V zemi, kde téměř celá politická reprezentace i (na evropské poměry rekordní) většina veřejnosti vnímá jakoukoli jinakost přinejmenším s nedůvěrou a často přímo nepřátelsky, je existence otevřeně queer literární scény pochopitelně komplikovaná. Zde je na místě zdůraznit slovo otevřeně: na Slovensku odnepaměti napříč generacemi existovali autoři a autorky, jejichž příslušnost k menšinové identitě byla veřejným tajemstvím. Skutečnost, že se k ní nehlásili, je však nutno respektovat; okolnosti jim často nedovolovaly jednat jinak. Příběh slovenské LGBTQIA* literatury (tj. psané otevřeně queer autorstvem nebo tematizující queer životní zkušenost) je tedy do značné míry příběhem mladé generace autorů a autorek, kteří většinou knižně debutovali až v posledních letech. V tomto textu se pokusíme je představit. Je téměř jisté, že nepůjde o obraz úplný, nové tituly stále vycházejí. Kritériem zařazení do výběru je tedy určitá relevance ve smyslu čtenářské a kritické odezvy (třeba i negativní, přesto však do veřejné sféry vstupující), publikování v zavedených nakladatelstvích či nominace na literární ceny.

Výjimky potvrzující pravidlo. Poezie etablované střední generace

Snad všude na světě platí, že poezie, dokonce i při srovnání s náročnou uměleckou prózou, zajímá jen úzkou skupinu specifického čtenářstva. Tento na první pohled smutný fakt je však možné vnímat i jako výhodu: důsledkem existence uvnitř bubliny, která jen výjimečně proniká za její hranice, je nejednou větší odvaha k otvírání nových témat. Je to pochopitelné: šance, že se výsledný text dostane k někomu, koho by mohl pobouřit, je jen minimální. Slovenská poezie tak například už dlouhá léta tematizuje klimatickou katastrofu nebo společenskou angažovanost jako takovou, což je území, které slovenská próza stále ještě jen velmi opatrně začíná mapovat – nepochybně i v důsledku historického stigmatu, které si angažované psaní u nás bohužel stále nese.

Poezie si také všeobecně rychleji osvojuje nové formální postupy, pružněji reaguje na dění za hranicemi a dokáže s ním komunikovat, je experimentálnější a hravější. Pokud tedy chceme objevit starší queer literaturu než tu, která je dílem nejmladší generace, není divu, že ji nalezneme právě zde. Dokonce v tvorbě zřejmě nejvýznamnější a nejpřekládanější slovenské básnířky střední generace – Márie Ferenčuhové (1975), spisovatelky, filmové teoretičky, překladatelky a kromě jiného také průkopnice již zmíněné tematizace klimatické katastrofy (sbírka Ohrozený druh z roku 2012). Motivy lesbické lásky nacházíme už v její debutové sbírce Skryté titulky (2003), nejvýrazněji a nejexplicitněji jsou však přítomné v zatím poslední básnické knize Černozem (2020):

pol roka si mi chodila za chrbtom
cítila som ťa v slepom bode
domýšľala som si tvoj obraz
vnímala jeho žiarivé kontúry
stačilo ti zdvihnúť ruku
a dotknúť sa mi ramena
nikdy by som sa neotočila
tak rýchlo
aby som ťa stihla zachytiť
tak prudko
aby mi do úst napadali
tvoje črepy
„Dočasne“, s. 36.

Ukázky z této sbírky vyšly v roce jejího vydání rovněž ve výboru s názvem Nová poézia queer básnikov a poetiek zo Slovenska a Česka v letním čísle magazínu QYS (Queer Youth Slovakia).

Druhým básníkem střední generace, který o své LGBTQIA* identitě dlouhodobě mluví, je Derek Rebro (1979). Ten je literární veřejnosti známý hlavně jako prominentní literární kritik a teoretik, dlouhodobě působí jako šéfredaktor genderově orientovaného časopisu Glosolália, sám je však autorem čtyř básnických sbírek. Z nich zatím nejnovější, Nežnosť rozkladu, vyšla v roce 2022. Kritika jeho poezii často označuje jako obtížně proniknutelnou a interpretovatelnou, a třebaže se míra explicitnosti jeho psaní od sbírky ke sbírce liší, při identifikaci queer motivů v jeho tvorbě se musíme ve velké míře spoléhat na mimotextové informace, jak ilustruje např. báseň ze sbírky Nie som svoj typ (2018):

počká ťa pod plachtou
striehne medzi gombíkmi
opíš zahraj
toľký rez
naposledy
skontroluj soľničky
zhani svetlo
sypali
do marca roztopí
nič sa nevyjaví
možno čosi v nanuku
s. 68.

U Dereka Rebra je také nutné zmínit se i o tom, jak důležitý přínos má pro existenci a další rozvoj slovenské LGBTQIA* literatury jeho redakční činnost v časopise Glosolália. Právě ten představuje jednu z platforem, které pravidelně dávají prostor nové tvorbě queer autorstva. Nepřekvapí proto, že především od nástupu extremistické čtvrté vlády Roberta Fica leží tento časopis (společně s již zmíněným magazínem QYS nebo feministickým sdružením ASPEKT) v žaludku slovenské ultrapravicové politiky, jejíž představitelé volají po zastavení jeho financování z veřejných zdrojů.

Mladší poezie a její osobnosti

V mladé generaci nedávno debutujících básnířek a básníků hlásících se ke queer identitě už najdeme více jmen: Jana Varcholová, Ladislav Lipcsei, Richard L. Kramár a autor tohoto textu (o němž zde z pochopitelných důvodů řeč nebude). Všichni jmenovaní už mají na kontě dvě a více knih, ačkoli ne vždy básnických. Jana Varcholová (1987) debutovala v roce 2016 básnickou sbírkou Tanečnica na špičke, která se u kritiky setkala s rozpačitým přijetím, přesto však zůstává historicky relevantní jako jedna z mála slovenských sbírek, které otevřeně tematizují lesbické vztahy:

minúty pred zrkadlom – dýchla si na môj obraz
hodiny pod vodou – fúkla si do hladiny
mesiace do seba –
hmly –
tvojho tela
krivia moje obrazy
„Hmly“, s. 26.

Pozitivnější odezvu zatím sklízí Varcholové čerstvě vydaná druhá kniha, povídková sbírka Len trochu v poriadku, již koncem roku 2023 vydalo nakladatelství NoMantinels, sdružení, které má v oblasti slovenské queer kultury klíčovou a prospěšnou funkci – vydává magazín QYS a vedle několika samostatných autorských knižních titulů vydalo také dvě sbírky nových prozaických, básnických i esejistických prací slovenského queer autorstva: Príbehy o coming-oute (2022) a Príbehy o kvír vzťahoch (2023), pravděpodobně první původní slovenské knižní publikace, v nichž jsou otevřeně reflektována témata na Slovensku tak tabuizovaná, jako je asexualita nebo polyamorie.

Ladislav Lipcsei (1992) má na kontě zatím dvě básnické sbírky; zatímco novější Polaris (2021) přijala kritika spíše s rozpaky, debut Svätým mečom (2017) se dočkal hned několika pozitivních recenzí. Lipcseiova nespoutaně plynoucí poetika může evokovat tvorbu beatnické generace:

prišiel som do gej baru
a nahlas tancoval
a škrekotavo spieval
zapáčil sa mi jeden mladík
a prišiel som k nemu
pri predstavovaní som ho pobozkal na ruku
chcel som aby sa cítil ako žena
gejovia sa rady cítia ako ženy
potom som ho pretiahol
„Buzeranti“, s. 35.

Vzácným přínosem Richarda L. Kramára (1995) současné slovenské poezii je (kromě jiného) to, že je dosud jediným autorem, který kvalitně literárně zpracoval autentickou životní zkušenost transgenderového člověka. Debutoval v roce 2017 básnickou sbírkou Štuchanie do medúz, jež vyšla jako příloha časopisu Psí víno – Kramár je dlouhodobě spjatý s českou scénou, žije v Praze, kde působí mj. jako divadelní režisér, dramaturg a performer –, následovala sbírka Úchopový inštinkt (2021) a opět v Česku vydaná Borderline (2022, ve spoluautorství s Kinem Peklem). Identitu nejvýrazněji zkoumá právě druhá sbírka:

nikdy to nezačuješ čisté
kým si v tomto tele
ak je údolie ucho
si usadenina
ak je údolie zosilňovač
si interferencia
kým si v tomto tele
v čistej podobe
to nezačuješ
„Čítaj“, s. 25.

Stav veřejné – a dokonce i té uměnovědné – diskuse na Slovensku výstižně ilustrují kritické reakce na sbírku Úchopový inštinkt: žádná z dosud publikovaných recenzí nedokázala identifikovat transgenderovou zkušenost jakožto jedno z ústředních témat knihy. Tento jev lze přitom vnímat v recenzích na knihy slovenského queer autorstva dlouhodobě: až na několik výjimek se recenzenti většími nebo menšími oklikami vyhýbají explicitnímu pojmenovávání LGBTQIA* motivů a témat, nebo naopak označí poezii o lásce dvou mužů za psaní „s tématem homosexuality“. Dvojí metr je tu očividný: dovolili by si podobně přistoupit k recenzi poezie o lásce ženy k mužovi nebo muže k ženě a napsat, že „tématem knihy je heterosexualita“?

Romány, novely, povídky. Nástup silné generace queer prózy

Zejména v posledních pěti letech se výrazné queer hlasy konečně etablovaly i ve slovenské próze. Nejprestižnější literární cenu Anasoft litera získal v roce 2021 povídkový debut Jednorožce (2020) filmové scenáristky a vysokoškolské pedagožky Barbory Hrínové (1984). Mezitím kniha vyšla v překladu hned do několika jazyků a pro povídky v ní obsažené, resp. pro postavy, jež ji obývají, vytváří jakýsi rámcový svět, kde v různých konstelacích vedle sebe existují rozmanité formy jinakosti. Členkou poroty ceny byla i básnířka Mária Ferenčuhová, která její nominaci odůvodnila takto:

Barbora Hrínová vytvára veľmi presvedčivý literárny priestor, ktorý je priestorom vnútorným, introvertným, z ktorého ako také krehké zvieratko vystrkuje jednotlivé antény a vníma svet okolo seba. Svet, ktorý môže byť naladený netolerantne voči akýmkoľvek inakostiam, ale aj svet, ktorý je prijímajúci, prípadne v ktorom sa tieto inakosti môžu navzájom spoznávať a stretávať
web Anasoft litera.

Na cenu Anasoft litera byly dále nominovány další tři výrazné queer literární osobnosti: Ivana Gibová, Jakub Spevák a Dušo Martinčok. Ivana Gibová (1985) je autorkou pěti knih a jednou z nejznámějších současných slovenských prozaiček, o čemž svědčí i dvě nominace na zmíněné ocenění (naposled v roce 2021 s komiksovou prózou Eklektik Bastard). Otevřeně se hlásí k bisexualitě a v roce 2016 byla protagonistkou krátkého dokumentárního filmového segmentu v rámci projektu IDNTT, přímo v její tvorbě však tyto motivy nacházíme spíše okrajově.

Scenárista a festivalový dramaturg Jakub Spevák (1996) debutoval v roce 2022 novelou Po funuse, ze strany kritiky oceňovanou. V jistém smyslu jde o konceptuální prózu, jejímž ústředním tématem je smrt a zkoumání rituálního – a do značné míry i performativního – charakteru kolektivního rodinného truchlení, jsou v ní však otevřeně přítomné i queer motivy. Spevák je vedle toho činný jako tanečník a performer, věnuje se dragu, ballroomu a vogue.

Třetí nominovaný autor, Dušo Martinčok (1975), sice rokem narození patří ke střední generaci, na slovenské literární scéně se však etabloval až v roce 2022, a to úspěšným debutovým románem Niekto sa nájde [rozhovor s autorem, včetně ukázky z prózy, jsme uvedli ve Tvaru 2/2024, pozn. red.]. Kniha stojí na pomezí prózy charakteristické uměleckými ambicemi a (v nejlepším slova smyslu) čtenářskou přístupností, lze ji číst jako román, ale i jako sbírku povídek o pestrém obyvatelstvu jednoho bytového domu očima dospívajícího queer chlapce. S tím je hluboce spjatý i autorův dlouhodobý komunitní a sousedský aktivismus. Martinčok žije střídavě v Bratislavě, Lucemburku a Košicích a jeho zahraniční zkušenost se odráží i v knize. Sám autor se o svém protagonistovi v rozhovoru pro Denník N vyjádřil takto:

Rozdiel medzi mnou a Oliverom je v tom, že Oliver prvé formačné roky vyrastal v Británii a potom žije v súčasnej Bratislave. Pre mňa to, že som queer človek, bolo celkom náročné, celkom brutál v 90. rokoch. On to tiež nemá jednoduché, ale nerieši to ako svoju zásadnú otázku. Vie, že asi bude kdesi mimo mainstreamu, pokiaľ ide o sexuálnu identitu, ale nie je to otázka života a smrti, ako možno bola niekedy pre mňa.
Denník N, 28. 11. 2022

Vedle finalistů a finalistek ceny Anasoft litera jsou pro současnou slovenskou queer prózu důležitá tři jména, spjatá s výše zmíněným divadlem a iniciativou NoMantinels: Andrej Kuruc, Marek Hudec a Mia Žureková. Zakladatel divadla Andrej Kuruc (1978) působí především jako dramatik, psycholog a aktivista, zabývá se výzkumem života queer lidí na Slovensku v době socialismu. Na tyto aktivity navazuje i jeho knižní debut, próza Stratení v nahrávkach (2023). Marek Hudec (1990) je publicista, aktivista a produkční, autor úspěšné reportážní knihy Uzol (2022) o bombardování Nových Zámků za druhé světové války; specificky v kontextu slovenské LGBTQIA* literatury je však třeba upozornit na jeho queer fantasy debut Prosté rozprávky (2018), v němž reinterpretuje tradiční slovenské pohádky.

Poslední zmíněná autorka, Mia Žureková (1991), je známá zejména jako novinářka, ale pro ucelenost obrazu queer literatury na Slovensku je třeba zmínit její prózu Tá bolesť ťa prejde (2022). Vyprávění, v němž se autorka obrací na zemřelou kamarádku, se snaží být příspěvkem k tematizaci transgenderové zkušenosti. Je však nutné uvést, že třebaže se setkala s pozitivním přijetím u cisgenderové kritiky, jež knihu obecně označovala za „cenný vhled do tabuizované problematiky“, v tomto případě byly podstatnější mnohem kritičtější reakce transgenderového čtenářstva, upozorňující na stereotypní exploataci nebo nadměrné užívání škodlivých tropů. Básník Richard L. Kramár v recenzi nazvané „Tá bolesť ti nepatrí“ píše:

Je to čítanie, ktoré nabáda ľudí skúmať rodovú prezentáciu ľudí, narúšať ich súkromie a s pomýleným romantizmom hľadať v dave ‚zablúdené duše‘, ktorým možno osobne pomôcť, bez toho, aby bola upriamená pozornosť na skutočné, systémové problémy, s ktorými sa transrodoví ľudia sústavne stretávajú. Som si istý, že transrodoví ľudia nepotrebujú neobratnú knihu, ktorá ich prezentuje ako tragické trosky, pre ktoré ich blízki trpia a ktoré musia byť zachránané cisheterosexuálnou osobou, inak ich čaká samovražda (ktorá ich pravdepodobne čaká tak či tak); knihu, ktorá by im pripomínala, ako sú v spoločnosti zároveň infantilizovaní a démonizovaní.
Glosolália 2/2023, s. 172

Namísto závěru

Poměrně velké množství jmen debutujících v posledních letech může v člověku probouzet zdání, že dochází ke změně k lepšímu a že pro další rozvoj LGBTQIA* literatury na Slovensku panují pozitivní podmínky. Takovému zdání napomáhá i čím dál větší počet mladých otevřeně queer autorstev, jejichž tvorbu nacházíme ve sbornících relevantních literárních soutěží (Poviedka, Básne CZ/SK, Medziriadky), a můžeme tedy v nejbližších letech očekávat jejich debut. V podmínkách dnešního Slovenska, kde každým rokem vzrůstá otevřená nenávist vůči queer lidem a přibývají návrhy legislativních změn, jež nám mají co nejvíc omezit práva a zkomplikovat život, Slovenska, kde velká část politických elit nedokázala odsoudit teroristický útok na Tepláreň, je však těžké být optimistou. Současná ministryně kultury, která si nezaslouží být jmenována, v posledních měsících opakovaně prohlašuje, že LGBTQIA* projekty už z veřejných zdrojů ministerstva nedostanou ani cent. Slovenská queer literatura nenávistnou konspirátorku v ministerském křesle zajisté přežije, nelze si však nepoložit otázku, za jakou to bude cenu.