Pokud se náhodného člověka zeptáte, jestli by vám mohl jmenovat nějakého autora či autorku z české literatury, je vysoká pravděpodobnost, že uslyšíte jména jako Jaroslav Hašek (1883–1923) nebo Karel Čapek (1890–1938). Konkrétní podoba odpovědi se dále může lišit v závislosti na vzdělání a angažovanosti respondenta a také v závislosti na tom, jestli je jeho představa o literárním kánonu ovlivněna kritickými diskursy, které kánon formulují. Je totiž možné, že uslyšíte nějaká méně tradiční jména, jako například Milada Součková (1899–1983) nebo Věra Linhartová (1938–2026). Ze současné literatury se možná dozvíte o lidech jako Marek Torčík (1993). Jeho román Rozložíš paměť (2023) je ukázkou domácí adaptace světových tendencí autofikce a queer literatury, v čemž se může projevit zajímavý paradox: čím světovější je dílo, tím důležitější je jeho status jako česky psaného textu. Ve zkratce: lze si představit řadu možných odpovědí, ale s jistotou můžeme předpokládat, že málokdo bude jmenovat české představitele jiného celosvětového jevu, a to literatury psané v jiném než domácím jazyce, tedy české literatury nepsané česky.

Je totiž málo pravděpodobné, že by vám respondent jmenoval takové knihy jako Spaceman of Bohemia (2017) od Jaroslava Kalfaře (1988), kterou tento v Praze narozený autor napsal a vydal v angličtině. Je také skoro jisté, že byste neuslyšeli jméno Edith Passerové (1916–2006), a to z toho důvodu, že je spíš známá svým pseudonymem Edith Templeton, pod kterým vydala několik úspěšných anglickojazyčných románů. Dále je málo pravděpodobné, že byste uslyšeli jméno Helen Lawson (1931–2021), jejíž anglické básně vycházely v českých překladech v osmdesátých letech, ale knižního vydání se dočkaly až v roce 2004, když se staly součástí bilingvní edice, publikované v nakladatelství Fra. Poněkud větší šance je, že by mohla zaznít jména Milana Kundery (1929–2023) nebo Jaroslava Rudiše (1972). U nich je však problém opačný. Náhodný respondent by pravděpodobně nezařadil tato jména do francouzské či německé literatury, i když se Kunderovy romány ve francouzských knihkupectvích prodávají v sekci „La littérature française“.

Výše jmenovaní spisovatelé tvoří skupinu, kterou by bylo možné označit jako „fenomén transnacionální české literatury“, jehož hranice jsou širší než několik zde zmíněných jmen. Toto označení používají účastníci panelu „Vícejazyčnost české literatury“, který se uskutečnil v rámci VII. kongresu světové bohemistiky. (Celkově bylo různým formám mnohojazyčnosti věnováno několik dalších referátů v rámci jiných panelů o mnohojazyčnosti včetně panelu „Mezi jazyky: Multilingual Writing Between Czechia and Europe“. Vícejazyčnost se tak stala jedním z leitmotivů letošního kongresu.) Fenomén transnacionální literatury lze definovat jako „tvorbu autorů českého původu (co to přesně znamená, je samozřejmě diskusním tématem), u nichž došlo k jazykovému posunu a začali psát jiným než českým jazykem“. Zkoumání této literatury má vlastní teoretická vymezení. Organizátorka panelu Hana Waisserová, která působí na University of Nebraska-Lincoln, takto formuluje jednu z otázek, na které se daný přístup zaměřuje:

Jak jazykový posun proměňuje autorský hlas, vypravěčské strategie, volbu témat vztažených k české kultuře, ale i pojetí jazykového vyjadřování při vytváření literární fikce?

Jinými slovy jedním z teoretických problémů, kterými se studium vícejazyčné a transnacionální literatury zabývá, je otázka, jak jazykový přechod posouvá nejen chápání literárního díla, ale i samotné jeho umístění v rámci (nad)národních literárních dějin. Jazykovým posunem je zde myšlena totální adopce nového literárního jazyka. Texty kombinující několik jazyků také spadají do oblasti studia vícejazyčnosti a mluví se o nich jako o mnohojazyčné literatuře, což je širší a méně zatížený pojem než makaronština, která spíše odkazuje na historický fenomén kombinování latiny a místních nářečí.

Tato oblast bádání, jíž se věnují účastníci panelu (kromě Hany Waisserové také Tomáš Glanc, Veronika Tuckerová a Marek Nekula), je aplikací dnes již rozšířeného výzkumného směru mnohojazyčných a translingválních studií, které se zaměřují na zkoumání literárních děl, v nichž lze pozorovat určitou formu mnohojazyčnosti. Konkrétních podob, jak se multilingvismus může uskutečnit v textu, je mnohem více než teoretických pojmů, kterými je můžeme vystihnout. Důležité však je, že tento přístup předpokládá zkoumání právě oné jazykové reality, definované totálním „přepnutím“ do nového literárního jazyka (který se může lišit od primárního jazyka komunikačního), mícháním několika jazyků v jednom textu, autorovým bilingvismem nebo občas i překladem (včetně samopřekladu). Jsou to všechno způsoby jazykového kontaktu, které se odehrávají v různé míře nuancovanosti a viditelnosti a utvářejí permutace literárního díla, které nám mohou uniknout, nebudeme-li brát v potaz mnohojazyčnou povahu textu. Tyto proměny se týkají poetiky díla, jeho jazykové identity a biografického kontextu vzniku. Monolingvální text napsaný někým, kdo adoptoval zcela nový literární jazyk, a monolingvální text napsaný v jazyce, který je zároveň autorovou mateřštinou, přicházejí k monolingvismu různými cestami. Právě tyto permutace (přeskupení) tradičních literárních prvků, k nimž dochází kvůli jazykovému kontaktu, se studium vícejazyčnosti v literatuře snaží podchytit a popsat.

Mnohojazyčnost a mnohojazyčnosti

Skutečnost jazykového posunu ve tvorbě, tedy adopce nového literárního jazyka odlišného od mateřštiny, je jediným základním faktem, kolem kterého se staví různé metodologické přístupy ke zkoumání vícejazyčnosti v literatuře. Pokud bychom ale chtěli vytvořit taxonomii forem mnohojazyčné literární tvorby, museli bychom o tom napsat rozsáhlou práci. Je totiž třeba rozlišovat, v jakých podmínkách tento posun probíhá, co obnáší a do jaké míry se odehrává. Jde o kompletní „přepnutí“ do nového jazyka pro autora, nebo o částečné „záběhy“ do neznámého literárního pole? Je to experimentální tvorba, určená ke čtení jako avantgardní dílo, nebo masová literatura? Je jazykový posun souběžný s migrací autora, nebo se autorova jazyková příslušnost odehrává „nezávisle“ na příslušnosti geografické a politické? Tyto otázky se nacházejí na pomezí poetiky, politiky, bibliografie a dějin a přitom definují, o jakém konkrétním fenoménu mluvíme.

Jako příklad můžeme uvést situaci literárního bilingvismu, která se zásadně liší od případu, kdy si člověk začíná osvojovat nový literární jazyk v dospělosti. Pokud se člověk od dětství pohybuje v mnohojazyčném prostředí (například když vyrůstá v rodině, v níž se mluví jiným jazykem než v širší společnosti), stává se takový člověk bilingvním. Bilingvní autoři nejčastěji adoptují jazyk společnosti, v níž vyrůstají, a svou bilingvnost nemusí ve své tvorbě nijak (i když to často dělají) speciálně reflektovat. Za takovou spisovatelku můžeme například považovat anglofonní básnířku českého původu Janu Prikryl (1975). Prvním jazykem, jejž se Prikryl naučila, byla čeština, kterou používala pro komunikaci s rodiči v dětství, než se její rodina vystěhovala z komunistického Československa. Dnes však angličtinu považuje za svůj první jazyk, i když uvádí, že nemá pocit, že je to její mateřština. V rozhovoru pro Radio Prague International Prikryl prozradila, že vyrůstání na pozadí angličtiny a češtiny jí poskytlo perspektivu odstupu od jazyka jako takového. To, že se již od svých šesti let učila anglicky, jí umožnilo uvědomit si, že jazyk je konkrétní věc, tedy slovy strukturalistické lingvistiky že jazyk je především parole, nikoliv všudypřítomný abstraktní langue (jazyk obecně), který se v monolingválním prostředí často identifikuje s mateřštinou. Z filologického hlediska je však důležité, že vztah Prikryl k české literatuře a jazyku je efemérní, i když skutečný a zřejmý. Nemá za sebou totiž historii publikací v češtině, přesto má k češtině vztah, který můžeme identifikovat, i když není zcela jasné, jak ho pojmenovat.

Můžeme spekulovat, že právě tento pocit jazykového ozvláštnění, který Prikryl zažila jako bilingvní dítě, ji přivedl k psaní básní. Fenomén ozvláštnění totiž hraje důležitou roli v teoretickém uchopení mnohojazyčnosti, obzvlášť u autorů, kteří začali psát v jiném než mateřském jazyce ve starším věku. Tvorba takových autorů se často označuje pojmem translingvální literatura. U nich je ozvláštnění základní realitou práce s jazykem a textem. Již Viktor Šklovskij se ve své programové studii „Umění jako metoda“ (1917) zmiňoval, že ve středověku cizí jazyk fungoval jako literární nastroj právě z toho důvodu, že poskytoval nový a neobvyklý pohled na věci, které se zdají být známé a pochopitelné (stávají se takovými skrz mechanizaci každodenní řečí). Úkolem umění je poskytnout nový pohled na život, ozvláštnit věci, a z tohoto hlediska je cizí jazyk dokonalý způsob, jak zažít známé věci z nové strany. Dnes v této teoretické linii pokračuje například rusko-americký básník a badatel Eugene Ostashevsky (1968), který se pohybuje mezi anglofonním, rusofonním a německým kontextem. Ve svém článku „Translingualism: A Poetics of Language Mixing and Estrangement“ uvádí, že psaní děl v cizím jazyce, podobně jako učení se cizímu jazyku, umožňuje autorovi či studentovi setkat se s materialitou jazyka způsobem, který je velmi podobný básnické tvorbě. Toto setkání přesouvá pozornost z toho, co se říká, na to, jak se to říká, a proto v podstatě připomíná poetický tvůrčí akt. Proto lidé, kteří se učí nový jazyk, rádi slovíčkaří a hrají si s jazykem stejně jako básníci.

V českém literárním kontextu je řada translingválních spisovatelů a spisovatelek, přičemž jak těch, kdo pocházejí z české literatury a adoptují jiný jazyk, tak i těch, kdo do české literatury přicházejí z jiného jazyka. Pokud mluvíme o první skupině, nejznámějším příkladem je pravděpodobně Milan Kundera, jehož posun do francouzštiny evokuje klasickou translingvální cestu, kterou ve světové literatuře prošli spisovatelé jako Samuel Beckett (1906–1989) a Vladimir Nabokov (1899–1977), jejichž romány ve francouzštině a angličtině vyšly až poté, co vydali knihy ve svých mateřských jazycích – angličtině a ruštině. Nicméně je třeba říci, že pojetí mateřštiny je u těchto autorů poněkud komplikované. Nabokov vyrůstal ve šlechtické rodině, od útlého věku mluvil anglicky a jako dítě uměl rusky jen jediné slovo – „kakao“, a to z toho důvodu, že se v latince píše stejně jako v azbuce. Podobně Beckett strávil skoro polovinu života ve Francii, nejdřív ve třicátých letech, kdy měl možnost potkávat se s největšími postavami světového modernismu, pak za války jako účastník odboje (už v tu dobu dokázal kódovat zprávy ve francouzštině), ve Francii pak žil i po válce. Tyto biografické detaily totiž svědčí o tom, že translingvální přechod se neděje ve vakuu, předcházejí mu různé faktory, a to jak vnitřní, týkající se autorovy biografie, tak vnější, týkající se kulturního kontextu, v němž se autor ocitl. V případě jazykového posunu Milana Kundery může totiž hrát roli jak vliv francouzského kánonu na českou (a světovou) literaturu, tak i geografická blízkost Česka k Francii, tedy k Paříži – městu, které je podle knihy Pascale Casanovové Světová republika literatury (1999) nejdůležitějším literárním centrem v historii Evropy.

Samotný fakt geografického posunu do nové země může výrazně korigovat jazykový a literární vývoj tvorby, i když ne vždy směrem k mnohojazyčnosti. Pokud se autor nepustí do vytváření vlastního literárního díla v cizím jazyce, jsou ještě dva hlavní směry, kterými se může vydat: exilová literatura zaměřená na čtenáře, kteří zůstali v autorově původní domovské zemi, nebo literárněkritická činnost zaměřená na čtenářstvo v novém jazyce. Zde tvoří zajímavý příklad Milada Součková, která se v období exilu ocitla na Harvardu, kde začala působit jako bohemistka, knihovnice a autorka anglicky psaných textů o české literatuře. Tuto kapitolu jejího života prozkoumává Veronika Tuckerová, která konstatuje: „Její (přeměňující se?) postoj k českému jazyku je o to důležitější, že Součková pro celé generace českých autorů, včetně exilových (Blatný), formulovala postoj k českému jazyku a jeho uchování (Kaladý, aneb: útočiště řeči).“  Miladu Součkovou a podobné můžeme také považovat za příklady jazykového kontaktu vytvářejícího mnohojazyčný literární diskurs, i když v takových případech nemusí dojít ke vzniku rozsáhlého translingválního korpusu. Důležitý zde je fakt jazykového a kulturního kontaktu, který není jen střetnutím formálních systémů, ale bodem, v němž tyto systémy splývají.

Asymetrie mnohojazyčnosti

Autorky a autoři, v jejichž tvorbě aspoň nějakým způsobem dochází k projevům mnohojazyčnosti, tvoří skupinu, která už svou pouhou existencí na pomezí jazyků a kultur vybízí k prozkoumání tradiční kategorizace literárních faktů a nutí nás položit si otázku: kam tedy takoví autoři patří? A také: proč u některých autorů bezpochyby můžeme říct, že se vztahují k nějakému kontextu (třeba jako u již několikrát zmíněného Milana Kundery, kterého lze považovat za českého a francouzského spisovatele), a u některých nás naopak ani nenapadne, že mohou mít s českou literaturou vůbec nějaký vztah? Důležité upřesnění této otázky o mnohojazyčném psaní uvádí Tomáš Glanc: „[J]estliže tento jev pozorujeme ve vztahu k němčině, angličtině, francouzštině nebo hebrejštině, jak vysvětlit, že nic podobného neznáme ve vztahu k některému slovanskému jazyku?“ 

Poslední otázka je obzvlášť důležitá. Existuje výrazná asymetrie v distribuci translingválních literárních figur ve světě (stejnou asymetrii můžeme pozorovat i v akademickém průzkumu mnohojazyčnosti). V mnoha (obzvlášť) anglickojazyčných monografiích o literárním translingvismu lze přečíst interpretaci tohoto jevu jako důkaz propojenosti současného světa, zvýšené individuální mobility a svobody. Nicméně tato mobilita v naprosté většině případů funguje jednosměrně. Například v americkém kontextu jsou celé skupiny spisovatelů pocházejících z různých evropských a asijských kontextů: polsko-američtí spisovatelé, německo-američtí spisovatelé, ruští, čínští atd. V americké literární vědě se tyto skupiny už nezkoumají šířeji jako součást transkulturní literatury, ale spíše v rámci granulárních směrů (například „Asian American writing“). Takové básníky jako Ocean Vuong (1988) nebo Li-Young Lee (1957) by americká literární věda pravděpodobně zařadila spíše do škatulky „Asian American writing“ než do skupiny translingválního psaní. Dá se to vysvětlit tím, že počet spisovatelů přicházejících do prostředí americké angličtiny je mnohem větší než počet těch, kteří z angličtiny odcházejí. Ojedinělý příklad tvoří britsko-americká spisovatelka Jhumpa Lahiri (1967), která se nejprve proslavila díky svým anglickým textům a pak přešla do italštiny. Bezpochyby by se daly najít i další příklady, ale oproti prozkoumanosti a poměrně vysoké známosti anglofonních (tj. píšících v angličtině) spisovatelů se dá celkem jistě tvrdit, že translingvální spisovatelé pocházející z angličtiny jsou spíš výjimeční.

Posuny translingválních autorů v Evropě jsou také výrazně nevyvážené. Z tohoto hlediska představuje Česká republika jeden z těch „lepších“ translingválních kontextů. V současnosti v českém jazyce působí řada translingválních básnířek a básníků, jako například Iryna Zahladko (1986), Daria Gordova (1996), Zofia Bałdyga (1987) a Olga Słowik (1990). Dalším zajímavým příkladem je francouzský básník Cédric Demangeot (1974–2021), jehož česky napsaná sbírka Útržky Sněhurčina kožichu vyšla v roce 2021 v nakladatelství Fra. Spisovatelé jako Marie Iljašenko (1983), Alexej Sevruk (1983) nebo Tim Postovit (1996) by se spíš dali označit za bilingvní než translingvální, protože u nich k jazykovému posunu došlo poměrně brzy. Je to však spekulativní závěr a je u nich třeba brát v úvahu i vlastní sebeidentifikaci. Z tohoto hlediska je pozoruhodné, že v českých médiích je Tim Postovit často označován za ukrajinského autora, i když toto označení odmítá uznat za vhodné. Jak mnohokrát uváděl, nikdy nenapsal žádnou báseň v ukrajinštině, a proto nemůže být považován za ukrajinského básníka. Důležitou roli v kontextu české mnohojazyčné literatury hrají i slovenské básnířky Lucia L. Fišerová (1977) a Martina Blažeková (1982), které ve svých sbírkách pracují s češtinou a slovenštinou. Ve slovenském kontextu je současné translingvální psaní zastoupeno například dvojjazyčnou básnickou sbírkou Anny Siedykh Cudzinečnosť (2024), napsanou v ukrajinštině a slovenštině.

V jiných evropských zemích je situace oproti České republice odlišná. Například v Polsku není translingvální psaní zdaleka tak rozšířené. Zatímco v České republice aktuálně působí minimálně dvě spisovatelky narozené v Polsku (Zofia Bałdyga a Olga Słowik), v Polsku není znám žádný spisovatel narozený v Česku. Celkově v současném Polsku existuje snad jenom jeden translingvální básník: jmenuje se Ivan Davydenko a pochází z Ukrajiny. Jeho debutová sbírka Halal vyšla v roce 2022. Zajímavý příklad česko-polských translingválních literárních vztahů představuje spisovatelka Danuta Chlupová (1968), náležející k polské menšině, která žije na česko-polské hranici. O její tvorbě měla na VII. světovém kongresu bohemistů příspěvek Joanna Derdowska (Uniwersytet Śląski w Katowicach). Chlupová píše polsky, ale má české občanství. Svoje romány do češtiny překládá sama, což je výrazným příkladem nejrozšířenějšího druhu mnohojazyčného kontaktu – sebepřekladu. Nicméně translingvismus Chlupové se dá vysvětlit jejím vztahem k menšině, což je silný určující faktor.

K dalším zemím, kde historicky nemůžeme pozorovat aktivitu translingválních spisovatelů, patří Bělorusko, Ukrajina a Rusko. V české literatuře existuje poměrně výrazná tradice psaní o těchto zemích (obzvlášť o Rusku), počínaje knihou Karla Havlíčka Borovského (1821–1856) Obrazy z Rus (1845–1846) a konče románem Aleny Machoninové (1980) Hella (2023), ale není znám případ, kdy by si autor pocházející z Česka zvolil jako svůj literární jazyk ruštinu a napsal v ní nějaké významné dílo. To ostatně platí pro evropské autory obecně. Poněkud si s ruštinou pohrával Rainer Maria Rilke (1875–1926), který v tomto jazyce napsal několik básní, v nichž zanechal gramatické a lexikologické stopy svého translingvismu (méně hezky řečeno: dělal chyby), ale Rilkeho translingvismus můžeme označit za širší modernistickou snahu osvojovat si jiné literární jazyky. Psal totiž také ve francouzštině, v níž zanechal větší korpus textů než v ruštině. Nejblíže se k pozici ruského translingválního autora přiblížil spisovatel William Gerhardie (1895–1977), který se narodil v britské rodině v Petrohradě. Své romány však psal v angličtině, i když v nich můžeme pozorovat typické rysy ruské literatury psané v jiném jazyce než ruštině. Například jedna z částí jeho románu Futility (1922), který vypráví o ruské revoluci, se jmenuje The Three Sisters, což je zřejmý odkaz na drama Antona Čechova se stejným názvem. Celkově se příběh této knihy snaží napodobit rysy „velkého“ ruského románu devatenáctého století, v čemž právě spočívá jeho modernistický charakter jakožto anglicky psaného textu.

Odlišná byla situace uvnitř Sovětského svazu (a předtím i v monarchickém Rusku), kdy byla spisovatelům takzvaných „malých národů“ adopce ruštiny jakožto hlavního literárního jazyka fakticky nařízena. Případy sovětských spisovatelů, kteří používali ruštinu jako literární jazyk, přestože nebyla jejich prvním jazykem, jsou ve skutečnosti příběhy o násilí ze strany státu, a proto, i když by se formálně dalo hovořit o translingvismu sovětských spisovatelů, je správnou metodologickou optikou postkoloniální přístup, což je další teoretický rámec, který se specifickým způsobem dívá na mnohojazyčnost a translingvismus v literatuře.

Mnohojazyčná literatura se tak pokaždé jeví jako složitější jev než jakákoliv konceptuální škatulka, do které spadá. Jako příklad této komplexity par excellence lze uvést básníka Ivana Blatného (1919–1990). Blatný vyrůstal v mnohojazyčném brněnském prostředí, literární proslulost získal díky básním napsaným česky a na konci života se ocitl v exilu v Anglii, kde psal básně, v nichž kombinoval češtinu, angličtinu, francouzštinu a němčinu. Tyto texty, z nichž některé byly vydány jako součást sbírky Pomocná škola Bixley (1979, 1987, 2011), jsou od té doby chápány jako artefakty české literatury, o čemž svědčí třeba jejich anglický překlad, který vyšel v roce 2007 v nakladatelství Ugly Duckling Presse pod redakcí Veroniky Tuckerové. Blatného texty částečně nebo úplně napsané v angličtině tak musely být přeloženy do angličtiny, aby si je mohl přečíst anglofonní čtenář.

Tento paradox dobře vystihuje problém ležící v jádru mnohojazyčné literatury: v jakou chvíli text napsaný v cizím jazyce přestává patřit literatuře, s níž je asociován jeho autor? A zrcadlově – v jakou chvíli autor píšící v novém jazyce začíná být asociován s literaturou tohoto jazyka?

Pokud se tedy vrátíme k Blatnému, jeho mnohojazyčnost můžeme uchopit nejrůznějšími způsoby. Za prvé můžeme mluvit o mnohojazyčném kontextu, v němž vyrůstal. To je sociolingvistický fakt, který už sám o sobě zaslouží reflexi. Dále můžeme o Blatného mnohojazyčnosti mluvit z hlediska modernistické literatury. Neexistuje nic, co by bylo natolik přirozené modernismu, jako pokus překonat hranice a způsobit jejich rozpad. (Anglofonní modernista James Joyce [1882–1941], autor „mnohojazyčného“ románu Finnegans Wake [1939], ve svých padesáti letech například říkal, že má pocit, že dorazil ke konci jazyka.) Dále o Blatném můžeme mluvit z hlediska exilové poezie. Tento rámec nám poskytne pohled na osud literárního díla z hlediska migrace a opuštění domovské země. Mnohojazyčnost zde hraje roli, ale pravděpodobně není v centru pozornosti. Všechny tyto diskursy poskytují určitý pohled na mnohojazyčnost, ale žádný z nich mnohojazyčnost nevystihuje úplně dokonale. Mezitím Blatný pořád zůstává českým básníkem, na rozdíl od Jany Prikryl, která se českou básnířkou nestává.

Mnohojazyčnost přirozená a (ne)textologická

V každém případě, i když se Jana Prikryl pravděpodobně nedostane do kurikula české literatury v běžných školách, můžeme o ní hovořit v souvislosti s českou literaturou, neboli slovy Marka Nekuly se pokusit „opustit aristotelovské vymezení české literatury založené na společném literárním jazyce“ . Podle Nekuly, i když literatura není psána v českém jazyce, může být v něm ukotvena, a to v jeho obraznosti nebo příběhu. Nicméně se nabízí otázka, nakolik může čistě textologický přístup k analýze mnohojazyčných literárních děl toto tvrzení odůvodnit. Jinými slovy, i když je Nekulova intuice správná, stačí nám jenom texty, abychom ji potvrdili?

Během dvacátého století literární věda vyvinula poměrně komplexní aparát pojmů a konceptů, pomocí nichž se dá mluvit o literárním díle a jeho autorství. Velká část těchto úvah je však postavena na představě, že textologická rovina je jedinou nepochybnou realitou existence díla. Nicméně text je faktem, který komplikuje úvahy o biografických aspektech díla. Je potřeba vyvíjet netriviální metodologický přístup, abychom si mohli odůvodnit existenci autora a vysvětlit, proč jeho životní podmínky mohou mít vliv na podobu napsaného textu. Z druhé strany fenomén translingvální literatury tak trochu popírá strukturalistickou víru v dominanci textu. U mnoha translingválních děl totiž nic v jejich jazykové realitě nenapovídá tomu, že jsou napsána autorem pocházejícím z jiného jazyka. Nicméně právě v takovém přechodu, který může zůstat neviditelný, spočívá translingvální identita těchto textů.

Literární mnohojazyčnost není jev nový, i když je dosud vnímán jako poměrně vzácný. Může působit překvapivě, protože k jeho současné revitalizaci (a také ke znovuzrození akademického zájmu o ni) dochází po ukončení poměrně dlouhého období, kdy dominantním literárním paradigmatem byl monolingvismus. Ale ještě než v důsledku romantismu došlo k pevné fixaci konceptuálního spojení mateřštiny a literatury, byla mnohojazyčnost podle všeho běžným jevem. Pokud člověk uměl číst a psát, pravděpodobně využíval několik jazyků, z nichž jeden byl asociován s psaním krásné literatury. Dokonce mohly být různé jazyky asociované s různými žánry (například milostná poezie se dlouho psala v italštině). Z tohoto hlediska je zajímavé, že v dnešním literárněvědném diskursu pozorujeme tak velkou fascinaci jevem, který už má historický precedens. Je to, jako kdybychom znovu objevovali literární mnohojazyčnost navzdory tomu, že je to možná nejpřirozenější způsob, jak může literatura existovat.