ŠČ: Máš na sobě tričko s nápisem „Nebojím se“. Nebojíš se nás dvou?

Ne. Bylo první, po čem jsem sáhla. Původně jsem si chtěla vzít šaty, ale nakonec jsem si oblékla toto triko. Je to takový můj „hug“ – nebudu se bát.

ŠČ: A bojíš se rozhovorů?

Bojím se rozhovorů před lidmi, ale nebojím se rozhovorů s lidmi. Mám ráda, když se lidé ptají, ale před vystoupením často nevím, co přijde. Nebojím se odpovědět, bojím se, že se ztrapním. Když jsem učila na základní škole, říct „nevím“ mi nevadilo. V roli autorky s tím mám větší problém.

ŠČ: Do literatury jsi vstoupila kolem čtyřicítky debutem Bernardína a iné ženy, který by mnozí označili za pozdní. Jaká byla tvá cesta k literatuře? Píšeš pořád, nebo si občas dáváš od psaní pauzu?

Píšu pořád. Začala jsem už v dětství. Dlouho jsem psala jen do šuplíku. Až ve třiatřiceti letech jsem si řekla, že to zkusím a něco pošlu do soutěže. Svůj první text jsem poslala do „Topoľčanského textobraní“, ve kterém získala třetí místo. Ta próza vůbec nebyla dobrá a zpětně se divím, že mě vůbec vybrali. Dnes bych ji nedala nikomu číst, ale tehdy jsem na sebe byla hrdá. Na vyhodnocení mi ale poměrně otevřeně řekli, že mě vybrali, protože nikdo lepší nebyl.

TZ: Jak jsi tehdy reagovala na tak tvrdou zpětnou vazbu?

Možná se to někomu zdá tvrdé, ale podle mě by se mělo s autory mluvit upřímně. Ne je urážet, ale říct jim otevřeně, že něco není dobré. Kdybych si to tehdy brala osobně, asi bych si pomyslela, že mému textu nerozumí. Ale já se raději zeptala, proč se jim ten text nezdál. Tehdejší porotkyně Zuzka Martišková se mi pak věnovala a ukázala mi, co bych mohla udělat jinak. Otevřelo mi to oči. Začala jsem jinak číst knihy, které se mi předtím líbily, například od Rudolfa Slobody nebo Dušana Mitany. Zkoumala jsem, proč jejich texty fungují. Zjistila jsem, že mě na nich nebaví ani tak to, co sdělují, jako spíše to, co si můžu sama domyslet, co je skryté, autentické a pravdivé. To bylo pro mě na začátku klíčem.

ŠČ: Zmiňuješ literární soutěže. Při rozhovorech s českými autory a autorkami jsem měl pocit, že vstup do literatury funguje v Česku a na Slovensku poněkud jinak. Na Slovensku vede cesta často přes literární soutěže, zatímco v Česku hrají větší roli vyprofilovaná periodika. Co jsi v těch soutěžích hledala, co ti daly?

Hledala jsem lidi, kteří mi neřeknou jen to, že text je pěkný, ale pojmenují, co je v něm dobře rozpracované, co v něm naopak chybí a co nefunguje – a právě takovou zpětnou vazbu jsem dostávala v soutěžích jako Gorazdův literární Prešov, Literární Zvolen nebo Poetická Ľubovňa. Skvělé na těchto soutěžích bylo, že vyhodnocení jsem se mohla účastnit osobně. Nedostala jsem jen odpověď e-mailem, ale mohla jsem se zeptat na konkrétní věc, téma nebo větu. V časopisech jsem své texty uveřejňovala také, ale chyběla mi tam ta komunita kolem. Byla jsem takový samorost, nikdy jsem nikam nepatřila. Pro lidi, kteří kolem sebe nemají vybudovanou základnu, jsou soutěže skvělou cestou.

TZ: V souvislosti s vydáním tvé knihy je zajímavé i to, že jsou v ní uvedeni firemní podporovatelé, což při beletrii nebývá běžné. Jak jsi tuto podporu získala? Hrála roli i témata knihy?

Ještě předtím, než jsem oslovila nakladatelství, přišel můj muž Jožko s nápadem zeptat se svého – a dnes už i mého – zaměstnavatele, jestli by se nechtěli podílet na vydání mé knihy. Tehdy jsem tam ještě nepracovala, byla jsem na mateřské, takže jsem vůbec neviděla důvod, proč by mě měli podpořit. Jožko to ale zkusil a přišel domů s tím, že to možná vyjde. To mě překvapilo. Potom jsem zkusila hledat i další možnosti, oslovila jsem několik firem a ze dvou se mi ozvali. V první jsem představila sebe, koncept knihy i ukázku textu, načež jsem dostala odpověď, že se v rámci firemní politiky věnují rovnosti pohlaví a korektnosti, takže témata, která v knize otevírám, jsou pro ně důležitá. U zaměstnavatele mého manžela si zase chtěli přečíst několik textů, aby věděli, jestli nejsou v rozporu s jejich firemní politikou nebo jestli nejsou urážlivé vůči nějaké národnosti, etniku či jiné skupině. S poslední firmou jsem komunikovala e-mailem i telefonicky. Rozhodování se táhlo několik měsíců, ale nakonec mi přišla kladná odpověď. Pokaždé to tedy probíhalo trochu jinak.

TZ: Přesunu se už přímo k tvým textům. Bývají často označovány za ženskou, feministickou či intimní prózu. Zároveň tvá kniha vyšla ve feministickém nakladatelství ASPEKT. Jak se k těmto nálepkám stavíš? Překvapily tě?

Nevadí mi, když mou knihu někdo čte tím nebo oním způsobem. Tuhle svobodu by měl podle mě mít v literatuře každý. Ať je kniha zamýšlená jakkoliv a ať do ní autor vloží cokoli, čtenář musí mít svobodu přijít s vlastním způsobem čtení. Pokud někomu moje tvorba připadá intimní, nemám s tím problém. Pokud v ní někdo vidí ženskou literaturu psanou pro ženy, je to taky v pořádku. A pokud má čtenář pocit, že je to literatura pro všechny, proč ne – je pro všechny. Nechtěla bych tu knihu sama nějak škatulkovat, ale nevadí mi, když si ji čtenář zařadí do nějakého směru nebo žánru. Nejvíc mě ale překvapují interpretace mého manžela. Ty mám ráda. Objevuje v textu významy, které jsem tam vůbec nezamýšlela. Někdy mu říkám: „Ty bys měl sám psát, protože tohle tam vůbec není.“ Ale pak se o tom bavíme a nakonec mu dám zapravdu. Když v mé knize čtenář najde něco navíc, pokaždé mě to potěší.

ŠČ: Mluvíš o tom, že záleží na čtenáři, jak bude knihu vnímat, a také o tom, jak ji čte tvůj muž. Takže je to kniha i pro muže? Najdou si v ní něco?

Chtěla bych, aby si tam něco našli i muži. V některých povídkách je mužský hrdina či maskulinní aspekt velmi výrazný. Dokonce si myslím, že bez téhle stránky by byly ty texty mnohem plošší. Nejde ani tak o to, zda je mužská postava zobrazena pozitivně, nebo negativně. Mužská poloha tam zkrátka hraje důležitou roli.

TZ: Ženské postavy zase v knize nesou několik rolí – jsou dcerami, matkami, partnerkami a jsou často definovány vztahy, které mají k ostatním lidem. Zajímalo tě napětí mezi tím, kým člověk je, a tím, kým chce být?

Myslím, že hlavní konflikt nastává spíše mezi tím, kým člověk je a jak chce být viděn. Co říct, kdy mlčet, kdy se tvářit, že si něco nemyslíš nebo že se tě dané téma netýká. Toto je podle mě největší konflikt v běžném světě i v komunikaci – nesoulad mezi tím, co skutečně uděláš, kým skutečně jsi – a jak se ukazuješ navenek. Často se bojíme, že nás druzí nepřijmou takové, jací jsme. Když se obáváme odmítnutí, nedokážeme být autentičtí a snažíme se napasovat do role, která nám není vlastní. I na to jsem se snažila v knize poukázat, že postavy nejsou samy sebou.

TZ: Potýkáš se s tímhle rozporem i ty sama ve svém životě?

Řekla bych, že se s ním potýká asi každý. Kdybych o sobě tvrdila, že se chovám vždycky úplně spontánně a autenticky, nebyla by to pravda. Snažím se. Můj muž mi ale občas říká, že bych se měla přece jen trochu přetvařovat a některé věci neříkat. Jednou jsem třeba šla na pohovor na novou pozici ve firmě, kde jsem už pracovala, a dala jsem si kolem krku šátek. Zeptali se mě, jestli mi je zima. Řekla jsem jim: „Ne, jen mám druhou bradu.“ Byla to pravda. Styděla jsem se za ni a chtěla jsem ji zakrýt. Snažím se tenhle nesoulad co nejvíc odbourávat, ale přesto se často přistihnu v rozporu sama se sebou, se svou duší nebo se svou druhou bradou.

ŠČ: Když se od postav a témat přesuneme k jazyku, tvá prozaická kniha bývá označována za poetickou nebo lyrizovanou, přestože ty sama jsi v rozhovorech několikrát prohlásila, že o poezii toho moc nevíš. Jak si ten kontrast vysvětluješ?

Přemýšlím, proč tomu tak je. Už jsem se setkala s názorem, že moje kniha by mohla být dobrá básnická sbírka, dokonce že by jako poezie fungovala lépe. I když si myslím, že o poezii celkem vzato moc nevím, čtu ji a mám ji ráda. Asi se mi do povídek dostala přirozeně. Často skrývám věci za něco jiného. Možná je to podobné tomu, když se v básni realita trošku skrývá, aby ji čtenář objevil. Já ji také skrývám, ale ne proto, že bych chtěla psát poezii. Podle mě je poezie úplně jiná úroveň psaní, které já nedosahuju. Kdybych na ni měla talent, uměla bych své texty vyškrtat tak, aby z nich zbyla báseň. Ale to nedokážu. Potřebuju věty. V básni každé slovo navíc svítí. A když tam zase chybí pomocné slovo, které já jako čtenářka potřebuju, přestávám básni rozumět. Udržet význam pouze v několika záchytných bodech a podat jej tak, aby mu rozuměl i čtenář, je pro mě naprosté umění. Možná tedy moje prózy působí poeticky proto, že nejsou prvoplánové, nechci všechno vysvětlit a nechávám čtenáře, aby si některé věci domýšlel sám.

TZ: Jednotlivé texty v knize začínají biblickými citáty. Proč ses rozhodla pracovat právě s Biblí?

První důvod zmiňuju v poděkování, kde píšu, že děkuju Bohu za to, že je. Jsme věřící rodina a biblické citáty byly pro mě veřejným přihlášením se k víře, v podstatě takovým coming-outem. Vybírala jsem si záměrně starozákonní citáty, protože až Nový zákon přináší přijetí ženy Kristem a její jakési zrovnoprávnění, chceme-li to tak nazvat. Jelikož jsem žena, zdálo se mi fér ukázat, že některé starozákonní citáty nemusely být správně interpretovány. Nemyslím si totiž, že mezi mužem a ženou je ve vnitřním prožívání velký rozdíl. Stejně je to podle mě i v křesťanství. Duchovní zkušenost může být u mužů a žen stejná.

TZ: Můžeme tedy tvé texty číst jako tvou osobní polemiku s Biblí?

Polemika je velmi dobré slovo. I sama se sebou dost polemizuju o tom, jak by vlastně křesťanství mělo vypadat. Říkáme, že Bůh nám dal svobodnou vůli, ale zároveň mám někdy pocit, že neděláme nic jiného, než že se snažíme plánovat život jiným lidem. Řeším to i s našimi dětmi. Syn se mě například ptá, jestli má svobodnou vůli nemýt si zuby. Říkám mu, že svobodnou vůli samozřejmě má, ale o své tělo se musí starat. A dokud se o něj neumí postarat sám, musí to udělat někdo starší, kdo je za něj zodpovědný. Zároveň ale chci, aby věděl, co svobodná vůle znamená. Aby dokázal říct „ne“ s čistým svědomím a bez výčitek a aby mohl říct i „ano“, když to tak cítí. Věřím jednoduše v Boha, který nám dal svobodnou vůli a řekl, že nejvyšší zákon je mít sebe a jiné rád.

ŠČ: Rodina, mateřství, péče. To jsou všechno ústřední témata tvé knihy. Čím tě jako autorku rodinné vztahy přitahují?

Asi nejvíc tím, jak mě stále překvapují. Když jsem byla dítě, v mnoha situacích jsem měla pocit, že se mi děje nějaká nespravedlnost. A teď zjišťuju, co vlastně znamená být spravedlivý. To, že já něco vnímám jako spravedlivé, ještě neznamená, že to tak bude vnímat i druhý člověk. Mezi těmito různými představami a perspektivami spravedlnosti je velmi obtížné najít konsensus. Zároveň mám pocit, že se hranice mezi generacemi postupně zjemňují, a to mě velmi těší.

TZ: Změnil se tedy s odstupem i způsob, jakým se díváš na vlastní dětství a na své rodiče?

Určitě. Například povídka „Zicherka“ navazuje na události z mého života. Jako dítě jsem nevěděla, že existuje menstruace. Když jsem se mámy asi v šesti letech zeptala, řekla mi, že nic takového neexistuje. Potom, když mi bylo asi devět, mi řekla: „Víš, jak ses tehdy ptala? Tak to existuje.“ A to bylo všechno. Vycítila jsem, že je jí to téma velmi nepříjemné. Dlouho jsem cítila smutek, že mi to nedokázala říct otevřeně. Teprve nedávno mi máma řekla, že jí samotné nikdo nevysvětlil, co se děje. Jen viděla své starší sestry prát krvavé prádlo a z toho pochopila, že je to asi normální. Tehdy jsem si uvědomila, že moje maminka byla vlastně průkopnice. Ona mi to řekla. Dokázala mi říct to, co jí nikdo neřekl. Dnes jsem na ni za to velmi hrdá.

ŠČ: Snažíš se u svých dětí dělat věci jinak?

Snažím se to posunout ještě o krok dál. U nás doma se dětem říká všechno podle pravdy. Když se syn zeptá, jestli dárky nosí Ježíšek, řeknu mu, že ne, že je kupujeme a schováváme my. Když se zeptá, co je menstruační kalíšek, vysvětlím mu, k čemu se používá. Když se ptá, jak se dělají děti, povídáme si o tom přiměřeně jeho věku. Všimla jsem si, že čím větší tabu z nějakého tématu uděláme, tím horší je to pro děti i pro nás dospělé. Děti se o tom s námi bojí mluvit, stydí se a pomoc i odpovědi hledají někde jinde. Pokud chceme mít jejich důvěru, musíme s nimi mluvit otevřeně a pravdivě.

ŠČ: Poměrně otevřeně mluvíš o tom, jak se vám s manželem dlouho nedařilo mít biologické dítě a nakonec jste se rozhodli pro adopci. Jak tato zkušenost ovlivnila tvé přemýšlení o tom, co dělá rodinu rodinou?

Byl to dlouhý a bolestivý proces. Trval několik let, až jsme s manželem nakonec dospěli do bodu, kdy nám řekli, že biologické dítě mít nebudeme. Tehdy jsme začali přemýšlet, co dál s životem. Z několika možností, které jsme měli, jsme se nakonec rozhodli pro adopci. Následovala dlouhá příprava v organizaci Návrat, která pomáhá při umísťování opuštěných dětí do rodin. Řešilo se, jestli máme předpoklady vychovávat dítě a zda se k němu dokážeme připoutat. To je velmi důležité, protože ani u biologického dítěte není automatické, že se na něj rodič okamžitě naváže. Vysvětlovali nám, že to většinou nefunguje tak, že dítě uvidíš a hned se do něj zamiluješ. Mně se to ale u našeho dítěte stalo. Když jsem ho uviděla, okamžitě jsem věděla, že si ho chci vzít domů, a od té doby jsem ho už nepustila z rukou. Můj muž je pragmatičtější, takže mezitím stál stranou a řešil praktické otázky. Když pochopil, že jsem už rozhodnutá, přišel blíž a rozplakal se. Byla jsem velmi vděčná, že jsme si to takto přirozeně rozdělili. Já jsem byla ta emocionální a on dokázal řešit to, na co bych v té chvíli neměla sílu. U druhého dítěte byl proces ještě o něco delší. Pokud nepočítám samotnou přípravu, čekali jsme čtyři roky. Nakonec nás oslovili s holčičkou. Teď už máme pocit, že jsme kompletní rodina.

TZ: Byl tedy pro tebe rozhodující právě tento moment vzájemného připoutání?

Ano. Jiný druh rodičovství vlastně neznám, proto se mi velmi obtížně porovnává s rodičovstvím biologických dětí. Vím jen, že bych pro své děti zemřela, kdyby bylo třeba, a předpokládám, že podobně to cítí i biologičtí rodiče. Pro mě rodina vzniká v momentě, kdy se my připoutáme k dětem a ony k nám, ne tím, jestli mi z vagíny vyjde nebo nevyjde dítě. Rodina by měla znamenat především bezpečí. A vytvořit bezpečnou zónu je u dětí náročné. Přijdou chvíle, kdy se ani táta nebo máma necítí bezpečně, protože jsou ve stresu, nevyspalí, hladoví, stoupá jim kortizol a mají pocit, že už nemají sílu. Předpokládám, že to mají adoptivní i biologičtí rodiče stejně.

ŠČ: Setkáváš se kvůli adopci s nepochopením?

Jednoznačně. Adoptovali jsme romské děti, a proto jsem si zvykla všude říkat, že naše rodina je napůl romská. Není podle mě všem úplně jasné, proč jsme se takto rozhodli, ale já od nich ani nevyžaduju, aby to chápali. Každý máme své věci, kterým rozumíme a které se nám otevřely, a pak takové, které pro nás zůstanou navždy zavřené. Jednou jsem si o tom povídala se známou a ona mi řekla: „Nevíš, jak mám ráda své děti, protože ty děti nemáš.“ Řekla jsem: „Já mám děti.“ A ona na to: „Ale ty jsi je neporodila, takže to neumíš porovnat.“ To mě dost zarazilo. Přemýšlela jsem nad tím, co to vlastně znamená. Začala jsem přemýšlet, jestli je krev opravdu tak důležitá.

ŠČ: A k čemu jsi dospěla?

Přicházím pořád na to, že mít adoptované dítě mi přináší obrovský strach. Z toho, že se mu něco stane. Dlouho jsme nemohli mít dítě a najednou k nám přišlo, takže jsem byla velmi úzkostná matka. Bála jsem se ho někde nechat nebo pustit z rukou. Všude chodil se mnou, měla jsem ho v nosítku. Dokonce jsem s ním myla i záchod, protože jsem ho nechtěla nechat ani na vteřinu samého. A když mi manžel řekl, že s ním půjde na procházku, abych si odpočinula, prohlásila jsem, že jdu s nimi. Dva a půl roku jsem nebyla schopná nechat naše dítě o samotě. Proto si nemyslím, že krev hraje rozhodující roli. I to, že se rozhodneme milovat své biologické dítě, nemusí být automatické. Vybuduješ si vztahovou vazbu, protože dítě potřebuje tebe a ty potřebuješ je.

TZ: O tom, že vztah k dítěti nemusí vzniknout okamžitě, se ovšem moc nemluví…

To je obtížné téma i pro biologické rodiče. Jsou mámy s poporodní depresí, které se k dítěti nedokážou připoutat celé týdny, měsíce, někdy i rok či dva. Moc se o tom nemluví. Organizace Návrat nás připravila na to, že je v pořádku mít různé pocity. Dostanete domů dítě, které přijde odněkud, naruší celý chod domácnosti, bude křičet a vy nebudete spát. Je v pořádku být nervózní a vědět, že na sobě musíte pracovat, abyste tu pro to dítě byli.

TZ: Z toho, co říkáš, vyplývá, že příprava v Návratu nebyla pouze o tom, jak pečovat o dítě, ale i o velmi důkladném přemýšlení nad sebou samou – nad vlastními možnostmi, očekáváními a hranicemi.

Moc se mi líbilo, když nám řekli: „Zamyslete se, kde jsou vaše hranice.“ Ta škála je obrovská – od zdravého bílého dítěte, blonďáka s modrýma očima, až po romské dítě se závažným zdravotním stavem. A vy se v tom musíte někde najít. Na začátku jsem si myslela, že když jsme se už rozhodli pro adopci, musíme se obětovat. Jenže v Návratu nám vysvětlili, že tady nejde o to se obětovat. Dítěti musíte dát lásku, ne sebeobětování. Pokud jste připraveni přijmout dítě jiného etnika, jděte do toho. Pokud to tak necítíte, je to naprosto v pořádku – nenuťte se do toho. Pokud se na konci přípravy rozhodnete, že adopce pro vás není, i to je v pořádku. Toto mě velmi posílilo, protože jsem necítila žádný tlak. Měla jsem naprostou svobodu. Věděla jsem, že se můžu rozhodnout i úplně jinak a nikdo v blízkém okolí mě nebude soudit.

TZ: A co širší okolí? Cítila jsi z jeho strany podobné přijetí?

Širší okolí může reagovat různě, ale hlavní jsme my. Naše přijetí bude dítě vnímat nejvíce. Když jsme si toto s Jožkem uvědomili, řekli jsme si, že jiné etnikum pro nás není překážkou. U obou dětí jsme věděli, že chceme malé dítě, aby se vztahová vazba mohla vytvářet co nejdřív. Otázka romství byla tím pádem vyřešena. Je ohromně osvobozující vědět, že něco můžeš, ale nemusíš. A stejně to je i v psaní. Když mi někdo řekne: „Tohle jsi nemusela psát, je to hodně drsné,“ odpovídám na to: „Nemusela, ale mohla.“ Takhle jsem to potřebovala napsat, a tak to tam je. A takhle jsem potřebovala mít své děti u sebe, a tak je u sebe mám.

ŠČ: Kniha pracuje i s tím, co se přenáší mezi generacemi, nejen geneticky, ale také prostřednictvím vzorců chování, které přebíráme od rodičů a lidí, kteří se o nás starají. Myslíš si, že se z těchto zděděných vzorců dá vymanit, nebo se v nás vždy alespoň zčásti opakují?

Myslím si, že pokud se některé věci do člověka velmi silně zapíšou, má to vždycky nějaký důvod. Možná nás mají před něčím chránit nebo upozornit, abychom neopakovali stejné chyby. A pak jsou samozřejmě i věci, které nás ovlivňovaly pozitivně a ze kterých můžeme do budoucna čerpat. Pokud nejsme přesvědčení, že je nějaký vzorec správnou cestou, je podle mě dobré nenásledovat ho. Potom má další generace šanci udělat o kousek víc a posunout se zase o něco dál. Nemyslím si ale, že vzorce, které byly použity přímo na nás, dokážeme naprosto vyškrtnout. Už v nás zůstávají. Některé věci opakujeme, aniž bychom si to vůbec uvědomovali. Až když se stanou, řekneme si: „Aha, tohle jsem nikdy nechtěla udělat. Tohle jsem nikdy nechtěla říct.“ A přesto jsme to udělali nebo řekli. Přímá složka výchovy podle mě v člověku zůstává hluboce.

ŠČ: Budu citovat z tvé knihy: „Nedám ti ho, je jen můj. […] To není zelenina, to je dítě, moje dítě, a já ti ho nedám. Je můj, ty sis své odchovala, dávala jsi ho, komu jsi chtěla, teď rozhoduju já. Dívala se na mě nechápavě: Chtěla jsem si ho jen pohladit, přivonět k němu, pochovat a potom bych ti ho vrátila.“ U transgeneračního traumatu se často zdůrazňuje zejména vymezení se vůči tomu, co bylo před námi. Méně se však mluví o tom pozitivním, co se také může mezi generacemi přenášet. Máš pocit, že sis ze své původní rodiny odnesla i něco dobrého?

K tomu citátu – jsem velmi ráda, že se interpretuje i tímto způsobem, ale tato pasáž vznikla přímo ze zkušenosti s náhradním rodičovstvím. Doporučovali nám, abychom dítě, které k nám přijde, přibližně stejnou dobu, jakou bylo bez nás, včetně času v bříšku, nedávali do rukou jiným lidem. Dítě si potřebuje zvyknout na tvůj pach, hlas a způsob, jakým ho držíš, aby k tobě přilnulo. To je to připoutání. A co se týká toho, jestli jsem po své rodině zdědila i něco pozitivního – samozřejmě. Můj tatínek mi vyčítá, že jsem prostořeká a říkám nahlas, co si myslím. Jenže on je úplně stejný. Myslím si, že je to i dobrá vlastnost. Po mamince jsem zase asi zdědila soucit k člověku, který trpí. Velmi silně prožívá, když je někdo smutný.

TZ: Říkáš, že citát vychází přímo ze zkušenosti s náhradním rodičovstvím. Nabízí se otázka, do jaké míry se do tvé sbírky povídek promítá tvůj osobní život. Označila bys ji za autobiografickou?

Hodně próz v té knížce vzniklo tak, že jsem si ve své rodině nebo v rodinách svých blízkých přátel všimla něčeho, co fungovalo nebo naopak nefungovalo. Vzala jsem si z toho jeden moment a potom jsem ho pitvala. Co se mohlo stát? Kdyby se něco událo jinak, kam by se to mohlo posunout? Přišlo mi důležité o tom psát. Pak se mě ale lidé ptají, jestli jsou ty události skutečné. No, nejsou. To, že vezmu jednu situaci, která se někomu stala, a kolem ní vystavím příběh, ještě neznamená, že je ten příběh skutečný. A tím pádem je to pořád jen fikce.

ŠČ: Ještě bych se vrátil k otázkám dědičnosti. Opět cituju z tvé knihy: „Cigaretový kouř jí ulpíval na tváři, jemně se obtáčel kolem chmýří na bradě; kouření prý ubírá chuť k jídlu. Buď kouří málo, nebo má pomalé spalování tuků, což může být vrozené, nebo získané, na tom nesejde.“ Rozlišuješ mezi tím, co je vrozené a co získané, nebo to opravdu není důležité?

Když jsem vyrůstala, běžně se říkalo: „To máš po mně.“ U nás to neplatí, protože nikdo není po nikom, neexistují pokrevní vazby. My si ty vztahy mezi sebou vytváříme, a to je pro mě obrovská hodnota. To, co je vrozené, tady však stále je. Velice cítím, že jsme čtyři odlišné osobnosti. Někdo mi říkal, že to je běžné v každé rodině, ale takové rozdíly v chování, v interpretaci naší domácí reality a ve vnímání světa, jaké máme my, podle mě běžné nejsou. Opravdu nepocházíme z jednoho prostoru – jeden je ze severu, jeden z jihu, jeden ze západu a jeden z východu. Jsme extrémně odlišní lidé. Už se až tak nepohybuju v otázce, co je získáno a co vrozeno, ale spíše v tom, co můžu svým dětem nabídnout. Chci respektovat, kým byly ještě předtím, než se s námi setkaly, protože existovaly mnohem dříve než naše rodina.

TZ: Pokud už rozpor mezi vrozeným a získaným nepovažuješ za aktuální otázku, co pro tebe v této věci zůstává důležité?

Budu se opakovat, ale chci, aby náš domov byl bezpečným prostorem. Aby sem naše děti mohly přijít, vyplakat se, vykřičet se, zlobit se, být smutní nebo cokoliv jiného. A aby byli respektováni jako Romové. Mě například hrozně baví věty mého dítěte. Řeknu mu: „Máš velmi dobré analytické myšlení.“ A on odpoví: „Ano, to proto, že jsem Rom.“ A to mě vždycky dostane. Je ve svém romství tak čistý. Někdo mi říká, že to dělám špatně, že bych mu měla vysvětlit, jak to ve skutečnosti na světě chodí. Ale já si to nemyslím. Takhle to nechodí na světě, ale na Slovensku – a to jsou dvě rozdílné reality. Například v Itálii také adoptují zdejší romské děti a ony tam žijí úplně jiný život. Čili respektovat vrozené a nabídnout získané, pokud mám co. Pokud jde o děti, ty mi mají co nabídnout zcela určitě.