Nový esejistický příspěvek Milana Koláře k pražské biografii a topografii začínajícího theosofa a nakonec i spisovatele Gustava Meyrinka (1868–1932) v letech 1883–1904 přímo navazuje na knihu Nevědět nic, moci vše! (2003), již Milan Kolář editoval společně s D. Ž. Borem. V aktuální brožované knížce je i jiný projev návaznosti na starší vydání meyrinkovských edic zdůrazněn její výtvarnou podobou, přebírající motivy obálky a vinět z Meyrinkovy knižní prvotiny Der heiße Soldat (1903).

Text Kolářova eseje není členěn do kapitol, plyne jednolitě od úvodní stránky, na níž avizuje, jak nedostatečně je dosud zmapována tato Meyrinkova životní etapa, a soustředí se do dvou základních tematických okruhů: na Meyrinkovo působení v pražské (německé) bankovní sféře a na počátky jeho theosofické životní praxe, jeho zdary a především nezdary. Publikaci uzavírají samostatné oddíly seznamu pražských Meyrinkových adres, zaměstnání, použitých pramenů, literatury a komentovaného jmenného rejstříku.

Největším autorským přínosem je nepochybně snaha psychologicky vystihnout vnitřní myšlenkový proces mladého Gustava Meyrinka, pokus vysvětlit jeho tehdejší složitou osobní situaci a pomocí dobových svědectví hledat důvody jeho doposud nedostatečně vysvětlených finančních rozhodnutí vedoucích jej až k osobnímu bankrotu, zatčení, vazbě a exekuci, rozvodu (fakticky až v roce 1905) a trvalému opuštění Prahy; vedle této základní osy vyprávění se vynořují i další – mnohá – jména Meyrinkových pražských a vídeňských přátel.

Paralelně s tím do dění zasahuje ústřední postava knihy Alois Mailänder (1843–1905), duchovní vůdce křesťanské komunity „Bratrský domov“ v Dreieichenheinu u Frankfurtu nad Mohanem – do okruhu jeho žáků patřil od roku 1892 také Gustav Meyrink a jeho přátelé z pražské lóže U Modré hvězdy. Milan Kolář Mailändera představuje jako v podstatě jedinou relevantní osobnost, která tehdy měla přímý a osobní duchovní vliv na Meyrinka, což dokládají ukázky z Mailänderovy korespondence (dopisy Meyrinka Mailënderovi se nedochovaly), kterou mu posílal zároveň s pokyny k duchovním cvičením, jež bylo nutné denně dodržovat. Svědectví jejich vztahu, nutně převážně korespondenčního, je také Trnitá cesta věnována.

Z knihy je patrné, že obchodní aktivity budoucího autora Golema zůstávaly trvale neúspěšné a jakoby od začátku pouze zástupné, tím více však Meyrink hledal takové životní uplatnění, které by bylo ve shodě s jeho duchovním zaměřením. Kupodivu velmi dlouho mu trvalo, než dospěl ke zjištění, že touto změnou by pro něj mohla být literatura, ačkoli se sám za spisovatele nikdy nepovažoval. Bližší pohled na peripetii tohoto hledání, uskutečňovaného právě prostřednictvím duchovního rádce Aloise Mailändera, je přínosný nejen pro literární historiky: v rámci theosofického diskursu by se jednalo ovšem již o téma mimo výhradní oblast biografické literatury, k němuž by bylo zapotřebí přidat podrobnější komparaci z dějin evropského hermetismu přelomu 19. a 20. století. Kolářův esej se ovšem vědomě chce v tomto ohledu věnovat pouze komentáři uvedené korespondence, přičemž se stále drží především líčení životopisu Gustava Meyrinka, jenž později tento Mailänderův vliv ztvárnil v klíčové próze Proměna krve.

Ačkoli tato edice v úhrnu nepronáší nová stanoviska, její přínos spočívá v otázkách, jež čtenáři nepřímo klade. Mladý Gustav Meyrink je tu sice vykreslen v ne právě lichotivém světle – jako burzovní spekulant neovládající pravděpodobně ani základní ekonomická pravidla –, zároveň jej však lze díky Kolářovu textu lépe chápat a přiblížit se realitě jeho tehdejšího civilního života. Na druhé straně stále zbývá zodpovědět leccos o tehdejším Meyrinkově theosofickém myšlení a studiu mystiky: pokyny Aloise Mailändera v jeho korespondenci Meyrinkovi byly v tomto ohledu bohužel velice sporé a omezovaly se na opakování citací vnitřního hlasu při józe – důsledky toho byly podle Milana Koláře vlastně komické a v důsledku je nebylo možné skloubit s „normálním“ životem ani s manželstvím (s. 72, 73).

Poněkud ve vzduchu tak zůstává i otázka, jaké byly tedy opravdové theosofické pohnutky Gustava Meyrinka. Z vylíčených událostí Trnité cesty by vyplývala spíše pragmatická odpověď – duchovní cvičení by mu měla pomoci od jeho finančních starostí, měla mít zcela konkrétní cíle, a ne snad pouze konsolidaci psychického rozpoložení, zlepšení zdravotního stavu apod. Hledal tedy Meyrink jen východisko z dlouhodobé krize, nebo měl již tehdy také vzdálenější cíle? Jeho definitivní odchod z Prahy roku 1904 není nutné chápat tak osudově, jak bývá obvykle vykládán (stylem svého pražského života zřejmě působil jako dandy) – v Praze byl sice existenčně znemožněn, avšak uměl si poradit a bez větších nesnází dokázal rychle změnit prostředí; samotný Meyrinkův pražský pobyt byl již podrobně popsán v knize D. Ž. Bora Bdělost, toť vše! (2002), v Trnité cestě M. Koláře je pak částečně rozveden.

Za tečku za Meyrinkovými pražskými útrapami lze považovat 2. březen 1903, kdy si začal odpykávat čtrnáctidenní vězení – a paradoxně právě tehdy se mnichovský nakladatel Langen rozhodl vydat jeho knižní debut, devět povídek pod názvem Žhavý voják a jiné příběhy. Na závěr Milan Kolář bilancuje vztah Gustava Meyrinka a Aloise Mailändera a komentuje i jejich nevyhnutelný rozchod, vyplývající z rozdílnosti filosofických východisek.