtině, němčině a ruštině. A mě napadlo, že kniha působila jako samotné lázně: stejný příběh v ní vyvěral třemi různými jazyky, podobně jako se na kolonádách po staletí mísily hlasy návštěvníků z různých koutů světa. Čeština, němčina a ruština neležely vedle sebe jako překlady, ale jako tři proudy jednoho pramene. Západočeské lázně snad nikdy nepatřily jedinému jazyku – vždy byly spíš místem, kde se řeči setkávaly jako hosté na kolonádě, jako milenci u šálku čaje, jako výkladní skříně, které se navzájem měří a posuzují. A že ty soudy létají nepřetržitě v jakémkoli jazyce. Ve finále, kdo kdy byl větším soudcem než sám člověk? Ale to je úvaha zase do jiné eseje…

Nicméně cestování, natož pobyt v lázních se mi zdají stále jako věc jistého přepychu. Společně s prostým lidem jako by ustupovala i čeština. Sám Neruda si v osmdesátých letech ve svých Menších cestách dovolí postěžovat:

Smutno je Čechovi v těch lázních českých! Jsme doma, nejsme tu však domovem, jsme ‚mezi svými‘, ale neslyšíme zvuku svého… ¹¹

A paradox žije dodnes.

Voda konců!

Jako všechno ostatní i lázeňské pobyty, promenády, léčení a eseje jednou končí. Zdá se však, že vzácné minerální prameny v sobě nesou sílu, která samotná lázeňská města přesahuje. V jejich okolí vznikl prostor, jenž do sebe spolu s neduhy hostů vstřebává i jejich příběhy a na oplátku jim poskytuje místo k přemítání, inspiraci a setkávání s lidmi, kteří možná uvažují trochu jiným směrem. Pomyslně pro ně zpomalí – ne-li zcela zastaví – čas, aby mohli slyšet vlastní myšlenky. A my je pak po letech můžeme nacházet třeba na stránkách knih.