Při příležitosti stého výročí jeho narození si připomínáme nespornou skutečnost, že Jiří Šlitr je nesporný klasik české divadelní písně. Je však také nesporným klasikem českého hudebního divadla?

Zlatý fond českého hudebního divadla – tedy tituly, ke kterým se divadla, ať velkoměstská, či oblastní, profesionální, či amatérská, pravidelně a vytrvale vracejí – je poměrně malý.Měřeno obdobím po roce 1989, spadají do něj po mém soudu pouze čtyři tituly – Brdečkův (a Hálův, Rychlíkův, Blažkův a Koptův) Limonádový Joe, Podskalského, Svobodova a Štaidlova (a pochopitelně Vrchlického) Noc na Karlštejně, Uhdeho a Štědroňova (a také trošku Olbrachtova) Balada pro banditu a Šabachova, Hlasova, Jarchovského a Hřebejkova Šakalí léta. (Ten dlouhý seznam jmen budiž důraznou připomínkou, že muzikál – či hudební divadlo obecně – je žánr povýtce kolektivní.)

Skutečnost, že se všechny tyto tituly těší trvalému ohlasu, by mohla svádět k formulaci řady zobecňujících poučení a úvah nad ingrediencemi, které mohou (a nemusejí!)přinést u českého publika úspěch. Nemalou roli u všech hraje nepochybně to, že jde buď o divadelní adaptace populárních filmů, nebo o díla filmem zpopularizovaná. Mohli bychom uvažovat o rozdílném poměru příběhu a písní v nich: zatímco z Limonádového Joea by šlo písně celkem bez problémů vyškrtat a stále by zbyla poutavá parodická komedie, děj filmových Šakalích let je bez písní jen prostinká, nesamostatná skica.

V tuto chvíli mě však zajímá, že mezi nimi nenacházíme ani jednu z devíti společných divadelních her Jiřích Suchého a Šlitra. (Když tedy od jejich společného díla odečteme čtyři písňová pásma – Recital 64 a „Zuzany, co jsou samy doma“.)

Pravda, můžeme zohlednit občasné uvádění Dobře placené procházky, která by ovšem na prestižní prkna Národního divadla v roce 2007 stěží doputovala, nebýt účasti dvou žijících legend: Miloše Formana a Jiřího Suchého. V zásadě je to ale titul, který si občasné uvádění vynutí skvělými (byť nehitovými) písněmi v kombinaci s provozní snadností – pět postav rovnocenné velikosti, stopáž jednoaktovky, žádný sbor, jediná dekorace –, ale do srdcí obecenstva se jen stěží trvaleji zapíše. Muzikál hlavně pro muzikálové fajnšmekry, řečeno se vším respektem.

A pak nám zbude jediný pravidelně uváděný semaforský titul – Kdyby tisíc klarinetů. Příznačné je, že do jeho původní jevištní verze z roku 1958, kterou Suchý napsal spolu s Ivanem Vyskočilem, Šlitr přispěl jedinou písní – není to tedy společné divadelní dílo S + Š. Stejně jako u výše zmiňovaných klasik tuzemského muzikálu jde tedy i zde původně o film, film proslulý, nabitý nejen těmi z nejlepších, ale také nejpopulárnějších písní S + Š (což jistě nemusí být totéž!). Zároveň film, kterému už dobová kritika celkem právem vyčítala rozpor mezi dějovým rámem (ambiciózní protiválečné podobenství) a jeho výplní (přímočará písňová estráda). Kompoziční volnost a řídký děj ovšem nejen umožnily Suchému kromě jedné filmové vytvořit i tři jevištní verze Klarinetů: zejména nabídla mnoha adaptátorům možnost naložit s Klarinety po svém. Tedy obvykle zminimalizovat zmíněný rám a obohatit výplň o další oblíbené „suché šlitrovky“.

Ve stejném roce jako Kdyby tisíc klarinetů měl premiéru další dodnes populární český filmový muzikál, Starci na chmelu. Bývají dodnes spojovány: jejich scénáře vyšly společně v jedné knize, písně z nich na jednom CD. Přitom mají pramálo společného: ve výše zmíněné problematice poměru a vztahu mezi písní a příběhem v jednotlivých muzikálech zde máme téměř dva protipóly – Klarinety jsou zrozeny z ducha písně, Starci z ducha příběhu. Píseň „Míč“ z Klarinetů (však víte: „Měli jsme kdysi míč pomalovaný pestře / A tento pestrý míč na hlavu padl…“) vlastně nijak nesouvisí ani s protiválečným dějem filmu, ani nijak nerozvíjí charakteristiku dvou parašutistů, kteří ji zpívají. Právě naopak – parašutisti se snesli ke kasárnám poblíž lázní Alkalis jen proto, aby se mohli zeptat:

Kde je ten míč?

Porovnejme se Starci na chmelu, filmem, v němž dva největší lyrické šlágry, které vytvořili jeho autoři a jež s ním jsou všeobecně spojovány, v něm zazní jen v náznacích, jako skica. A největší šlágr celého filmu, „Milenci v texaskách“, jsou titulková, vypravěčská píseň, komentář na závěr. Kde jsou efektní songy hlavních postav – když si porovnáme Starce po vzoru dobové kritiky s West Side Story, kde je „Maria“, „Tonight“, „Somewhere“? Nikde, příběh je nepotřeboval: Vratislav Blažek, duchovní otec Starců, vypráví o lásce plaché, nepatetické a nedemonstrované, odehrávající se v době, kdy ti světaznalejší pochopili, že hlavní je pateticky demonstrovat a pak už člověk může být pod poctivou fasádou klidně krysa (abych parafrázoval jednu z klíčových replik filmu).

Hudba od tria Bažant – Malásek – Hála, zkomponovaná k oběma Blažkovým ironickým moralitám (vedle Starců je jí i druhý jeho filmový muzikál Dáma na kolejích), je solidní a působivá, do šlitrovské nezaměnitelnosti má však daleko. Nevím však, jestli to je úplně adekvátní výtka: úkolem hudby je tu služba a její funkce je přísně podřízena textovému sdělení.

Jiří Šlitr podle všeho toužil stát se muzikálovým autorem a jeho snem, k jehož splnění podnikal konkrétní kroky, bylo uvedení Dobře placené procházky na Broadwayi. Stal se ale tvůrcem kabaretního divadla písniček, nikoli divadla příběhu. Blažkovy muzikály jsou dodneška vrcholným českým vzorem integrovaného příběhového muzikálu, svým sdělením však nepřenosně vězí v šedesátých letech. O písních Suchého a Šlitra to, domnívám se, neplatí – naopak čekám, že čas jejich druhého či třetího života ještě přijde. Vryly se do tuzemské kulturní paměti navzdory silně vetché konstrukci většiny semaforských libret. Vždycky je něco za něco.